Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seO mých zvířecích kamarádech (2)
21. 10. 2010
10
16
2504
Autor
Taubla
Dříve než se rozepíšu bych ráda poznamenala že moje příběhy napsal sám pan Život. Uvědomila jsem si že jsem „bohatá“ a můžu se s vámi o vše podělit. Dnešní povídka bude pojednávat o ptáčkovi. I tenhle drobný tvoreček dokáže být bezvadným kamarádem s velkým srdíčkem. Někdo by se možná nad poraněným ptáčetem nepozastavil, ale já dobře vím že má každý živočich na téhle planetě své nezastupitelné místo a je součástí řetězce, který tvoříme i my lidé. Každý ztracený článek je nenahraditelnou součástí. Bohužel denně mizí z povrchu zemského nějaký živočišný druh a často i „zásluhou“ lidí. Někteří lidé si připadají nadřazeni ostatním tvorům, je to ale jen falešná a sebestředná iluze. Navíc každý tvor cítí bolest a má i svou psychiku. Myslím že lidi kteří jsou nápomocni zvířatům, mají i lepší mezilidské vztahy a jsou vyrovnanější. Věřím že ti co mají ke všemu živému blízko stejně jako já, rozumí a někdo by mohl po přečtení získat možná inspiraci a začít se dívat na své okolí jinýma očima, proto věřím že mají mé příběhy i určitý smysl.
Náš příběh začíná jednoho jarního odpoledne několik roků nazpět. Přišli jsme ze zahrady, kde jsme si užívali jarních prací. Manžel pohlédl z okna a povídá: „Po zdi jde kočka a nese nějakého ptáčka.“
Na nic jsem nečekala a hnala se po schodech dolů na dvorek. Ta chvíle mi připadala nekonečná a jen jsem doufala že je ptáče ještě naživu. Když jsem se konečně přiřítila na dvůr kočka už na zdi nebyla. Proběhla jsem s hrůzou všechny kouty a našla ji za králíkárnou. Ptáčátko měla ještě v tlamě. Nejednalo se o naši kočku, ale o kočku sousedů o které vím že je dobře krmena, takže ptáče nebylo nutnou potravou pro její přežití. Kočka mě dobře znala, takže předemnou neutekla. Ptáčka jsem jí rukou „vypáčila“ z ostrých zoubků a měla jsem velkou radost že je ještě naživu…
Teď chvíli odbočím ke kočce sousedce. Přezdívala jsem jí „Čičko“. Majitelé nebyli občas doma a tak se Čička naučila v zimních měsících chodit k nám na návštěvu. Ohřát se a na různé pamlsky, takže se tak trošku stala součástí naší obsáhlé zvířecí rodiny.
…Ale už zpátky k našemu ptáčátku. Při představě jak si s ním kočka ještě dlouhou chvíli pohrává než ho usmrtí mě poléval studený pot. Vím že to tak zařídila příroda a pokud zvířata loví pro svou obživu je to samozřejmě v naprostém pořádku. V tomto případě mi ale připadala tahle krutá smrt naprosto zbytečná. Ptáčátku teprve začínala růst peříčka, bylo jasné že patří ještě do hnízda. Zahřívala jsem ho ve dlani a až do setmění jsem hledala kde by mohlo být jeho rodné hnízdo. Bohužel marně. Kočka se toulala i dál od domů, takže ho mohla přinést kdoví odkud. Nic naplat ptáček „šel“ k nám domů. V misce vystlané vatou a hadříkem jsem mu udělala hnízdečko a jemně jsem ho přikryla aby neprochladlo. „Přežije?“, pomyslela jsem si… Jelikož jsem už předtím nějaká ptáčátka odchovávala (o tom někdy příště), měla jsem doma směsku na přípravu kašičky těmto určené. Rozmíchala jsem proto hned kaši a zkusila ptáčka nakrmit. Měl už hlad a tak poslušně otvíral zobáček a snědl pěknou porci. Při bližším ohledání jsem zjistila že u Čičky v tlamě ptáček přišel o jedno očičko. Mazala jsem mu ho oční mastičkou, aby se nezanítilo. Rána se zahojila, ale na očko už bohužel nikdy neviděl. To je u ptactva dost velký problém vzhledem k samotnému umístění očí. Jednak ho to omezuje při „lovu“ hmyzí potravy a také v samotném letu. Občas se nestrefí jak při chytání hmyzu tak při dosedu z rychlého letu. Tudíž by v přírodě těžko přežil. Když by nepošel hlady, ulovil by ho nějaký dravec či znovu kočka, nebo kuna či lasička. Takže jsem k maličkému vstávala několikrát za noc. Ve dne ho musela nosit s sebou, abych ho mohla pravidelně krmit. Jak rostl intervaly krmení se postupně prodlužovaly.
Byl tak maličký a tak roztomilý že tak nějak samo vzniklo jméno Ťulí a už mu zůstalo. Když od mala pravidelně zvířeti říkáte jeho jménem, osvojí si ho a slyší na něj. Stejně tak tomu bylo i u Ťulího. Navíc zvířata dokáží vycítit naši upřímnost a opětují ji. Z Ťulího vyrostl krásný a milý ptáček, který je veselým a hravým společníkem. Zprvu jsem váhala o jaký druh jde, protože mláďata jsou si dost podobná a ještě nemají vyvynuté charakteristické znaky. Jak ale rostl bylo poznat že se jedná o rehka domácího. Zjistila jsem si o tomto druhu bližší informace a mimo jiné se dozvěděla že jde o stěhované ptáky kteří často hnízdí v okolí domů a dost často i ve skulinách zdí a na půdních trámech. Proto asi vznikl název rehek „domácí“. Známe totiž ještě rehka zahradního. Náš rehek byl světle šedohnědé barvy s oranžovým ocáskem. Takhle vybarvení jsou mladí ptáci a taky samičky. Samečci po jednom roce života dostávají tmavší odstín. Charakteristikou rehků je jejich pohupování se a kývání ocáskem. Je to jeden z našich nejdrobnějších ptáčků (nejmenší je „králíček“). Když s nějakým tvorem trávíte hodně času naučíte se vzájemně si rozumět. Ťulí používá několik pokřiků. Vím už který znamená „chci si hrát“ (to pak se mnou různě „blbne“), „chci červíky“ (mouční červi se stali nedílnou součástí rehčího jídelníčku, stejně jako tvaroh na strouhání, různý jiný hmyz, vejce na tvrdo a různé kousky ovoce)……. Rehek je také výborný pěvec. Jeho zpěv nás provází domácností a věřte že je to lepší, než si pustit rádio. I když je fakt že právě při písničkách v rádiu se rád rozezpívá. Každý den se letí proletět po bytě. Má svá oblíbená místečka kde rád posedává a pozoruje mě. Je úžasné když něco jím a Ťulí mi přiletí přímo před obličej. Zastaví se ve vzduchu s třepotajícími křidélky podobně jako kolibřík a čeká až mu takhle podám drobeček jídla. Když má hravou náladu prolétává kolem mě kolečka a pokřikuje na mě. Jindy si sedne na konzoli a zavolá si na mě, já mu odpovím od se pohoupe na svých nožkách, zamává na mě ocáskem a znovu na mě něco zavolá a pak se ke mně rozletí. Nebojí se, přestože jde o „divoké“ zvíře je krotký a nesmírně přítulný. Ve své kleci má domeček z kokosového ořechu kde nejraději spí.
Tímto bych ale rozhodně nechtěla nabádat k sahání na ptačí mláďata. Často se lidé domnívají že ptáče vypadlo z hnízda a potřebuje pomoci. Ve většině případů tomu tak není a mláďata, která jsou čerstvě vylétlá z hnízda v povzdálí pozorují rodiče, kteří se o ně starají a nadále je krmí. Zrovna letos jsem v okolí sledovala několik dní smutnou drozdici, které asi nějaký predátor snědl mladé. Celé dny až do úplné tmy tak žalostně volala a poletovala z jednoho místa na druhé a stále jen hledala a hledala, ale marně. Bylo to nesmírně smutné. Když vidím nějaké mládě jdu hned dál, abych nerušila jeho i jeho rodiče. Pomoc poskytnu pouze v případech, kdy jde zvířeti o život a není jiného východiska. V opačném případě by člověk napáchal víc škody než užitku. Také bych ráda podotkla ač mám sebevíc zvířata ráda, je nutné vždy dodržovat zásady hygieny a přestože zvířeti důvěřuji, vždy mít určitou míru obezřetnosti. Je zajímavé sledovat jak u některých skupin zvířat funguje hierarchie, někde matriarchát jinde patriarchát. Zvířata také trpí některými nemocemi, často i podobnými jako my lidé. Ale i v takových případech je vždy řešení. Návštěva veterináře a podání léků vesměs pomůže. Nemocem ale lze zčásti předejít správným chovem a dobrou výživou. Proto je dobré, jak jsem již zmiňovala informovat se o podrobnostech ještě před pořízením si živého tvora. U zvířat obdivuji smysl pro hru a to často i u starých jedinců. Radost z prožitého zážitku je okouzlující. Je škoda že lidi často s postupujícím věkem tento smysl ztrácí. V něčem bychom se i my lidé mohli od zvířat učit, tomu co jsme již s postupem evoluce zapoměli. A to je přirozenost. Zvířata jsou také hodně zvídavá. Důkazem toho jsou například i rybičky v akváriu. Neujde jim nic co se děje v místnosti kolem a seskupují se do míst akvária odkud na dění venku nejlépe vidí. Zvířata trpí nečinností a nudou, duševní i fyzickou. Je smutné když si některý majitel pořídí papouška a pak se mu nevěnuje. Většina ptáků včetně papoušků jsou kolektivní a hodně komunikativní tvorové. Nezřídka se pak takovému papouščímu kamarádovi stane, že ze stresu způsobeného právě nečinností a nudou, opadá většina peří. Když už si někdo pořídí jen jednoho ptáčka, měl by mu každý den věnovat dostatek času. Mimo hraček umístěných v kleci, na něj mluvit, pustit ho po místnosti proletět atd. To mi připomnělo. Na dvorku jsme měli ve voliéře papoušky a exotické ptactvo. Jednoho dne na voliéře seděl korelí kluk. Někomu uletěl, nebo ho někdo pustil. Bohužel i tak nezodpovědné lidi jsem už viděla. Papouška se chtěli zbavit že dělal hluk a nepořádek a tak ho prý jen tak vypustili. Při nejmenším v zimním období je to pak pro opeřence krutá zdlouhavá smrt způsobená dehydratací, vyhladověním a prochladnutím… Takže jsem milou korelu chytila a přidala jí zatím do voliéry. Začala jsem pátrat komu korelák patří, abych ho mohla vrátit možná nešťastnému majiteli. Bohužel jsem se ani po delším hledání nedozvěděla kdo byl majitelem. Kdoví odkud až za hlasem našich křiklounů přilétl? Po pár dnech se nám představil. Začal pískat a říkat své jméno a to – „Pepíku“, takže bylo jasné že je to Pepík, který musel být zvyklý na domácí prostředí. Byl poměrně agresivní k ostatním ptákům a tak se koupila klec a Pepík putoval do domu. Nikdy jsem nebyla zastáncem „polidšťování“ zvířat a ač jsme vždy měli papoušky neoddělovala jsem žádného kvůli tomu abych ho naučila lidským slovům. V zásadě ale proti tomu rozhodně nic nemám. Jak jsem zmiňovala, pokud si někdo pořídí samostatně papouška, pak je pro něj učení slov zábavou a tudíž je mu to přínosem. No tak tenhle Pepík doma stále „Pepíkoval“ až se naše druhá „domácí“ korela Koryna naučila od něj to samé. Takže nám tu dvě korely pískají a říkají „Pepíku“. Někdy mám pocit že se předhánějí a to je potom „rachot“. J Nedalo mi to a tak jsem na zkoušku Pepíka nováčka naučila ještě další krátké slůvko. A to „ahoj“. Takže občas říká „Pepíku ahoj“, nebo „Pepíčku ahoj“. Pepíčku to už taky uměl, pak umí napodobit zpěv kosa, poštolky a bezvadně napodobí pískající alarm, takže nepoznáte rozdíl mezi originálem. Říká se že pokud máte víc ptáků, mluvit se nenaučí. Pepík se ale „ahoj“ doučil v přítomnosti dalších ptačích kolegů. Je ale pravda že při učení vyžadoval klid. Pokud se některý opeřenec začal ozývat, nechal toho. Vlastně když měl náladu na učení, řekl si o to sám. Začal na mě mlaskat a pak se snažil mluvit. Mlaskání je impulsem k dalšímu učení a opakování slůvek. Sama ho nevybízím, nechávám to na něm. Pepa navíc umí tancovat a vůbec na něm pozoruji dost velkou inteligenci, je to silná osobnost, která si prosazuje svou. Držím se pravidla – nikdy zvířeti nelhat. Pokud budete například volat na jakékoli zvíře a ono nebude chtít přijít. Nikdy nepoužívejte formu lži, jako například – něco ti dám, přestože pro dotyčného nemáte nic. Zvířata mají dobrou paměť a příště vám nebudou věřit, nemluvě o tom že se tím naruší vzájemný vztah. Takže se dá říct že pravda se vyplácí i ve vztahu člověk a zvíře. Zvířata vycítí upřímnost a opětují ji a pak jde o to pravé přátelství, je to stejné jako v mezilidských vztazích.
Mojich zvířecích kamarádů prošlo životem bezčetně, o všech se zde nezvládnu zmínit a tak mi snad prominou. Přestože dobře vím že za zmínku by stáli opravdu úplně všichni………
16 názorů
_1.jpg)
Věř že jen záleží na úhlu pohledu nostalgiku. Pozorování veverek na hřbitově musí být fajn záležitostí. :-) Umím si to živě představit. Děkuju moc i tobě za zastavení.
Ptáci jsou bardové přírody.
Psy mám taky rád, ale ne ve městě, tam nemám moc rád ani holuby. Tak nejraději mám veverky, ty na hřbitově...
***
Ahoj Edenfoot a děkuju za tvá slova. Přiznám se že nevím zda se tak "přezdívá" právě rehkovi. Děkuju za nový poznatek. Přeju fajn den. :-)
máš neobyčajne pozitívny vzťah k zvieratám a takých ľudí je už málo!!!Rehek domáci sa ľudovo v Čechách volá tuším Čermáček