Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Andělíček

21. 12. 2010
3
2
1150
Autor
racek

Andělíček

/Noli me tangere  -  Nedotýkej se mě/

 

   Za oknem se pomalu stmívalo. Průvan houpal bílým papírovým andělíčkem, který byl pověšený mezi okny. Na stole v kovovém svícnu s jelenem hořela svíčka.

   Někde dole v domě bouchly dveře a zazněly hlasy. Blížily se.

   Do pokoje vešli muž a žena, které ve vlasech tály poslední vločky sněhu.

   Muž beze slova ukázal na židli. Žena se nesměle posadila, kolena u sebe a ruce na stole.

   Někdo zaklepal na dveře. Dovnitř nahlédla hospodyně, ale muž ji gestem ruky poslal pryč. Pak se postavil k oknu a koukal, jak padá sníh.

  Žena mačkala v ruce kapesníček a zřejmě čekala na vyzvání.

-        Nuže, Ingrid, co jste mi chtěla říct?, otočil se farář zpátky do místnosti.

Zvedla k němu  veliké uplakané oči.

-        Počkejte ještě, zarazil jí. Nakoukl rychle za dveře a pak postavil na stůl krabici papírových kapesníků. Jeden Ingrid podal a vrátil se k oknu.

-        Miluješ ho?, přešel na tykání. - Ví to každý, řekl na vysvětlenou. - Mě to donesla…, hodil hlavou ke dveřím. Zamyšleně šťouchl do andělíčka mezi okny. Uslyšel odsouvání židle a kroky.

-        Noli me tangere. Nedotýkej se mě, poprosil. - Už ne.

Rozhoupaného andělíčka zastavila prstem.

-        Nevím. Myslela jsem si to.

-        A co chceš ode mě?, zeptal se. - Chtěla bys slyšet ty řeči, které bych říkal každému jinému?

      Zavrtěla hlavou.

-        Sama víš, co je špatné. A sama víš, proč děláš co děláš, i když si to nepřiznáš. Tak proč s tím jdeš za mnou? Nemůžu ti pomoct, teď už ne. Nejsem z kamene. Andělíček narazil do skla.

- I když bych měl být. Nedotýkej se mě, řekl podruhé.

            Chvíli bylo ticho.

   - Ke mně se už nevaž, přeloží mě. Brzo.

   - Pavle, oslovila ho jménem.

Došel k sekretáři a otevřel láhev.

-        Chceš? Zeptal se. - Dárek od…, znovu pohled ke dveřím.Vyčkával. - Já si dám.

Pomalu se otočila. - Co jestli chci?

-        Koňak.

Posadila se zpátky ke stolu a spojila ruce.

-        Nechci. Nemůžu. Vlastně to jsem ti přišla říct. Čekám dítě. Buď s ním, nebo…

   Když odešla, díval se chvíli oknem na její stopy, které přikrýval čerstvý sníh. Pak rázně utrhl papírového andělíčka a hodil ho do kamen.

 

/27.prosince 2009, 19:33 hodin/


2 názory

avox
26. 05. 2011
Dát tip
napsáno zručně... ale zase dítě jako nežádoucí produkt žádostivé lásky, to je divné... pro mne */

Barman
21. 12. 2010
Dát tip
Zručné a výstižné

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru