Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Něco

17. 11. 2001
1
0
1297
Autor
Aaria

Už ano nevím co, asi jsem měla fakt špatnou náladu, faktem je, že už si ani nepamatuju, co se ta *strašnýho* dělo:-)))))))

 

Schoulená v rohu toužím po obětí,

 když se mi ho dostane rannou jazyka ho odkopnu.

V bolestech vzívám Boha,

zatímco nechavám místo Satanovi v mém těle.

Smutek příštící z mozku do odpadu smrdí jako zbytky doutnajícího domu.

Snaha nelitovat se se obrací proti druhým.

Když konečně vysvitne světýlko naděje a já naplněna radostí běžím vstříc,

přijde něco, co mě opět odpálí do kouta bolesti.

Lži, nejistota, psí oči …

Něco z toho chápu, nebo vlastně dělám, že to chápu.

Když mě nebaví předstírat sedím a dělám mrtvou ovci.

V každém z nás je  kus mrtvé ovce, kus beránčího chování.

Přijdu do tmavé místnosti s pohledem upřeným do zmítajícících se postav to uvidím.

Uvidím ten obrázek, který nechá proudit ten vztek ven.

Nejradši bych kopala, tam by to nikdo nepoznal.

Zraněná se zásilněnou duší odcházím do rohu

a nechávám za sebou trávu i ten řev.

Tady v tom mým rohu skládám hlavu a bráním si tělo jak hladovej pes kost.


Mě by ta prozaičnost ani nevadila, i básně v proze můžou mít své kouzlo a tahle má docela i spád...líbí se mi...t.

Prokletí
28. 11. 2001
Dát tip
nestravitelné touto formou,nevím, na mě je verš, mám-li ho tak chápat po desáté slabice neuchopitelný... nevím, je to spíš prozaické a jako próza to potřebuje tu a tam upravit nevím m.

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru