Vracel jsem se takhle...

Vracel jsem se takhle po nočním flámu domů a v tom jsem před sebou uviděl člověka. Šel mým směrem asi deset metrů přede mnou. Když jsem se chystal zabočit doprava, zabočil i on doprava, když jsem se chystal zabočit doleva, zabočil i on doleva. Šel stále přede mnou, blížili jsme se k mé ulici a on zamířil k mému vchodu, otevřel dveře, šel ke dveřím mého bytu, otevřel klíčem a vešel dovnitř. Mě si vůbec nevšiml. Šel se umýt, vlezl do mého pyžama a lehl si do mé postele. Celou noc jsem seděl u svého lůžka a pozoroval jsem, co se bude dít dál. Jeho drzost mě asi trošku fascinovala. Spal. Ráno se probudil, šel se umýt, pojedl a chystal se do školy. Do mé školy. Jeho život byl strašně monotónní, nudný koloběh stejných událostí. Co mě však dopalovalo byla drzost s jako používal moje věci, můj byt a mě si ani nevšimnul, jako bych snad ani nebyl. Když se jednou ráno chystal vyrazit do školy, postavil jsem se do dveří a pohlédl do jeho tváře. Byl jsem však zděšený – viděl jsem svou vlastní tvář. Uvědomil jsem si, že on je já a já jsem on. Řekl jsem mu: “Tak to teda ne, takhle žít nebudeš, chce to trochu vzrůša, dělat něco neobvyklého a klidně bláznivého.” On ale na to: “Nepleť se mi do života, chci mít svůj klid. Je to můj život a budu si s ním dělat, co chci. Vždyť ty jsi beztak již skoro mrtvý, jsi už jen pouhou mou představou.” To mě naštvalo na nejvyšší míru. Chytil jsem ho za límec, vyvlekl ven a hodil jsem ho do popelnice. Tu jsem pečlivě uzamknul – trochu se cukal, suchar – a nechal jsem to odvézt na skládku ke spálení. Že je vám ho líto? Promiňte, ale byl to nudný člověk.