Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Hlavní role 8

12. 10. 2010
1
1
1461

Když mi není do zpěvu, potřebuji práci. Spoustu práce abych moc nepřemýšlela. Naštěstí seriál Motivy byl docela časově náročný. Hodně scén se z něho bude muset díky vyhazovu kolegy Kratochvíla přetáčet. Povídala jsem si u cateringového vozu se scénáristkou Romanou Dolejšovou a míchala své neoblíbené přeslazené kafe. Byla to třicetiletá, nesmělá, introvertní a hodně plachá osůbka, ale na druhou stranu moc milá a sympatická. Takové průhledné tintítko, jako éterická víla. Získala několik cen Sazky a Českého lva za distribuční film, který měl skvělé téma a zápletku, ale byl příliš ponurý a bohužel nepřitáhl do kin diváky. Měla připravené pokračování tohoto filmu, ale producent se logicky díky komerčnímu neúspěchu stáhl. Byla z toho hodně špatná.

„To Vábení byl moc pěkný film. Opravdu se mi moc líbil,“ snažila jsem se jí povzbudit. Pousmála se a letmo se na mě podívala, aby hned zase ostýchavě sklopila zrak. „Děkuji. Ale o tom snad už asi ani nechci mluvit. Jsem zklamaná. Lidi nechtějí přemýšlet, chtějí se jenom bavit. Žádná hloubka a poselství. Jako za války. Jenom se smát a unikat z reality. Nejraději bych taky utekla z reality.“

Mluvila strašně potichu. „No nic,“ mávla rukou. „Vrátíme se k naší práci.“ Předešlý den jsme dostali scénáře, scenáristický tým musel na nastalou situaci reagovat velmi rychle. Nebyla to pro ně sranda předělat všechny linie příběhu, museli je rozpárat na jednotlivé kousky a zase hbitě a logicky sešít úplně v jiný útvar, kde nebyla Kratochvílova postava. V tak krátký čas to byl skoro nadlidský úkol. Klobouk dolů, bylo také na ní vidět, že je strašně unavená. „Zapracovali jsme tam další postavu. Je to vaše sestra. Také psycholožka. Vrátila se ze stáže.“ „Budu mít sestru? Prima, kdo ji bude hrát?“

„Prý Budáková.“

„Budáková?“ Budáková byla docela fajn, byla mladší, mohlo jí být tak kolem třiceti let stejně jako scénáristce. Na můj vkus šla za svými cíly trochu až moc nekompromisně, věděla, co chce a šla si za tím velmi tvrdě, ale já s ní problém neměla, i když hodně kolegyň ji pro tu vlčí zavilost nemělo moc rádo.

„Ta mi ale moc podobná není,“ dodala jsem.

„Prý ji obarví vlasy.“

„Fakt? To si nechá líbit? Já myslela, že je pyšná na tu svou blond hřívu.“

„Asi ji producenti nabídli dost.“

„Jenom se divím, že by ona vzala jenom nějakou epizodku a hrála jenom mou sestru.“

„Nebude to jenom epizodka. Měla by dostat docela dost prostoru. Máme za úkol vám rozepsat konflikty ohledně dědictví, dokonce Vám bude svádět toho policistu.“

Ušklíbla jsem se. „To mám tedy moc prima sestřičku, jen co je pravda. Vy má scénáristická sudičko, kdy jednou napíšete něco, že je všechno v pohodě? Třeba, že se se sestrou milujeme a držíme spolu.“

„To by nikoho nebavilo. Konflikty táhnou, bez konfliktu není zápletka a příběh, to přece víte. Stačí se podívat na zprávy. Jenom samý konflikt, nehody, vraždy, války a na závěr dvě roztomilá mláďátka vydry nebo něčeho podobného, abychom úplně nezešíleli.“

V zorném úhlu se zjevil Richard. Polilo mě horko. Jak mu to slušelo! To sako, zdůrazňovalo mu ty jeho široká ramena. Hned jsem si vzpomněla, jak jsem se jich pevně držela když... a dost, zakazuji si takhle přemýšlet! Ale proč se tváří tak vážně?

„Ahoj, to se tváříš tak tragicky, že mě vidíš? To není moc povzbudivé,“ řekla jsem a usmála se, ale Richard se kabonil dál. „Vy jste to ještě neslyšeli?“ zeptal se zachmuřeně a projel si nedbalým gestem kadeře. Nejraději bych se k němu vrhla a do těch jeho hustých vlasů mu zajela rukama a přitáhla si tu jeho hezounkou tvář ke své.

„Co jsme měli slyšet?“ otázala se Dolejšová.

„O Kratochvílovi.“

Obě jsme svorně zakroutily hlavami.

„Je po smrti. Prý se vnuk nemohl dozvonit, tak zavolal policajty. Našli ho už mrtvého.“

Chytla jsem se za ústa a vytřeštila oči.

„Po smrti?“ zeptala se Dolejšová nevěřícně. Zavřela jsem oči a viděla ho před sebou, jak mi cpe do ruky tašku s řízky a má zkormoucený výraz. Nějaké řízky ještě zůstaly v ledničce, mně bohatě stačily dva a Lukáš ostatní ještě všechny spořádat nestačil. Představa těch řízků byla pro mne morbidní. Je to asi hrozný, ale co mě jako první následně napadlo, bylo, že je musím určitě všechny vyhodit.

„Ještě se neví jak. Ale jdou fámy, že to byla sebevražda,“ řekl Richard a mě se podlomila kolena.

Richard ke mě přiskočil a zachytil mě. „Marie, co je? To tě tak vzalo? To je mi líto.“ Obrátil se na paní z cataringu. „Sklenici nějaké obyčejné vody, prosím vás!“ Vytáhli i malou rozkládací židli, na kterou mě Richard ohleduplně posadil. Napila jsem se vody a vděčně vrátila sklenici. Na zbytek kávy už jsem neměla chuť a kelímek vyhodila. „Já... byla jsem předevčírem u něho. Měl narozeniny... byli jsme tam sami. Nikdo mu nepřišel. Hrozný, bylo to fakt hrozný. Měla jsem tam s ním zůstat, ale vystřelila jsem odtamtud... já... to snad... tohle si nikdy nepřestanu vyčítat,“ chrlila jsem to ze sebe o překot.

Richard mě konejšivě pohladil po tváři a já jsem přitiskla svou dlaň na hřbet jeho ruku. „Ty za to přece nemůžeš, neblázni,“ chlácholil mě. Ale v té chvíli to bylo marné. Jestli spáchal sebevraždu hned poté, co jsem odešla... ne to ne, to bych měla tu jeho zmučenou tvář před očima do konce života. Nebylo mi dobře. Vůbec mi nebylo dobře.

 

 

Teorie, že pan Kratochvíl spáchal sebevraždu, se nepotvrdila. Šlo o fámy. Naštěstí. Že je chudák pan Kratochvíl po smrti, na tom se samozřejmě nic nezměnilo, ale kdyby to o té sebevraždě byla pravda, vyčítala bych si to do konce života. Na jeho pohřbu jsem si uvědomila, že člověk nikdy neví, co může přijít a může to být tak strašně náhlé a nečekané. Ani se nenadějete, šermujete se s blízkými kvůli malichernostem a najednou vše může být rázem pryč. A už není možnost, říci si promiň, já to tak nemyslel. V tomto rozpoložení jsem se rozhodla, že budu narovnávat vztahy. Člověk opravdu nikdy neví. Zavolám mámě a zkusím se s ní udobřit. Také se sejdu se svou agentkou, paní Rytychovou a nějakým způsobem se dohodneme. Nebyla jsem ve stavu, že bych chtěla být s někým delší dobu rozhádaná. Také jsem si usmyslela, že vytáhnu Jana z té jeho pavoučí nory a pozvu ho někam na víkend do pěkného hotelu. Bude to můj dárek k našemu dvacetiletému výročí. Chtěla jsem mu zlepšit náladu. Víkend ho určitě potěší. Natáčecí plán seriálu Motivy je sice nadupaný, ale nějaká skulinka se tam snad najde. Když jsem se takhle rozhodla, hned mi bylo o něco lépe. Je ale tristní, že člověk si takové věci uvědomí až v souvislosti s nějakým větším neštěstím. Bylo mi smutno a nejraději bych své blízké objala nebo vzala za ruku. Měla bych být taková pořád, buď tolerantnější, víc přejícná, empatická, hodná a milá na lidi, nabádala jsem se. Budu se snažit, ubezpečila jsem se. A začnu konat hned. I když to bylo nepatřičné, zavolala jsem své agentce, paní Rytychové. „Ano?“ zeptala se opatrně, ale s nadějí. V hlase jí zvonily peníze. Paní Rytychová měla vždy dobrý šestý smysl. Já totiž pro ni ty peníze měla. „Uděláme to takto, abychom byly spokojené obě. Já tu volební kampaň sice udělám zadarmo, tam budeš tratit, ale vezmu tu reklamní kampaň na tu voňavku Blue W. Tam to mělo být sice za něco menší honorář, ale z něho ti dám dvacet pět procent, takže budeš vlastně na svém. Co ty na to?“

„Sluníčko, jsi mé velkorysé sluníčko. Hned to zařídím a hned napíšu, kdy bude focení.“  

A bylo. Hned jsem měla o něco lepší pocit. Ještě mámu. Zavolala jsem i jí a domluvila si s ní oběd. Pozvala jsem jí do Haciendy na Petrském náměstí. Máma má ráda mexickou kuchyni a bylo prozíravé setkat se na neutrálním území. Docela jsem se začala i těšit.

 

Přehlížela jsem hloučky pozůstalých, kolegů a Kratochvílových přátel. Olšany byly dnes plné, ale jak to, že byl pan Kratochvíl poslední dobou tak sám? Kynula jsem na pozdravy kolegů z branže, ale jejich hloučkům jsem se vyhýbala. Nechtěla jsem s nimi příliš mluvit a poslouchat jejich afektované steny, že skonal jejich velký přítel a přitom pózují pro média. Kdeže ale byli, když zůstal, ten jejich skvělý přítel, sám opuštěný na narozeninách? Ani vidu ani slechu. Ne, neměla jsem náladu s nikým z nich mluvit. Za chvíli se s nimi stejně budu muset vybavovat na vyhlašování Českého lva. Většinu, které vidím dnes, uvidím i tam, tak co. Opodál stál také režisér Vachek s producentkou Labskou a producentem Římalem. Ten byl sice oblečený do černého, ale svůj kovbojský klobouček si neodpustil. Nedal se přehlédnout. Hodil by se k paní Rytychové. Stáli natolik daleko, aby byli z doslechu všech. Nechtělo se mi, ale bylo by trapné, kdybych je nešla pozdravit a ignorovala je. Vydala jsem se k nim. Byli zabráni do rozhovoru a tak si ani nevšimli, že jsem se k nim přiblížila. Zachytila jsem jeho část. Bohužel.

„Vytrhl nám trn z paty. Takhle, když umřel, nám ty přetáčky zaplatí pojišťovna,“ řekla Labská potěšeně.

„Ale Petro, takhle na to nahlížet, to je takový...,“ kroutil hlavou producent Římal.

Labská kroutila udiveně hlavou. „Jaký takový? Nebuď cimprlich! Jde i o tvoje peníze. O spoustu peněz! Nebuď pokryteckej a přiznej si to. Udělal nám službu. Jenom se ty pojišťováci nesmí nějak pitomě dozvědět, že jsme ho před tím vyhodili, aby se necukali. Ještě, že to nebyla sebevražda, to bysme dostali kulový!“

Byla jsem šokovaná. Zarazila jsem se. Vachek si mě všiml a šťouchl do paní Labské. Ta se otočila a prohlédla si mě od hlavy k patě, jako by mě ještě nikdy nespatřila. „Dobrý den,“ řekla paní Labská ledově. Já nebyla schopná zpočátku vůbec promluvit. Musela jsem se zhluboka nadechnout. „To myslíte vážně? Takhle to fakt berete? Že smrt kolegy vám přinese peníze? Snad nemyslíte... ale asi ano, když se tak na vás dívám, tak asi ano!“

Paní Labská se ušklíbla. „Milá zlatá, útlocitnost stranou. Co se stalo, stalo, on už nevstane. A nezlobte se na mě, vážím si vás jako paní herečky, o to nic, ale způsobil nám obrovské finanční potíže. Staráme se jenom o svůj rozpočet. Vždyť vaše honoráře se taky setsakra vysoké, tak buďte ráda! Co kdybychom to museli odpískat? Přišla byste o dost, to sama moc dobře víte!“

„Všechno má svou mez. Takhle parazitovat na smrti!“

„Parazitovat? Přeháníte, milá zlatá. Víte co, nám nechte rozpočty na natáčení a vy se starejte, abyste stále dobře hrála. Co si budeme namlouvat, poslední dobou, vypadáte dost utahaně. Kolujou zvěsti, že dost pijete. Omezte to. Jinak vás to semele. A bude po herečce. Radím vám dobře, milá zlatá. Sláva tady je, ale zítra po ní nemusí zbýt ani památky.“

Naštvala jsem se. „Piju? Já? Kdo to říká?“

„Tak všeobecně. Prostě se to říká. Já sama nejsem slepá. Maskérky se musí vyřádit, aby překryly ty vaše věčné kruhy pod očima!“

Začala jsem supět. Stáhla jsem trochu hlavu mezi ramena, přivřela oči a mé tělo se napnulo. Připadala jsem si jako predátor před skokem po své kořisti. Producent Říman to dobře poznal. Sundal klobouk a začal si prohrabovat nervózně vlasy. „No tak, no tak, dámy, necháme toho. Jsme na smuteční události, všichni jsme poslední dobou trochu přepjatí, nebudeme si přece ještě přitěžovat, ne?“ snažil se situaci vyžehlit a podíval se na mě prosebně. Tělo mi povolilo. Měl pravdu. Přikývla jsem a uštěpačně jsem řekla: „Upřímnou soustrast.“ Otočila jsem se a šla pryč. Dál od té vypočítavé saně, která si mnula ruce, že Kratochvíl zemřel.

 

Naštěstí jsem vzápětí spatřila přicházejícího Richarda a chvátala jsem k němu. Nebudu mu říkat, co jsem si právě vyslechla, ale potřebovala jsem spřízněnou duši. V ten samý okamžik jsem postřehla, že si ho všimla i naše nohatá slečna produkční a také se mu vydala v ústrety. Obě jsme k němu chvatně směřovaly jako šelmy za potravou. Richard nás spatřil obě najednou a zarazil se. V té chvíli jsem se zastavila i já. Naše slečna produkční nikoliv. Dál si šla tvrdě po své kořisti, ale Richard jí jenom letmo pokynul a vydal se mým směrem. Slečna produkční ztuhla a na tváři se jí zjevil ošklivý výraz. Richard ke mně přistoupil a políbil mě na obě tváře. Potom mě pevně stiskl. Já ho také stiskla a přes rameno jsem se dívala na vzteky rudnoucí slečnu produkční. Vlastně mi jí bylo líto. Ať se chovala ke mě sebe přezíravěji a odstartovala ve mně tu vlnu deprese z mého věku, která mě naprosto vychýlila, to pokoření jsem jí nepřála. Ironií osudu bylo to, že vlastně její zmínka o mém věku vedla nakonec k tomu, že jsem skončila v náručí jejího vyvoleného. Život dokáže být někdy pěkně zamotaný a krutý. Otočila se jak na obrtlíku a rázovala pryč. 

 

Obřad byl hrozný. „Pojď, odvezu tě někam,“ řekl Richard po něm a vzal mě za ruku. „Hele,“ ukázala jsem bradou k fotoreportérovi v kožené bundě s odřenými rukávy a s vlasy staženými čelenkou, který nás fotil.

„Ten je z Blesku. Lochman,“ řekl Richard a demonstrativně mě objal. „Ať máš pořádnou fotku!“ zvolal k fotoreportérovi Lochmanovi. Jeho foťák několikrát cvakl a potom nám ukázal zdvižený palec. Byla jsem zaražená. „Hele, to nevím, jestli se mi líbilo. Vždyť... co když to uveřejní?“

„Uveřejní. No a co?“

„No a co? To mi říkáš jen tak? Jak no a co? Ty nemáš co ztratit, můžou ti zapsat jenom další zářez do pažby. Chlapi ti budou plácat po ramenou, ženský žárlit, bezva. Náš gigolo, to je ale kabrňák. Podívejte, jak si ji tiskne! Ale co já?“

„Marie, co blbneš?“

„Blbnu? Copak si to neuvědomuješ?“ vytrhla jsem se z jeho objetí a rázovala pryč. Vzápětí mě dohnal. „Marie, no tak, Marie!“

„Je ti to úplně jedno! Mám přece přítele! Mám přítele! To všechno mezi náma... to vše byl jenom takový, takový úlet!“ křičela jsem a zase jsem popoběhla, abych unikla z jeho dosahu. Opět mě přirozeně doběhl, fotograf nás sledoval s fotoaparátem u oka. Otočila jsem se a ukázala k němu. „Podívej se! No jenom se podívej!“ křičela jsem a měla jsem slzy na krajíčku. Bylo mi děsně, ten obřad, ten dotek marnosti a konečnosti života, bezcitná paní producentka Labská, bylo mi fakt hrozně zle. Richard to vycítil, popadl mě a silně mě objal. Položila jsem mu tvář na rameno. Nedokázala jsem to vydržet a spustila stavidla. Objala jsem ho a brečela. A fotograf Lochman v v kožené bundě s odřenými rukávy a s vlasy staženými čelenkou jenom kolem nás kroužil jako sup a fotil a fotil. Byly jsme jeho potrava, ale já s tím nedokázala vůbec nic dělat. Dostala jsem vztek, odtrhla jsem se od Richarda a postavila jsem se před fotografa Lochmana. „Je vám dobře? Dělá vám to fakt dobře? Baví vás to být hyenou? Baví vás to?“

„Je to má práce,“ pokrčil fotograf Lochman rameny, znovu si dal fotoaparát před obličej a vyfotografoval mě.

„To se mi snad zdá. Jste odporný. Opravdu odporný. Hnusný!“ ječela jsem. Výhružně jsem postoupila k němu. Fotograf se na mě posměšně podíval. Jeho pichlavá očka mě probodávala. Napřáhla jsem, že ho uhodím, ale Richard mě zezadu zachytil. „Pojď.“

Chvíli jsme tak zůstali jako sousoší. Já na fotografa zírala nenávistně, on apaticky a pohrdlivě. Potom jsem jenom zakroutila hlavou a raději šla pryč. Neručila jsem za sebe.

 

Probudila jsem se a odtáhla Richardovu ruku z krku. Skončili jsme v jeho bytě. Nedokázala jsem být předešlý večer doma. Nechala jsem se původně odvézt, ale měla jsem strašně depresivní náladu, Lukáš se toulal s tou svou novou holkou, s tou anarchistkou, a necítila jsem se v tom velkém bytě sama moc dobře. Kevin a Krejzy mi sice dělaly společnost, ale hrály si spíš spolu a mě tak nějak ignorovaly. Cítila jsem se trochu uražená, což mi na náladě nepřidalo. Hodinu na to, jsem už volala Richarda zpět.

Na plechový okenní parapet bubnovaly kapky prudkého lijáku. Pozorovala jsem Richarda, byl vzrušující i ve spánku. Přepadaly mne hříšné myšlenky. Jako by ve spánku cítil, že se na něho dívám a to ho probudilo. Pomalu otevřel oči, něco zavrněl, rukou mi zajel pod peřinu a pohladil mi prso. Zvláštní, tím dotykem místo, aby mou touhu podnítil, tak ji naopak zaplašil. To zvěstovalo, že mě zase navštíví špatná nálada. A opravdu, najednou byla tady. Škoda, že Richard ještě nespal, mohla jsem si ho v klidu obdivovat, aniž bych s ním musela komunikovat. Usni! Ať tvé vědomí opustí tě a já na oplátku tě budu ve spánku hladit a mazlit tě. Mlč, prosím, buďme zticha, požádala jsem ho v duchu. 

„Dobré ráno? Jak je?“ zeptal se v zápětí.

„Ach jo.“

„Co je s tebou? Špatně si spala? Už zase?“

„Nevím. Nějak... já fakt vlastně nevím. Vlastně vím. Blbě.“ Odtáhla jsem mu ruku z mého prsa. Richard se nejdřív tvářil zmateně, potom jako by mu došlo, že jsem jenom ženská a mám své vrtochy, tak ho to přestalo znepokojovat, pobaveně se ušklíbl, protáhl se a zívl. „Blbě? Jak tomu mám rozumět.“

„Prostě blbě. Tohleto... my dva... to už není úlet. Tohle je klasická nevěra. Vždycky jsem tím opovrhovala a teď jsem do toho sama spadla. Šup, už jsem tam stejně jako ostatní. Ukažte si na mě prstem, plivněte si na mě.“

„Zveličuješ.“

Snažil se mi pohladit po tváři, chytla jsem mu ruku a hlavu odsunula z jeho dosahu. Nejhorší na tom ale bylo, že jsem zjistila, že vlastně chci, aby mě pohladil, že chci, aby mi zajel rukou pod peřinu. Začala jsem panikařit. Zírala jsem na něho. To snad ne! Cítila jsem, že mě přepadá ten zrádný cit, cítila jsem, že ho začínám mít ráda. Jenom to ne! Pamatovala jsem na nesouhlasný výraz mého manžela a jako bych ho znovu slyšela. „Já ti snad budu muset najít vhodného partnera. To Richard podle něho nebyl a podle mě také ne. O to horší to bylo.

„Co je s tebou?“ zeptal se a srandovně začal krčit nos. Věděl, že mě tím rozesměje.

„Nech si toho, králíku! Nic se mnou není. Nemám tu co dělat. Ty nejsi můj, já nejsem tvá. Jdu se oblékat. Otoč se!“ Vstala jsem, začala se oblékat, podívala se přes rameno a samozřejmě na mě zíral a potutelně se usmíval. „Sem říkala? Ty! Tělo jedno zatracený... chlípný!“ Styděla jsem se, i když bych se za své tělo stydět nemusela, ale neměla jsem to ráda. Kéž bych měla pravdu. Kéž by pro mě Richard byl jenom tělo. Nebyl. Ale patřila jsem Lumírkovi, to se nedá svítit. Nedokázala jsem si připustit, že by nějaká změna mohla nastat, když on je někde sám daleko v zahraničí beze mne naprosto opuštěný a bezbranný, jakoby v tento čas měl právo hájení. Nemůže o mne bojovat, tak já musím být po tuto dobu věrná. V tento čas nesmí nastat žádné změny, brala bych to, jako bych ho podle zradila. To prostě nešlo. Oblékla jsem se a zkontrolovala telefon. V noci mi pípla textovka, ale nechtěla jsem se na ní už dívat. Přišla z okolního světa, před kterým jsem utekla. Podívala jsem se na ní a zaskočilo mi. Psal zrovna Lumírek. Ježíš, to byl ten poslední člověk, od kterého bych za daných okolností, kdy jsem se milovala s Richardem, chtěla dostat textovku. Byl to časovaný zásah jako z jiného světa, takový boží zdvižený prst. Zase mě přepadla rozbouřená a studená vlna výčitek. Mimoděk jsem otevřela textovku. Stálo tam: Ahoj lásko, koncert v Berlíně zrušen, zítra přiletím domů. Miluji tě, těším se na tebe! Tvůj Lumír. Zavřela jsem na chvíli oči, poté otevřela. Bohužel text nezmizel, byl tam pořád. A s ním vidina rozdychtěného Lumírka, který se bude jistě chtít hned dnes tím svým podivně puritánským způsobem milovat. Teď, co jsem se probudila vedle Richarda, jsem si to tedy opravdu nedokázala představit. Vyschlo mi v krku.

Richard zaregistroval, jak rozpačitě zírám na telefon. „Něco nemilého?“

„Dá se říct.“

„Kdo ti píše?“

„Přítel.“

„Ten fidlálek?“

Proč se ti chlapi musí tak mezi sebou shazovat? To my... vzpomněla jsem si na asistentku produkce a zastyděla se. To my jsme úplně stejné, přiznala jsem si. Ale nahlas jsem se na Richarda trochu nervózně utrhla. „Proč ho ztrapňuješ? Je to můj přítel! A já ho tady podvádím! Víš vůbec, jak mi asi je?“

„Promiň.“

„Tobě je to asi jedno, že ano?“

„To není tak jisté.“

„Tobě o nic nejde!“

„Co ty víš?“

„Já... já ti zase podlehla! Já... teď se chovám jako děvka. A ty...“

Richard se naštval. Trochu zrudl a spustil: „Co já? Tys mě volala! Tobě bylo bídně. Chtělas, abych pro tebe přijel a já přijel! Tak co ještě chceš? Ani ses nezeptala, jestli třeba něco nemám! Nezajímalo tě to! Zajímal tě tvůj světabol a chtěla si, aby ti ho někdo pofoukal. A teď mě tady budeš obviňovat?“

Zarazila jsem se a zastyděla jsem se. Měl pravdu.

„Odpusť. Je mi prostě blbě ze mě samotné a asi to chci hodit na někoho jiného. Ty za to nemůžeš. To já jsem...,“ nedopověděla jsem a povzdychla si.

Richarda pobavilo, jak jsem se tvářila zmučeně. Už měl zase ten svůj bezstarostný a poťouchlý výraz malého klučiny. „Kdyby ses viděla. Boží umučení,“ smál se. Vzala jsem svetřík, který jsem si chtěla právě navléknout a mrskla jsem jím na jeho hlavu. Jenže jeho smích ani svetřík neudusil. Byla jsem nevěrná, on se směje a mě je do breku. No nemají to ti mužští jednodušší? Zaštítí se tím, že to mají od přírody, že jejich přirozenost je rozsévat a že nevěra je jenom nepotlačení jejich osobitosti. Ale mně se z toho rozskočí hlava. Chci být chlap!“

 

Měla jsem strašně velký hlad. Stála jsem před jeho ledničkou. Udělám něco k snídani.“

„Radši ji neotvírej!“ varoval mě Richard. Pozdě. Z prakticky prázdné lednice se vyvanul podivný zápach. Musela jsem se chytit za nos.

„Já ti to říkal, máš, cos chtěla,“ pokrčil Richard rozpačitě rameny. „Doma vůbec nejím.“

 Bylo to na ledničce vidět. Obsahovala jenom několik plechovek od piva, dva hermelíny, prošlé už několik měsíců a potom cosi na talíři. Přibouchla jsem rezignovaně dveře a podívala se na něho hezky po ženskou vyčítavě a zakroutila hlavou.

„Mám tři sourozence. Já byl nejstarší. Táta od nás odešel a já musel neustále pomáhat v domácnosti. Kolik jsem se jenom naškrábal těch zatracenejch brambor! Pro pět lidí! Nebo ten puch, když se vařil obr hrnec plnej květáku! Jídlo chudejch. Od té doby jsem se zařekl. Žádný květák, žádné vaření.“

„Dobře, chápu, pojedu domů, mám hrozný hlad.“

„Nemusíš. Kousek odsud je prima kavárna, dělají tam skvělé snídaně. Zvu tě. Co ty na to?“

„Proč už tam nejsme?“

„Protože prší, je tam hnusně a tady je dobře a chci se s tebou milovat.“

„Už neprší. A namilovali jsem se až až. Je ráno, je realita, sen skončil. Vstávej.“

 

Vyšli jsme z domu, kde Richard bydlel, ušli jsme jenom několik kroků a spustil se znovu velký slejvák. Vytáhla jsem z kabelky malý skládací deštník a roztáhla ho. Poryv větru jím začal cloumat a já jsem s ním chvíli zápasila. Richard mi ho pomohl zkrotit a potom si ho vzal a džentlmensky převzal zápas s přírodními živly. Ukázal na nedalekou kavárnu. Ušli jsme několik kroků, když deštník složil. Na mě začaly dopadat nepříjemné kapky. „Co blázníš, Richarde?“ kroutila jsem hlavou. On se jenom pousmál, objal mě kolem boku a zatočil se mnou. „Singin in the rain,“ začal notovat známý popěvek z mého oblíbeného filmu a točil se mnou. Zaklonila jsem hlavu, smála se, zavřela oči a nechala si na obličej dopadat kapky deště. Na moment jsem si připadala jako malé dítě a byla jsem šťastná. Richard zpíval a já si připadala jako o vánočním čase, kdy jsem si Zpívání v dešti nikdy nenechala ujít. Tento film prostě patřil k mému vánočnímu času. Otevřela jsem oči a všimla si několik udivených kolemjdoucích. Dva puberťáci se pochechtávali, pán s hůlkou obdivně pokyvoval hlavou. Richard nezpíval příliš dobře, ale mě to bylo jedno. Opodál projelo pomalu auto s tmavými skly. Bylo fajn, že jel ohleduplně, aby nás neohodil, všude byla samá kaluž. Měl trochu stažené okénko, všimla jsem si nějakého červeného světýlka, asi rozžhavená cigareta. Vzápětí se okénko vytáhlo a vůz byl pryč.

 

Seděli jsme v kavárně, kde jsme spolu snídali. Jedla jsem nějaké croissanty, ale vlastně jsem nevnímala, jakou vůbec mají chuť. To Richard si je užíval do sytosti. Bylo vidět, že mu chutnají, medvědovi. Cítila jsem se vedle něho dobře, ale nepatřičně. Asi jako když jsem jako malá holka u babičky kradla hodnému sousedovi jablka ze stromu. Stejně mi jich pak dal spoustu, ale ty mi nepřipadaly tak dobré jako ty kradené.

„Richarde...“

„Ano,“ zeptal se, ale oči od jídla neodtrhl.

„Richarde, je mi s tebou moc fajn, ale není to správné. Není. Tak to prostě nemá být.“

Richard si povzdychl. „Ženská zatracená, co to zase povídáš?“

„Zase zase. Ten stav je zase, tak povídám zase, že to není ono.“

„Nelíbím se ti?“

„Tak to nemyslím. Líbíš. Moc. Dokonce tě snad i začínám mít ráda. A to je právě špatně.“

„Aha. Ráda, špatně. Hm. Promiň, ale můžeš mi to vysvětlit? Jsem jenom obyčejný chlap, víš? Takový s tou tupou jednoduchou logikou. Asi jako má prvok, víš? Mě prostě připadá, že když se někdo někomu líbí a dokonce, jak tvrdí, ho má i rád, tak s ním chce být? Tohle je logika má. Podle prvoka.“

„Hele, prvoku, to není tak jednoduché.“

„Jak že není? Proč si všechno musíme stěžovat? Já prostě tu vaši... ženskou, do nebe vychvalující logiku, nechápu. Proč vždycky, když se má jet doleva, ječíte doleva, ale ve skutečnosti zahnete doprava? I když byste chtěly doleva? Jako promiň... někdy lituju, že nejsem gay.“

„Fanynky by plakaly.“

„Nezamlouvej to. Jsem rozladěný. Nevím, co mám dělat, abych tě zaujal. Snažím se, seč mi síly stačí, ale pořád nic. Není to dobré, necítím se dobře. Aspoň, že to jídlo mi chutná.“

„Papej, prvoku. Vem si i tenhle můj.“ Richard s radostí poslechl. „Hele,“ mluvil na mě s plnou pusou. „Ten tvůj fidlálek, miluješ ho?“

„Neříkej mu fidllálek. Prosím.“

„Dobře. Tak ten tvůj udatný Bivoj. Miluješ ho?“

Zarazila jsem se. Chvilku jsem přemýšlela, jak diplomaticky odpovědět nejenom jemu ale i sama sobě. „To není tvoje věc,“ snažila jsem se nakonec vyklouznout z pasti.

„Tak trochu je. Trávíme spolu docela intimní chvilky.“ Richard na mě ukázal půlkou croassanu namazaného jahodovou marmeládou jako náš bývalý matykář ukazoval dlouhým kružítkem a pokračoval: „A tohle s tím souvisí. Nemůžeš mě odstavit na vedlejší kolej a říct, ty ty, sem mi pazoury nestrkej. Nebudu, když nechceš, ale chci fér hru. Jenom fér hru. Nic víc. Myslím, že si ji zasloužím.“

Přikývla jsem. Každý by si zasloužil fér hru i já sama. „Dobrá. Když to chceš vědět, nemiluju ho. Já ho prostě...“ Nedopověděla jsem, protože jsem nevěděla, co bych měla dopovědět. Co já ho vlastně prostě?

„Máš ho prostě ráda z lítosti. Si myslím,“ doplnil mě Richard. Trefa. Ale přiznat se mi to nechtělo.

„Ne, takhle ten náš vztah ubohý není,“ bránila jsem se, ale Richarda jsem příliš nepřesvědčila.

„Podřezávám si asi větev, ale byl bych rád, kdyby nebyl. Ale zdá se mi, že je.“

V hlavě mi bouřily myšlenky, jedna přes druhou se převalovaly a snažily se získat mou pozornost. Bylo jich tolik! Samozřejmě, že je. Teď po těch chvílích strávených s tebou, se mi Lumírek jevil jako jenom provizorní volba, která mě citově není schopná rozkývat jako starou plachetnici na rozbouřeném oceánu. Jenže to se mi na tom možná líbilo. Ta jistota nemožnosti citových karambolů. Lumírek je zosobnění jistoty. Nemožnost překvapení. V špatném smyslu, ale bohužel ani v tom dobrém. To Richard byl dopředu jasně narýsovaný citový megakarambol. Bylo nebezpečné připustit si ho k tělu, natož k srdci. Dokázal vzbuzovat závislost, dokázal by mne úplně sežehnout a zničit. Richard byl obrovské riziko. Krásné, lákavé a vzrušující. Ale Richard byl dopředu prohraná sázka.

„Možná je ten vztah ubohý, ale jistý,“ konstatovala jsem nakonec.

„Jistota se rovná nuda. Chceš se svým životem pronudit? Herecká celebrita. Slavný, nudný život.“

„Jo. To chci. Je to má volba,“ přikývla jsem.

„V tom případě... to je jiná. Nebudu překážet. Vím, kdy jsem prohrál.“ Richard vyndal z peněženky peníze, položil je na stůl, vstal, chvíli se na mě díval, potom se naklonil a políbil mě na tvář. Narovnal se a potichu řekl. „Sbohem v soukromém životě, nashledanou v pracovním.“ Chvíli stál, čekal, co na to řeknu, ale já mlčela. Nezadržela jsem ho. Richard se otočil a odkráčel pryč. Začala jsem bezděčně míchat už několikrát zamíchanou kávu. V kabelce mi začal zvonit telefon. Byl to Lumírek. Zemřel král, ať žije král, pomyslela jsem si kysele.

„Ahoj. Promiň, že jsem ti neodpověděla, už jsem spala, když jsi psal,“ řekla jsem na svou obranu. Lhala jsem a doufala, že to Lumírek nepozná. „Už jsi v Praze?“

„Ahoj. Mě nepustíš skoro ke slovu. Jsem už v Praze. Měl jsem zajímavý let. Velmi zajímavý,“ řekl významně.

„Jak to myslíš?“

„Dostal se mi na palubě letadla do ruky dnešní Blesk. Ne že bych si ho sám vzal, ale jedna dáma mi ho škodolibě vnutila. Prý že ví, že spolu chodíme, tak abych se prý podíval.“ Odmlčel se a mě zatrnulo.

„Kde jsi?“ zeptal se.

„Já?“

„Kdo jiný?“

„Doma jsem, kde bych byla takhle po ránu,“ zalhala jsem nesmyslně. Proboha, proč lžu u takové malichernosti? Dostala jsem na sebe vztek. Chovala jsem se jako malá nezletilá holčička, přistižená rodiči s doutnajícím nedopalkem v ruce, tvrdící, že ho našla na chodníku a chce ho hodit do koše.

„Dobře, budu u tebe asi za půl hodiny, jedu právě z letiště. Tohle si s tebou chci vyříkat hned,“ řekl nezvykle panovačně. Co v tom zatraceném Blesku bylo? Jasně, včerejší snímky, co jiného.

„Teď hned?“ řekla jsem rozpačitě a horečnatě jsem přemýšlela, za jak dlouho to mohu domů stihnout.

„Hned. Tak zatím,“ řekl a zavěsil ještě před tím, než jsem mu mohla říct nějaký důvod, proč to nejde. Jenže v tom návalu paniky mě ani nic kloudného nenapadlo. Mohla jsem sice říct, že jedu na nějaké natáčení, ale nebyla jsem dostatečně rychlá. Už se stalo. Jakoby do mě vjel blesk, vymrštila jsem se. „Potřebuji taxíka. Hned, prosím,“ zvolala jsem přemrštěně hlasitě směrem k servírce. Ta přikývla a šla nejdřív uklízet stůl. Pomaličku na tác rovnala šálky od kávy a talíře od hemenexu, který si s chutí dal manželský postarší pár, který na sebe zamilovaně vrkal. Upadla jí lžička, pomaličku se ohnula k podlaze a jako zpomalený film ji dala na tác.

„Rychle, potřebuji taxi rychle, nemůžete mi ho zavolat hned? Prosím!“ Servírka si mě nerudně přeměřila a její ústa se začala pohybovat. Zaslechla jsem něco jako namyšlená primadona, nebo něco takového. Normálně bych začala protestovat, protože když mě na ulici každý pozná, neznamená, že si na mě také každý může otevřít ústa. Trik s parukou a brýlemi jsem nemohla realizovat, nechala jsem je včera doma a teď jsem toho mohla akorát litovat. Přemohla jsem se a na tváři jsem vykouzlila podlézavý úsměv. Ten taxík jsem opravdu potřebovala. „Zapomněla jsem na jedno natáčení, víte?“ řekla jsem ve snaze, že ji má chyba v jejích očích zlidští a trochu sebou pohne. Nepohnulo, nezlidštilo. Naopak to vyvolalo úsměšek, ale naštěstí opravdu taxi zavolala a za několik minut mě odvážel mladý taxikář s dlouhými vlasy, v tričku s nápisem Ne základnám, odrbané džísce a na krku měl navlečenou tunu korálků. Vypadal, jako by si právě odskočil z Formanova filmu Vlasy. Neustále si mě prohlížel v zrcátku a něco si brumlal a sám se tomu občas zasmál. V taxíku byla cítit marihuana. Nebudil ve mě příliš důvěry, ale řídil rychle a bezpečně. Neměla čas jsem si vybírat. Lumírek se řítil k mému domovu v jiném taxíku a šlo o to, kdo přijede dřív.

„Můžete mi, prosím, zastavit támhle u té trafiky?“ požádala jsem ho. Přikývl a za okamžik jsem vybíhala k trafice, abych si koupila jedno vydání Blesku a zanechala trafikantku za mnou zírat v němém úžasu. Hned poté popadla telefon, aby někomu něco zavolal. Zřejmě kamarádce, aby ji oznámila, že mě viděla. Musím zase začít nosit tu paruku, zapřísahala jsem se. Sice to bylo jasné, proč by mi to Lumírek volal, ale v nějaké marné naději jsem horečnatě roztáhla noviny, doufajíc, že tam nebudu. Byla to samozřejmě velká naivita a vzápětí jsem svou fotografii našla. Richard mě na ní pěkně objímal a tvářil se dost majetnicky a já tak nějak přihlouple poddajně. „Ach jo!“ vzdychla jsem.

„Jo, jo, já už to četl ráno. Sluší vám to. Ten Ondruš to je teda sekáč, to je faktáno.“

„Cože? Faktáno?“

„Jako fakt, to je přece jasnový.“

„Aha. Když jasnový, tak jasnový,“ řekla jsem stroze. Měla jsem po náladě, ale co jsem mohla čekat? Dorazili jsme ke mně. Rychle jsem se rozhlédla, žádný taxík naštěstí na obzoru. Začala jsem vytahovat peněženku.

„To je v poho, nechte na jindy. Perfekt hrajete, máte to graťules. Budu před ostatníma kasat trígo, že váš prima zadánek ráchal v mí zadní sedačce.“

„To myslíte vážně?“

„Jasnový.“

„Tak děkuji.“ Proč vlastně ne, řekla jsem si. Když mám ten prima zadánek, že ano, to je přece jasnový.

„Mázněte mi sem jeden sígnáčr,“ podal mi svazek účtenek, který otočil a poklepal na zadní kartonový list. Podepsala jsem se mu a rychle odešla. „Děkas!“ volal za mnou a za chvíli byl pryč.

 



1 názor

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru