Vražda ve vlaku

Šla si lehnout s pocitem, že se toho dne nic zvláštního nestalo, ač byl pátek třináctého. Prý nešťastný den, proletělo jí hlavou. Přikryla se peřinou, ačkoliv byla teplá letní noc, a začala přemýšlet o tom, proč se zrovna tento den považuje za nešťastný. Ale nakonec to vzdala, zavřela oči a snažila se usnout.

Tak to mám akorát, pomyslela si Daniela, když nastupovala do vlaku, který se právě chystal k odjezdu. Spokojená, že našla prázdné kupé se uvelebila na sedačce u okénka, vytáhla notebook a dala se do práce. Ani se jí nechtělo věřit tomu, na co dneska přišla. Díky ochotné paní z matriky konečně našla poslední střípek do rodinné mozaiky. Zjistila, že má dvojče. Emu.

Ema se v posteli neklidně převalovala a nemohla usnout. Měla divný pocit. Jako by něco ztratila, nebo spíš měla ztratit. Posadila se, zoufale si povzdechla a promnula si oči. „Dneska to na spánek nevypadá.“ Vstala z postele a vyšla na balkon. Posadila se do křesílka, potmě nahmatala balíček cigaret, který odpoledne nechala ležet na stolku, a s chutí si zapálila. Kdyby mě tak viděla máma, pomyslela si a zadívala se na nebe plné hvězd. Z přemýšlení ji vytrhlo ostré zahvízdání vlaku. Zase nejdou závory, napadlo ji, když uviděla rychlík jedoucí pomalu okolo její zahrady. Ale proč mě to vlastně překvapuje, ušklíbla se a zapálila si další cigaretu.

„Je tu volno?“ nakoukl do kupé ve kterém seděla Daniela muž ve středních letech. Pouze zvedla hlavu od počítače, němě přikývla a pokračovala v práci. „Co to píšete?“ otázal se jí. Překvapeně se na něj podívala. „No... píšu něco jako seminární práci.  Proč na mě tak koukáte?“ zeptala se nervózně po chvilce ticha. „Někoho mi strašně připomínáte, ale nemůžu přijít na to koho.“ Daniela se pousmála. „Víte, to je dost možné, protože...“ ale konec její věty zanikl v hluku skřípějících brzd a houkání vlaku. „Zastavujeme,“ řekl muž znepokojeně.

Další vlak, co tu zpomaluje, pomyslela si Ema. Podívala se na mobil. Bylo půl dvanácté. To by v něm mohl sedět Alan, napadlo ji a odešla do domu pro skleničku vína. Když se vrátila, vlak tam pořád stál. Dívala se na řadu zářících okének a přemýšlela, o čem se tam lidé asi baví.

„Neodpověděla jste mi, proč je možné, že vás odněkud znám,“ zajímal se muž. „Je to dlouhá historie,“ řekla Daniela vyhýbavě. Moc se jí o tom nechtělo mluvit. „Máme dost času,“ pokrčil muž rameny. „Jsem Alan,“ představil se. „Daniela,“ podala mu ruku a začala vyprávět. „Neměla jsem lehké dětství. Žila jsem jen s otcem, matku jsem nikdy neviděla. Snad jen když jsem se narodila,“ pousmála se. „Ale celý život mi přišlo, že mi něco chybí. Nebyla to mateřská láska, nebo tak něco, ale bylo to... Jak to říct... Jako bych někde něco ztratila. Ale dneska jsem na to konečně přišla. Dozvěděla jsem se, že mám sestru.“ Zadívala se ven z okna. „Nezdá se vám tu horko?“ zeptala se z ničeho nic. „Otevřu okno,“ nabídl se. Je docela hezkej, napadlo ji. Můj typ... „Budete pokračovat? Zajímá mě to,“ vybídl ji. Nadechla se k odpovědi, když v tom se z vedlejšího kupé ozvaly hrozné rány, zvuky rvačky, nadávky a nakonec za strašného řevu proťaly vzduch tři výstřely.

Co to proboha bylo?! vyskočila Ema z křesílka. Jako bych slyšela výstřely! V tom vlaku se něco děje, všimla si. Za okénky pobíhali lidé, některá kupé se rozsvěcela a byl slyšet křik. Nelenila, převlékla se a vyběhla směrem k vlaku.

„Danielo! Danielo! Jste v pořádku? Danielo!“ lomcoval Alan jejím bezvládným tělem. Tričko měla celé od krve. Ve zdi zely tři otvory. „Danielo,“ zašeptal a zhroutil se na sedadlo.

Policie ho odvezla na služebnu, kde ho vyslýchali. Vyprávěl jim všechno dopodrobna, přesně tak, jak se to seběhlo. Když vyšel ven, čekala na něho Ema. „Tak co, byli na tebe hodní?“ otázala se a usmála se. V tom mu to došlo. Už věděl, odkud znal Danielu, koho mu připomínala. „Emo, ta Daniela, co ji zabili... říkala něco o tom, že našla svoji ztracenou sestru a ty jsi jí strašně podobná. Tak mě napadlo, jestli náhodou nemáš dvojče?“ Ema si poklepala na čelo, jestli se nezbláznil. Víc už se o  tom nebavili. Přesto ta myšlenka Emu zaujala. Čím víc o tom přemýšlela, tím víc se v ní prohluboval ten známý pocit, že něco ztratila. Začala tedy pátrat. Dozvěděla se, že Daniela skutečně byla její dvojče. Konečně jsem se mohla dozvědět něco o zbytku své rodiny, pomyslela si smutně. A pak jí došlo, proč se pátku třináctého říká nešťastný den. Daniela totiž umřela, když hodiny ukazovaly za tři minuty půlnoc.