Tři struny života

     Osud je přivedl k sobě v jedné zapomenuté stáji v Údolí mlh. Bylo uprostřed zimy, konec ledna, čas, kdy zčernalé hlavičky šípků zvoní ledovým dechem, zatímco nad nimi tančí ztracené zimomřivé špendlíky hvězd.

     Byl On, říkejme mu Blázen. Na chomáčích mořské pěny, s hlavou kdesi v oblacích jej přinesla touha do cizího světa, aby hledal. Kapsy plné bláznivých nápadů a pět křížků na krku.

     A pak – Ona. Když ji viděl poprvé, dal jí jméno Rozesmátá. Byla sice Alena, ale co vlastně záleží na jménu. Mohla být klidně jeho dcera; ušklíbl se při pomyšlení na incest.

     Denně se potkávali v té malé stáji, při nekonečném rituálu čištění boxů. Občas přišel medvědím krokem sám Majitel, měděný a zarostlý, aby se ujistil o svém kralování nad říší okovaných snů.

     Když se poprvé spatřili, vítr překvapeně zahvízdal, protože jejich úsměvy přivolaly Něhu. Našla v nich tiché zalíbení; ve vesmíru mezi nimi rozpustila svůj dech a spletla pavučinu Úcty.

     Večer, když dokončili obřad, pokropili a zametli uličku mezi dřevěnými příbytky svých svěřenců, zaposlouchali se do chroupání sena a hučení větru pod střechou. Přinesl dříví a ona zatopila v malých kamínkách. Hrál na kytaru, kterou jim nechal Majitel; měla sice jen tři struny, ale na Plíhala a Nohavicu to stačilo. Společně se smáli třem čuníkům, pluli vanou s maličkým námořníkem a pozorovali divoké koně, běžící soumrakem…

     Ráno se probudili s rozcuchanými myšlenkami několik metrů od sebe, na opačných koncích nekonečna. Šedivý úsvit je vtáhl do mrazivého dne a vtiskl jim do rukou vidle.

     Hnědka v druhém boxu vpravo už druhý týden přenášela. Majitel prohlašoval, že musí rodit každý den. Blázen a Rozesmátá si určili sudou a lichou hodinu, kdo bude kdy hlídat, aby tu chvíli nepropásli.

     Po první probdělé noci měli oba mlýnská kola pod očima a ploužili se stájí jako dvě mátohy. Stali se terčem ironických Majitelových poznámek.

     „Co mi to sem posílají za ospalce !? Vyčisti mu to pořádně, koukej, kolik tam po tobě zbylo koblih !!“ prskal vztekle.

     Poslední noc Blázna probudilo ticho. Do jeho hlídky zbývalo ještě asi půl hodiny, ale on věděl. Vypotácel se ven a v kalném světle noční žárovky poznal, že instinkty nelžou.

     „Vstávej !“ zašeptal Rozesmáté do ucha. Otevřela oči; trvalo sotva sekundu, než pochopila a okamžitě vypérovala. Cestou k boxu ještě stačil zavolat Majiteli na mobil, bydlel ve vedlejší vesnici vzdálené necelý kilometr.

     Za chvíli už stála vedle něho a oba pozorovali zázrak stvoření. Ani ne za deset minut leželo na slámě před nimi třesoucí se černé tělíčko a udiveně se rozhlíželo po světě.

     Blázen objal Rozesmátou kolem ramen. Trhla sebou, ale neucukla. Chvíli tak stáli bez hnutí. Pomalu se otočila k němu. „Chceš mě ?“ zašeptala nejistě.

     Za jejich zády se ozvaly hlučné kroky. „Dobrý ?“ zahartusil Majitel a nečekaje na odpověď, vrazil do boxu. „Neboj, však ti ho nesežeru,“ chlácholil a odstrkoval klisnu, která do něho nervózně šťouchala hlavou. Prohlédl mrně a vyzvídal, jak porod proběhl. „Holka,“ mlaskl po chvíli spokojeně. „Tak jo, běžte spát. Ráno normálka. A díky za zavolání…“ dodal uznale.

     Když ji příští den vezl na autobus, oba mlčeli. Nebe bylo olověné a šedé, všude kolem mlha a uvnitř…uvnitř taky.

     „Co je ti ?“ zeptala se ho doma Zákonitá. Zavrtěl hlavou. „Nic, jsem jenom urvanej.“

     „Nojo, tebe taky někam pustit…to byl bláznivej nápad…“ neodpustila si. Muchomůrka jedna.

     Ten týden si Blázen přehrává dodnes, když je mu nejhůř.