Sušení jezuité

Docela ráda bych znala důvod, z jakého jsme se tehdy odpoledne zašli podívat na sérii zhruba třiceti mrtvol vystavených v podzemních chodbách pod oním jezuitským kostelem v Klatovech.

Už jsem viděla v životě celkem dost toho, čemu se říká "archeologické vykopávky" a co v praxi představuje v zásadě hlavně staré střepy z hrnců, poslepované nevzhledné nádoby a množství starých kostí, často sestavených dohromady do kostřiček, které vypadají tak nějak smutně, ošoupaně a rezignovaně. Takové kosti se už beznadějně dávno odpojily od duše, která mezi nimi kdysi přebývala: navíc jsou opatřené cedulkou s číslem a někdy i štítkem s popisky.

Nemáte vůbec pocit, že se díváte na mrtvolu, zemřelý se posunul už dávno do kategorie "exponát".

Mumie jsou ale přeci jen něco jiného, zejména takové, kterým je vidět tvář. Lévinas tvrdí, že druhého poznávám jako sobě rovného a hodného úcty právě díky jeho tváři: je to lidská tvář, která je hlavním komunikačním kanálem mezi lidmi, její pohyb, její pohled, už sama její existence. Je pro nás výzvou a požadavkem. Možná proto není pro kostlivce tak těžké stát se exponátem – sám už tvář v podstatě postrádá, lebka obsahuje pouze její náznaky, nahrubo navržené tahy, které tvář spíše nesou než by jí samy byly. Naopak, mrtvá tvář, která je ale stále tváří, je předmětem vyvolávajícím nejhlubší hrůzu: tato tvář stále komunikuje, osobně za svého mrtvého i genericky za všechny ostatní mrtvé od počátku světa. Neříká se nadarmo "podívat se smrti do tváře" – tenhle pohled je také výzvou a požadavkem, paradoxně úplně stejné povahy, jako pohled do živé tváře – žádá si uznání rovnosti, ba dokonce stejnosti. Jsme zvyklí vnímat smrt vzdáleně, ale mrtvá tvář, na které jsou patrné stopy tlení, říká: je to blízko.

Takže bych ráda věděla, z jakého důvodu je vlastně někdo ochoten dobrovolně vlézt do klatovského podzemí podívat se na třicet prastarých vysušených mrtvol, elegantně vystavených ve skleněných rakvích-vitrínách. Hlavní důvod, proč mě to zaráží, je, že ve skutečnosti kromě mrtvých těl, ze kterých se staly jakési suché blátivé panenky, není v podzemí kostela Panny Marie a svatého Ignáce zhola nic k vidění – jen několik obílených kleneb a poučné vývěsky s historií zdejších mrtvol. Jinými slovy, návštěvníci se chodí se zájmem dívat přímo do hrobu, s jehož obyvateli se setkávají tváří v tvář.

Řekla bych, že důvody k tomu můžou být v zásadě dva. Prvním z nich je zkušenost ze světových muzeí, kde sem tam nějaká kostřička nebo mumie zajistí vítané osvěžení jinak pekelně nudné prohlídky archeologických expozic. Jenže dámy a pánové, taková mumie krčící se mezi výstavkou zlatých šperků kultury Quimbaya a nazcánskou malovanou keramikou tak nějak splývá s okolím, navíc je-li náležitě zamotaná do látky. Když si přimyslíme štítek s nápisem a sterilní muzejní prostředí, přesouvá se opět nešťastný nebožtík z kategorie "mrtvola" do kategorie "exponát", která možná trochu polechtá nervy pubertálních dívek, ale jinak žádný existenciální šok nezpůsobí. Možná kdyby klatovští jezuité elegantně odpočívali na bílém papírovém podstavci překryti sklem s nezbytnou cedulkou, zatímco mezi nimi by se nacházely ukázky dobových obřadních rouch a mešních kalichů, byla by celá výstava stejně učeně nudná jako kterákoli jiná. Problém nicméně je, že těla se nacházejí v původním dojmem působících rakvích vystlaných červeným saténem a cedulky jsou dobové, původně totiž zvenku označovaly, kdo na katafalku leží. Člověk tedy nemá dojem, že navštěvuje muzeum, ale získá autentický pocit sestupu do hrobky. Takhle z domova od počítače ta idea příjemně tahá za nervy, ale v praxi se pak člověk cítí skutečně nepohodlně a nepříjemně. Jedna mrtvola by navíc byla celkem snesitelná, ale tady jich je třicet – a jsou všude kolem vás. Neodbytně se vtírá myšlenka na to obrovské množství lidí, které za dobu existence našeho druhu zemřeli, a taky na to, jaká je to vlastně neuvěřitelná náhoda, že já jsem jednou z těch mála, kteří jsou momentálně naživu.

To nás přivádí k druhému důvodu, proč tam podle mně lidi lezou, a to je jakýsi bobřík odvahy. Musím se upřímně přiznat, že jsem velmi dobře tušila, co mně čeká – a stejně jsem tam šla, a snad právě z tohohle důvodu. Samozřejmě v doprovodu – sama bych tam nevlezla ani za zlaté prase.

Kdysi přibližně před deseti lety jsem napsala následující básničku: Jezte / jídlo je lékem na smrt. / Až budete někdy chtít / ze smrti se vyléčit / jezte / jídlo je lékem na smrt. Když jsem se vynořila z podzemí, podvědomě jsem stvrdila naprostou pravdivost téhle (původně ironické) básničky tím, že jsem zmizela v nejbližší kavárně a dopřála si kávu a marcipán, a to přesto, že jinak sladké v zásadě nejím. Pak jsem si uvědomila, jak zajímavá vlastně reakce na blízké setkání se smrtí je – zprvu děs (snad biologické puzení zmizet z místa, kde může hrozit nebezpečí), pak ale překvapivě úplně jiné myšlenky: touha po chuťových požitcích, hlavně po sladkosti, a po sexuálním partnerovi. Možná je to jenom reakce nevědomí, které se snaží děsivý zážitek potlačit tím, že do vědomí napumpuje silné primordiálně blažené pocity a touhy. Ale možná je to něco víc. Spojení mrtvých a sladké chuti je totiž staré a podivné. Mezi úlitbami figuroval vždycky med na jednom z čelních míst a třeba v takové Latinské Americe se Dušičky nerozlučitelně propojily s cukrovými lebčičkami a typickými mazanci. Sladká chuť jakoby oddělovala i spojovala svět živých a mrtvých, sladké obětiny přinášené zemřelým zaručují, že mrtví zůstanou v hrobech, zatímco mlsání sladkostí jako reakce na setkání se smrtí zvyšuje šance, že vy sami zůstanete ještě nějakou dobu mezi živými. Navíc sladkost plná života a potěšení je naprostým opakem studené hrobky, kde na vás ze všech koutů zírají kostlivé tváře ztuhlé v nepřirozených grimasách s vyceněnými zuby nebo dokořán otevřenými ústy.

Svým způsobem se mi vlastně dosud nechce věřit tomu, co jsem viděla. Jestli je pravda to, co si myslím, totiž že většina lidí se na mumie chodí dívat z pouhé zvědavosti smíšené s touhou dokázat si dostatek odvahy, nechováme se tedy při kremaci nebožtíků vlastně málo tržně? Jaký je v posledku rozdíl mezi dvě stě let starým sušeným jezuitou a poměrně nedávno zemřelým člověkem? Možná bychom v rámci výuky mládeže, obecné kulturní osvěty a tak dále měli začít vystavovat tlející mrtvoly svých blízkých. Byl by to nepochybně o dost děsivější a i instruktivnější zážitek, než výjimečný úkaz, který proměnil těla klatovských jezuitů v cosi podobného směsi tenké keramiky a opáleného papíru. Je ale samozřejmě otázka, co by tomu říkali příbuzní – a hlavně sami potenciální zemřelí.

Co se jezuitů týče, tyhle starosti mít nemusíme - jejich duše blaženě patří na Boží tvář a s osudem svého těla si starosti nedělají.