Strach

Strach

Občas se probudím

To, když mám pocit,

Že v mým bytě nejsem sám

A tápu ve stínech

Jestli se ve tmě neskrýváš

Část první

 Vilém se krčil v nejtemnějším rohu pokoje a poslouchal. Venku šustí listí. Chodí, chodí někdo pod oknem?

A teď. Zavrzání dveří. Průvan? A nebo někdo prostě zkusil vzít za kliku. Jestli je zamčeno.

Je zamčeno?

Představil si, jak se dveře potichu otevírají do temné chodby. A za nimi, ve tmě, ty dva zelené plaménky.

Vilém byl vysokoškolák. Ani dobrý, ani špatný student. Měl hezké děvče, málo peněz a když byl v noci sám, bál se. Bál se. Umíral hrůzou, děsil se všeho – tmy, větru, rachocení hluboko uvnitř zdí. Ten strach přicházel neohlášen  zaplavil celou jeho bytost, nahrnul se mu do hlavy jako černý, páchnoucí proud a udělal z něj ubohou, třesoucí se trosku. Ty obrazy přicházely jeden za druhým.

Otevřené dveře na záchod.

V malé místnůstce s plesnivějícími stěnami

Sedí stará žena

V černých šatech

S černým závojem

ZAVŘÍT DVEŘE

Stařena vzhlédne mrtvýma očima

Dveře se

PRÁSK

Zabouchnou

Jde spát

Zhasne lampu.

Tma

Z místnosti, odněkud  vylétne věc

Spadne na peřinu

Ponožka?

Černá

A další věc letí tmou

Světlo?

Vypínač cvaká naprázdno

Cvak

Tma

Cvak

Tma

Tma

Déšť věcí

Příbory, hrnky, plnící pero, obaly od kazet

Místností se rozletí papíry

Přistoupí k zrcadlu

Opláchnout si obličej

Koutkem oka, někde za sebou

Pohyb

Otočí se

Nic

Obrátí se zpátky

V zrcadle jeho tvář

Šklebí se

Ledové ruce

Chladná závrať a nekonečný let do hlubin zrcadla

Ve vaně

Horká voda

Plesk

Rudá kapka, karmínový květ, rozlévá se kolem

Fraktální obrazce

Plesk

Druhá

Na stropě obrovská rudá kaluž

Plesk

Za prosklenými dveřmi koupelny někdo stojí

Vilém spí

V druhém rohu ložnice

Se rozzáří

Dva zelené plaménky

Nikdy netušil, proč ho zrovna ta dvě titěrná světélka tolik děsila. Když se o tom bavil s Alenou,m ptala se, jestli neviděl nějaký film, kde byl podobný obraz. Pokud měla pravdu, nepamatoval si na to. A poslední dobou se o svém strachu s Alenou radši vůbec nebavil. Vadilo jí  to. Sralo ji to. Někdy se strašně rozčílila, když si všimla, jak Vilém prohledává očima stíny. „Chci mít normálního kluka a ne ňákou vyjevenou sračku, trochu se seber.“ Vždycky se ho to dotklo, ale když o tom za denního světla přemýšlel, úplně ji chápal.

Jenže. Stačilo, aby slunce zmizelo za stromy v parku, který byl před Vilémovým domem. A po špičkách, na křídlech plačícího větru, přišel strach. Nebyl schopný zhasnout. Lampička svítívala celou noc. Když měl jít na záchod, zapínal rádio a rozsvítil všude, kudy procházel. Pak si ale představil další z obrazů.

Leží na podlaze

Slepé oči zírají do stropu

A rádio hraje

Přestal rádio zapínat.

Když se pořádně zamyslil právě nad tímto výjevem, uvědomil si, že jej vlastně vůbec neděsí Vilém – Vilém mrtvý. Ne. Hrůzná byla celá ta scenérie. Vilém mrtvý – Vilém klidný, Vilém, na kterého už nikdo a nic nemůže – to vůbec nebylo špatné.

Poslední dobou to ale šlo všechno do háje. Obrazů přibývalo – jeden stíhal druhý v nekonečném sledu. A Alena chodila stále častěji na noční. Paradoxně možná proto, že se nemohla dívat, jak se Vilém třese, jak je mu strachy zle už jen v předtuše blížícího se večera. A on se bál o to víc, čím častěji byl sám. Bludný kruh. Už kolem oběda začínal cítit nepříjemné chvění kolem žaludku, byl nervózní, nejedl, dělalo se mu zle. Napadlo ho, že by mohl zkusit zajít za nějakým doktorem, ale myšlenka na to, jak by se Alena tvářila, až by jí  to řekl…..Nepřichází v úvahu. Ale co zbývá. Sám si neporadí … poradí? Ne. Sám si neporadí, nepomůže. Jen …je tu jedna, čistě hypotetická možnost…Vilém a rádio. Čistě hypoteticky.

Vilém se krčil v nejtemnějším rohu pokoje. Poslouchal. Lampička svítila, ale těch stínů. Všude plno. Pod svícnem bývá tma. Dnes to bylo zlé. Opravdu zlé. Na chodbě se někdo pohnul? Na nočním stolku leží nůž. Obrazy. Nové. Lepší. Detailnější. První hodina odbila … V zámku se otáčí klíč? Potichu

Vilém v nejtemnějším koutě.

Druhá hodina odbila, lampa ještě svítila

Potichu

Potichoučku

Něco černého v předsíni

Z těch zelených světel stoupá

Bílý kouř

Třetí hodina odbila…

Kolem třetí hodiny ranní se rodí nejvíc lidí. A nejvíc jich umírá. Takhle to říkal ten doktor. Vlastně měl mít přednášku o sexuální výchově, ale nějak se do toho zapletl.

Třetí hodina odbila

Lampa zhasla

Vilém sáhl po vypínači.

Světlo?

Vypínač cvaká naprázdno

Cvak

Tma

Cvak

Tma

Tma

Kdy přiletí ponožka? Kdy se na stropě objeví první kapka …… kníkal jako poraněné zvíře a snad o tom ani nevěděl. Ta stařena v černém. Je to ona, kdo je v předsíni? Sevřel nůž. Oči třeštil do temnoty. Čistě hypoteticky. Do zápěstí. Do krku. Rychle, rychle ať už….

Plesk

Rudá kapka, karmínový květ, rozlévá se

Růže

Fraktály

Plesk

Druhá

Plesk

Na cizím stropě

Třetí

Pátá

… než přijdou ty ledové ruce. Ne, zatím nic neteče, řeže málo? Ten nůž , vypadl na peřinu, sakra, kde teď je, kde teď jsi. Ať už …

Alena

Ráno přijde z noční

Vejde do pokoje

ZASTAVIT STÁT

Raz

Dva

Třetí hodina odbila

A

Vilém se chytil za hlavu. Konec. Všechny ty hlasy v jeho hlavě najednou zmlkly. Zaraženě čekaly, až někdo vysvětlí proč a jak konec.

Vilém vlastně vůbec nechtěl, aby Alena ráno přišla a začala křičet. Ne tak, jako když se milují. Křičet tak, že by musel Vilém otočit mrtvé oči a podívat se jejím směrem. Ne to nechce. Ne, ne, ne, mazlivé, krátké slovo. Chce ji slyšet dýchat při milování, i křičet, když ji chytí za zadek a rve se do ní………když jí přejíždí v chvatu naběhlé bradavky ………….. a zasyčení, jak vzduch projde mezerou mezi zuby…tohle je cesta ven? Alenino tělo, její prsa, vlasy, klín. Tahle myšlenka, tenhle obraz – je skutečnější, než ty ledové ruce. Dlouhé plavé vlasy, plná ústa.

Plná ústa

Jeho

Vilém seděl potmě, myšlenky plné

Vlasů

Vůně

Chuti

A on chtěl tohle všechno opustit, vykašlat se na ni, na sebe, na všechno. O čem to, sakra, přemýšlel? Pokrčil rameny. Sám pro sebe.

Ano, ten strach. Ten strach tu je. Ale ne tak silný, jak to vypadalo, když se jím nechal zahltit. Zhaslo světlo. Dobrá. Vlastně je to výzva, bůhví, jak dlouho by mu trvalo, než by se odvážil to udělat sám. Zhaslo světlo. Je tma. A není to zdaleka tak zlé, jak očekával. Normální, normální sprostá tma, venku fouká vítr, normální, pitomý, lezavý vítr a třeba přinese zasraný déšť. Zblázní se z toho? Nezblázní. Přeci si to zítra nenechá ujít. Den volna. Po noční.

Již klidnější rukou zašátral na peřině a našel nůž. Vrátil ho na stolek a cvakl vypínačem lampičky do polohy vypnuto. Kdyby zapli proud, pokud to bylo proudem, nenechá si to přece zkazit. Svezl se na polštář. Může zavřít oči? Tak ………. Taaaak. Může.

Vlasy

Vůně

Chuť

Chloupky

Světle plavé

Když

Je hladí, cítí vodu, cítí vůni

Vlasy

Podpaží

Usnul.

Část druhá

Alena se protááááhla a sladce zavoněla. „Joj, to bylo supper, ještě teď to cítím.“ René se usmál „ Fajn.“ mrkl na hodinky. „Jak dlouho tu můžeš zůstat dneska?“ Alena sebou plácla do polštářů „Navěky.“  Usmál se znovu – René se vůbec rád usmíval, věděl, že tak vypadá dobře, vrásky kolem očí, ledabyle oholená tvář – „Takže do rána? Jsi na noční?“

„Jo. Ale ………já myslim vážně….na furt,“ zvedla se na loktech a vážně si ho změřila. „Teda, kdybys proti tomu nic neměl.“

René se na ni chvíli jen díval. V některých chvílích se úsměv použít nedal. „Neměl.“ řekl pak tiše. „Tedy,“ odkašlal si a pravil rázněji, „nic bych proti tomu neměl. Naopak“

„To je fajn. Doufala jsem, že ti to nebude vadit. Už se tam … už se tam nechci vrátit. Dlouho jsem o tom přemýšlela, ale ne. Já chci něco víc, klid, zázemí, chci aby se o mě někdo staral, víš, co myslim? A toho prostě Vilém schopnej není. Myslela jsem si, že je. Ale není.. Navíc z něj vážně mívám husí kůži. Vymejšlí si strašidelný věci a pak se jich sám bojí. Cvok. Víš co myslim?“

René vážně pokyvoval hlavou – další věc, kterou dělal René často a rád.

„Až prostě bude ve škole, zajdu si pro věci.“

Pohladil ji po vlasech a přitiskl ji k sobě. „Budu se o tebe starat, budeš mít klid a zázemí a …jaks to říkala dál?

Rozesmáli se. Alena si uvědomila, jak to Renému strašně sluší, když se směje a bylo jí dobře a jemu se z toho smíchu zase postavil a ona byla horká a tak se začali milovat a nepřestali, ani když jim zhasla všechna světla v domě, před kterým stálo drahé auto s bílou kůží na sedadlech. A ta bílá kůže probleskovala tmou a ta záááplava vlasů a vůně a jemné, plavé chloupky  a …….. 

Část třetí 

Vilém se krčil v nejtemnějším koutě místnosti. A spal. Usmíval se. Šťastný. Klidný. Táhlo na čtvrtou. V elektrárně znovu dali všechno do pořádku. Venku začalo slabě mrholit. Foukal vítr. Ve tmě pod Vilémovou postelí se mezi klubky prachu rozhořely dva malé, zelené plaménky.

                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                      Praha 18.1. -  10.2.2000