Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Mluvím se mnou

08. 12. 2010
5
9
1332
Autor
fereny

„Už toho mám dost. Já už nechci. Nechci!“

„Nechceš co?“

„Ty přece víš, co! Vždycky všechno víš. Nechci řešit tyhle problémy.“

„Jsou to tvoje problémy. Kdo jiný by je řešil?“

„Já nevím. Je to pořád dokola. Tolik věcí mi vadí. Ale hlavně peníze. Pořád je po mně někdo chce. Kde je mám brát? Copak to nikdy neskončí?“

„Sama ses rozhodla. Je to tvůj život vzpomínáš? Šla jsi do toho s tím, že tě to bude něco stát. Říkala jsi, že láska je víc, než prachy. Ale pokud chceš něco ve svém životě změnit, musíš to udělat ty! Nečekej, že se to změní samo, víš, že takhle to nefunguje.“

„Připadám si hrozně osamělá. Viděla jsi v zrcadle mé vlasy? Líbí se mi. Pokud se mi na mě vůbec něco líbí, jsou to moje vlasy. Dlouhé a zdravé. Neobarvené, dneska si je skoro všichni barví, ale moje jsou přírodní. Přála bych si, aby je někdo obdivoval. Aby mi to řekl. Já vím, že je to marnivé, ale člověku je dobře, když získá trochu obdivu, nemyslíš?“

„Já je obdivuju.“

„Mhm. To není přesně to…“

„Zpět k tvým problémům, co budeš dělat? Půjčíš si?“

„Ach, nenuť mě na to myslet! Ne teď. Nechce se mi.. A nechci si půjčovat, je mi to odporné. Chci lidem peníze dávat, ne je od nich brát. Víš, kolik už mámě dlužím? To já bych měla dávat peníze jí.“

„Prosím, můžeš.“

„Nechoď na mě s tím. Víš, že to není tak snadné!“

„Výmluvy. Není s tebou rozumná řeč, jsi jako malé dítě. Nechci tohle, chci tamto. Breč! Zoufej si, jaké jsi chuďátko. Jak ti nikdo nepomůže. Jak tě nikdo nemá rád. Polituj sebe a svůj těžký život. Počkám.“

„Jsem vážně tak hrozná?“ Sebelítost se spustila. Plakala.

 

„Je ti líp?“

„Já nevím. Musíme to vyřešit. Nebudu si půjčovat. Nějak to ušetřím. Já to zvládnu!“

„Kde se v tobě vzala ta nová síla?“

„Nemůžu pořád jen brečet. Vím, co mi chceš říct. Říkala jsi mi to už tisíckrát. To já jsem zodpovědná za svůj život. Jdu po cestě, kterou jsem si sama určila, sama jsem se jí vydala. Problémy, které přicházejí, jsou následky mých rozhodnutí, a tak se s nimi musím vypořádat. Správně?“

„Správně. Šikovná holka.“

„Fajn. Nevzdám se! Ale jsem ráda, že jsi se mnou.“

„A budu vždycky, vždycky ti zůstanu, pokud mě neztratíš.“

„Ztratit sama sebe??! Děsíš mě. Nikdy bych nechtěla udělat něco tak hrozného, co by to způsobilo. Mám tě ráda. Psychologové přece říkaj, že mít se rád je důležité. Nechci se za tebe stydět, nechci tebou opovrhovat, zanevřít na tebe, ztratit tě. A podle toho se budu chovat, slibuju.“

„Budu tě vést.“

„Vždycky mě vedeš. Jsi moje velká útěcha.“

„To ty jsi svá útěcha.“

„Jo. Já jsem svá útěcha. Ale náš rozhovor mi pomáhá.“


9 názorů

Markel
16. 12. 2010
Dát tip
líbilo - T

hanaka
15. 12. 2010
Dát tip
Hezky napsáno. Já si sama se sebou říkám ve složitých situacích tohle: "Potkala jsem život. Řekl mi: Co stojíš? Já pořád někam jdu a ty se jenom bojíš!" A pak se přestanu bát a jdu se životem dál... :-) *T

Nemáš zač

fereny
15. 12. 2010
Dát tip
Děkuju :)

Pěkný a upřímný rozhovor...líbí se mi to...hlavně ať ti je zase brzy dobře...

fereny
09. 12. 2010
Dát tip
Děkuju Ti za přečtení i Tvá slova! :)

Alegna
09. 12. 2010
Dát tip
Souhlasím, člověk má mít rád sám sebe a dokázat takto se sebou rozmlouvat a mít v tom oporu je k nezaplacen. Také to dělám, ale ne až tak, jen si občas vynadám :-). Líbí se mi nápad i zpracování T*

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru