Perníková chaloupka

Byl večer a bylo jitro, den první.

V hlubokém lese se rozléhají rány,

tak jako blízkost z telegrafů,

tak jako pulsující srdce.

tak tak – tak tak – tak tak

Jahody chutnají sladce,

tak jako otcovská láska,

tak jako pohádky před spaním.

tak tak – tak tak – tak tak

Z dáli znějí nápěvy žalmů,

jeden jako druhý,

druhý jako dvacátý druhý.

tak tak – tak tak – tak tak

„Rozbil se mi džbánek!“ volá Jeníček.

„Maminko, Mařenko, kdepak jste?“

- Nedovolá se jich.

Manželka tesaře i jeho dcera

zemřely při morové ráně, už před lety.

Připomíná je jen kříž u cesty.

tak tak – tak tak

Jsou teprve tři hodiny odpoledne,

a přece je v lese tma,

střepy džbánku hlodají v mysli

malého synka.

Už má jen tebe, Tatínku.

Daleko je jeho spása, ač volá o pomoc.

tak…

Jeníček volá pod stromem

se sekerou: „Táto, taťko, tatínku!“,

hořce pláče…

Trpké má rty od sladkosti jahod.

„Otče!“ zní vyčítavě výkřik ke korunám stromů.

Prastarou řečí se obrací k dravcům kroužícím nad nimi:

„Eloi, Eloi, lema sabachtani?“