O mých zvířecích kamarádech (8)

     Právě mi hlavou problesklo jméno Kója, které patřilo černému havranovi. Vezmu to ale od začátku.

   I tenhle příběh se odehrává v době mého dětství. Jednoho zimního odpoledne jsme šli s dědou na delší procházku přírodou. Byl prosluněný den a zem byla pokryta bílým sněhem. Táhli jsme s sebou sáňky a já cestou sjížděla z různých mírnějších svahů. Došli jsme až ke starému pískovcovému lomu, který tvořil kouzelné údolíčko. Zastavili jsme se, abychom načerpali tu pěknou atmosféru. Když v tom se ze zdola zvedlo velké mračno letících havranů. Krákorající ptáci kroužili nad námi. V té chvíli jsem si všimla že dole zůstal jeden havran na zemi a smutně po nás pokukoval. Zkušený děda rozpoznal, že má havran poraněné křídlo, které tahal za sebou. Žadonila jsem, že musíme havranovi pomoci a ošetřit ho. Děda neváhal, jelikož věděl, že takto poraněné zvíře má v přírodě malou šanci na přežití. Začali jsme tedy pomalu sestupovat dolů do lomu. Rozdělili jsme se abychom si havrana nadběhli. Ten byl ale mazaný a i tak se mu podařilo se kamsi schovat. Ve sněhu sice bylo hodně ptačích stop, ale jelikož jsme viděli kterým směrem opeřenec zmizel, nakonec jsme jej vystopovali a podařilo se nám ho po chvíli odchytit.

   Doma mi děda pro havrana udělal místo, kde mohl v klidu pobývat. Už se šeřilo a já přinesla havranovi syrové kousky masa, které rychle zhltal. Musel být pořádně vyhladovělý. Dala jsem mu jméno Mája. Ne nespletla jsem se. Mája byl totiž v pořadí první havran, kterého jsme doma měli. Druhý den jsme namířili k veterináři, který nás nepotěšil. Tenkrát ještě nebyly takové možnosti jako dnes ve zvířecích ordinacích. Veterinář zjistil, že je havran zasažený pravděpodobně tak nešťastně, že nelze střelu vyjmout a že hrozí otrava krve, protože byla blízko vnitřních orgánů.Takže nebylo poraněno jen křídlo. Doufala jsem, že bude štěstěna silnější a havran přežije. Havran žil ještě několik dní a v pohodě přijímal potravu. Až poslední den nebyl ve své kůži a v noci bohužel uhynul. Došlo tak na smutnou veterinářovu předtuchu. I tak to byl pro mě šok a moc jsem smutnila.

   Děda se o celé události zmínil svému známému. Ten měl doma taky havrana, už dva roky. I on ho kdysi našel poraněného a havran už nebyl schopen letu. Před pár dny mu ale doma přibyla poraněná sova a s havranem se nesnesli. Když dotyčný slyšel o tom jak jsem smutná, nabídnul dědečkovi, jestli bych nechtěla jeho havrana, že je už ochočený. Když mi tuto radostnou novinu děda doma sdělil, byla jsem nadšením bez sebe. Ještě téhož dne jsme si pro havrana šli. Nejdřív jsme se šli podívat na sovu. Byla nádherná a vystrašeně po nás pokukovala svýma velkýma žlutýma očima. A pak jsem ho uviděla. Seděl poslušně na svém bidle a vše pozorně sledoval.

„Neboj se, vezmi si ho.“, řekl mi pán.

„Já se nebojím.“, odpověděla jsem s úsměvem a přišla jsem k havranovi.

Děda se známým se dali do rozhovoru. Já si vzala havrana k sobě a ten mě klovl do spodního rtu tak, že jsem ho měla dva dny opuchlý. Oba pány to rozesmálo. Do očí mi vyhrkly slzy. Ale ne od strachu, od bolesti. Přesto jsem havrana nepustila a promluvila jsem na něj. Nevyčítala jsem mu to, neznal mě a bál se mě. Byla to přirozená reakce. Vzala jsem ho z jeho teritoria.

   Doma jsme čilému havranovi udělali prostornou voliéru. Jelikož neměl celé dva roky jméno, pojmenovala jsem ho Kója. Havran si vesele hopkal ve své voliéře, brali jsme ho i domů. Časem jsme ho v noci, když drůbež spala, pouštěli běhat i po dvoře. Zjistili jsme že v noci perfektně lovil myši. Když se k němu přiblížila kočka, havran na ni zaútočil svým velkým silným zobákem a kočka se dala okamžitě na ústup. Příště si to rozmyslela a havrana ignorovala.

   Kója nám dělal milou společnost spoustu dlouhých let. Dodnes když vidím letět a krákat havrany, vybaví se mi jak příjemnými společníky mohou tito ptáci být. V odborné literatuře jsem se tenkrát dočetla, že se havrani dožívají velké dlouhověkosti…