Pohádková štafeta

Můj otec mi vyprávěl už jako dospělému, že jeho babička mu vyprávěla pohádky prosté, venkovsky zaměřené. Čas na ně byl jen za dlouhých zimních večerů, neboť od jara do zimy bylo v hospodářství mnoho práce. Po babičce se ujal pohádek jeho otec a ten byl svým vnukům pohádkovým dědečkem. A on uměl! Rozmáchle a barvitě líčil pohádkový děj, osudy princů, princezen, obrů i draků. A to poslouchaly nejen jeho vnuci, ale i děti sousedů. Přijížděl za mým otcem jen občas, a jak ho děti uviděly, hlásily:  pohádka jedééé!

            Když i můj otec se stal dědečkem, převzal zákonitě pohádkovou štafetu on pro svá vnoučata a zařadil do svého repertoáru i pohádky předchůdcovy.

            Současný pohádkový dědeček má velmi těžký úkol, musí vyprávět i na jaře a v létě. Konkurence televize je veliká. Ta ovšem tenkrát vysílala jen v určitý čas a děti vyžadovaly pohádku v kteroukoliv dobu. Rok má ale 365 dní a některý na potvoru i o jeden den více, a otec uměl pohádek jen 117, jak jednou neprozřetelně vnoučatům vyzradil. A tak musel vymýšlet pohádky nové, nebo splést je ze dvou, dějem si podobných v jednu, a to vždy jen se šťastným koncem.

            Jen jednou se prohřešil na pravidlu o vítězství dobra nad zlem pohádkou, v níž král, který měl dva syny, vypravil staršího do světa, aby tam vykonal hrdinské činy a pokryt slávou, domů se navrátil. Jeho bratr, podstatně mladší, si zatím doma hrál a vyřezával dřevěné figurky. Starší bratr ve světě musel podstoupit boj s tříhlavou saní. Dvě hlavy uťal, ale ta třetí ho zle pokousala a těžce zranila. Dlouho se léčil, ale již nikdy nemohl nasednout na koně. Proto se nemohl ani stát nástupcem svého královského otce. Králem se stal jeho mladší bratr, který v době, kdy jeho starší bratr udatně bojoval s drakem, doma si jen hrál..

            Dětičky hleděly udiveně, odešly znechuceny, sotva pozdravily. Tři dny pak nepřišly na pohádku!. Zařekl se, že se již nikdy více pohádkovému řádu nezpronevěří.

            Od té doby povídal vždy pohádky se šťastným koncem a barvitě líčil ten svatební hodokvas zachráněné princezny s hrdinným princem. Až vnučka jednou dědečka překvapila: a co měla princezna při svatbě na sobě? Nedal se zaskočit a vzletnými slovy oblékal nevěstu do svatebního šatu a pozoroval ty přemítavé dětské oči, které si tu bílou, nadýchanou nádheru představují a jsou spokojeny. Stalo se také, že po skončení pohádky o Honzovi se zeptal vnouček – patriot:  a dědo, byl ten Honza z Československa? Samozřejmě, odtušil okamžitě děda, copak nějaká jiná země rodí takové hrdiny?

            Někdy neměl dědeček náladu a na žádost vnuka o pohádku odpovídá mrzutě, že už žádnou neumí. Vnouček se nedal odbýt a táže se:  a to ty dědo nemáš žádné rezervy?

Bodejž tě! Děda plnil plán pohádek přes sto procent a on ještě rezervy!

            No a pohádka být musela, a tak byla, a to v rámci inovace. Upravil pokusně pohádku Dlouhý, Široký a Bystrozraký. Nebylo možno zůstat u odměny za vysvobození princezny – její ruku a půl království. Co s tím, jsou tři. A tak tito bohatýři založí družstvo a osvobozují princezny ve smlouvě o dílo. I způsob osvobozování rozšířil podle toho, zda čarodějův hrad je na zemi či na skále uprostřed jezera. Podle toho byla pak princezna vysvobozována kromě klasického způsobu, též pomocí balónu, lodi, ponorky atd. Přijde tedy vnučka, sedne si dědovi rozkročmo na kolena, vnoří svůj blankyt do dědových očí:  a dědo povídej.  Jakou?  Dlouhý, Široký a Bystrozraký – a dílo? – balónem. Tím je ráz pohádky určen a napínavý děj se odvíjí.

            Zásoba pohádek není nevyčerpatelná, a tak děda musel tvořit stále nové. Bohatý a lakomý sedlák a parta čtyř kluků (jeho vzpomínky na dětství). Kluci, jako všude, chodí Bafalovi na třešně, na hrách, na mrkev, na brambory k pečení v ohníčku při pastvě a sedlák je pronásleduje, občas některého překvapí a přetáhne přes záda holí, zvanou břinkovice. Kluci pak vymýšleli v odvetu nástrahy a taškařiny, jimiž sedláka dopalují. A tak, jak postupně v roce plody zahrad a polí dozrávají, vzniká pohádkový seriál. Měl v té době osm dílů, a jak děda poznamenal, časem se jistě rozroste do počtu dílů Nemocnice na kraji města.

            Někdy přijde na pohádku i starší vnuk – třeťák. Bystrý, ale neposedný, všetečný a stále vyrušující.  Co uděláš, ptá se děda, když chceš něco učitelce?  Přihlásím se ... Tak to dělej i při mých pohádkách!  Děda pokračoval ve vyprávění, jak princ jede na koni – ruka nahoře: jaké barvy byl kůň ? Dostává vybrat: bělouš, grošák, hnědák, rap. Zvolí rapa, znělo mu to cizokrajně. Princ přejel troje hory – ruka nahoře: jak byly vysoké? Udal číslo a vnuk je spokojen. Přeplaval tři řeky – ruka nahoře: jak byly široké? Sdělil šířku největší z nich. Vnouček zavřel oči, udělal si svou představu a evidentně byl spokojen. A tak to šlo dál.

Jistě uznáte, že povídat pohádky k plnému uspokojení takových posluchačů je věc nelehká.

Psal se duben 1983