Kde domov je Žižkov (PF 2011)

Je to kouzelné slovo. A dvě Ž, dvě poslední písmena abecedy v něm nejsou náhodou. Jako by byl Žižkov nějakým mistrovským zakončením stvořitelova díla. Kdo ví. Každopádně pravdou zůstává, že Žižkov je posledním místem na světě, kam přicházejí Vánoce. Nevěříte? Povím vám příběh. Vyprávěl mi ho děda. A jemu zase jeho děda.

Stalo se to roku 1881. Žižkov měl tenkrát něco přes 700 domů. Byl to zrovna ten rok, co nám ho povýšili na město. A už tehdy to bylo místo plné nočního života, kaváren, barů, umělců, bohémů a úzkých a strmých ulic.

Ale ten příběh nezačal na Viniční hoře, vyprávěl děda a zaviklal vztyčeným ukazovákem jako by chtěl zdůraznit své ne. Povytáhl levé obočí, zamračil se pravým a probodl mě svýma modrýma očima. Začal na nebi. Jo, tam odkud padá sníh v zimě. A že ho v roce 1881 napadlo! Mrazivo bylo a třeskuto. A za dveřmi Vánoce.  No a tam nahoře seděl On. Rozjímal. To dělá každej o Vánocích, tak proč by měl být Bůh výjimkou? Starý muž se tiše zasmál a poškrábal ve vousech.

Víš, bylo mu smutno samotnému. A nedopadlo to moc dobře, když tehdá přišel mezi lidi. Od těch dob to zkusil ještě několikrát, ale už víc na zapřenou. Rozuměj přece, nikdo se nechce nechat zabít. A teď to na něj přišlo znova. Věděl, že projde, jako vždycky o Vánocích, celej svět. Že každýho navštíví, ale nikde nezůstane. Rozdá, co jen mu kdo dovolí a pak? Najednou měl tu chuť strávit někde Vánoce. Uvědomil si, že Vánoce se mají slavit doma. Jenže jeho doma bylo všude. A vlastně teda nikde, chápeš?

Zrovna když o tom přemítal, jeden z andělů, který stál poblíž, na něj promluvil: „Kde je tvé doma? Přeci tady, mezi námi.“ A Bůh se na něj obrátil a řekl: „Tam, kde tě poznají, tam jsi doma.“

Ten anděl vypadal nechápavě, zrovna jako ty synku, a tak Bůh pokračoval: „Máš pravdu, jsem doma tady, mezi vámi, ale jak poznám, kde jsem doma mezi lidmi?“ A anděl pochopil a dodal: „Musejí tě poznat.“

„Ale podle čeho?“ zeptal se Bůh.

„Podle jména…“ zkusil navrhnout anděl.

„A podle kterého? Ne každý dnes zná význam toho Slova.“

„Nevím,“ přiznal anděl.

„Ale já vím,“ usmál se Bůh. „Musí to být jméno, kterým mě všichni jednou znali. Ale ne Bůh, protože v Boha jich spousta už nevěří, natož aby ho zvali domů. Budu putovat o těchto Vánocích po celém světě a kde mě poznají a osloví jménem, tam budu vědět, že jsem doma. Tam zůstanu a oslavím Vánoce mezi lidmi.“ Na to anděl přikývl, protože i jemu se zdál ten nápad dobrý. A tak tam spolu chvíli stáli, anděl a Bůh a mlčeli.

Namítl jsem dědovi, že nechápu, proč se Bůh radí s andělem, když je vševědoucí, ale děda řekl: „Kuš! Nemontuj se do toho, čemu nerozumíš a poslouchej!“ Nebylo dobré rozčilovat dědu u vyprávění a já chtěl slyšet konec příběhu, a dozvědět se, kde Bůh našel domov a kde znali to kouzelné slovo, které nebylo Bůh, ale bylo jeho jménem. Zatímco jsem přemýšlel, děda se zasnil. Ale když se vrátil k příběhu, zasněný výraz mu z tváře rychle zmizel a on si mě přísně přeměřil, jako by se přesvědčoval, že poslouchám. Poslouchal jsem! A děda pokračoval.

Nastal 24. prosinec roku 1881. A od rána se dobrý Bůh činil. Povětšinou skrytě. Ale občas to zkusil přímo. Přišel takhle třeba k domu jako stařec s bílým dlouhým vousem a v červeném hábitu a lidé se radovali a křičeli: „Santa Claus! Santa Claus!“ A Bůh si pomyslel: tady neznají mé jméno, to není můj domov. Ale byli to laskaví lidé a tak je štědře obdaroval a šel dál. Když přišel jako žebrák, často mu ani dveře neotevřeli. Jinde ani doma nebyli. Taky narazil na zbožné a laskavé lidi, kteří, když ho spatřili ve dveřích, hned ho želeli a cítili s ním. A on si užuž myslel, tady je můj domov, dokud někdo z těch lidí nepromluvil a neřekl třeba: „Dobrý bože, jen pojďte dál!“ A on si povzdechl, tady o mně mluví, ale nepoznávají mě. Další asi čekali spasitele a říkali: „Ježíši! To vás nám jistě posílá samo nebe.“ A On si pomyslel, tady mě znají jménem mé minulosti. Ale nikde, opravdu nikde ho nepoznávali. Vyhlíželi „zlaté prasátko“, říkali „Grüss Gott“ nebo „Co tady chcete?“ V lepším případě se ptali „Ano? A vy jste kdo?“ nebo „Můžeme vám nějak pomoct?“ A on se tak rozpačitě usmíval a byl smutnější a smutnější. A den se klenul k večeru. A míst, kterými ještě neprošel, ubývalo.

Víš, synku, On postupuje systematicky, vysvětloval děda, podle času a slov a podle písmen. Říkají o něm, že je Alfou a Omegou, začátkem a koncem všeho. A On už se v tom svém seznamu dostal od Alfy k Omeze a stále nic. Víš, myslím tím, že už byl u „zet“. Byla tma, půlnoc blízko, a už mu moc možností nezbývalo. Když v tom si vzpomněl na malou zemi v Evropě, kde lidé, kteří něco opravdu slaví, zpívají Kde domov můj. Tam bych mohl najít svůj domov, pomyslel si. A současně si uvědomil, že v té zemi není vše od A do Z, ale že tam mají ještě Ž! A zaradoval se Bůh a vydal se tam. Od A do Z už vše navštívil a obdaroval. Procházel teď všechna místa s Ž, ale nikde se mu nevedlo o moc lépe, než v Japonsku nebo Americe.“

Děda se vítězoslavně usmíval a čekal, obočí povytažené, jako by chtěl říct: „A víš, jak to ten štědrý večer roku 1881 dopadlo? Kam to ten Bůh nakonec zavítal?“ A já to tušil, ale chtěl jsem to slyšet.

A on vyprávěl o té noci, jako kdyby tam tehdy byl. Surový vítr se hnal strmými ulicemi Viničné hory a vířil sníh. Ulice ho byly plné, mrzlo, až praštělo, že by v té fujavici i Bůh umrzl! A ulicí kráčel muž. Klopýtal, třásl se. V zoufale nedostatečném oblečení vypadal jako cizinec, bohém, možná básník. Pára mu šla od úst a dlaně se snažil hřát si v podpaží. Občas je vyndal, třel o sebe a foukal si do prstů. Nohy se mu bořily v božím bílém dopuštění a pro silný vítr ve tmě sotva rozeznával obrysy rozsvícených oken. Vousy se mu změnily v rampouchy a zvonily o sebe. Nadával si za ten nápad. Ale tohle bylo poslední místo na seznamu. Žižkov. Město s dvěma Ž. Už mu nezáleželo na tom, jestli ho někdo pozná. Věděl, že takhle ho nepozná nikdo. Potřeboval jen někam složit hlavu a zahřát kosti, dát si svařák nebo grog. A tak zoufalý a bez domova, s vousy cinkajícími jako rolničky, vešel do první krčmy, jejíž dveře se před ním v tu chvíli objevily.

Ve staré krčmě bylo příjemně teplo. Voněla dřevem, ohněm a kouřem z krbu a purpurou z kuchyně. Ze stropních trámů visely sušené byliny, svazky cibulí a česneku. Uvnitř sedělo hostů právě tak akorát. Jedni hráli karty, druzí tiše rozprávěli a jiní zase sami seděli, upíjeli, přemýšleli si nebo si cosi psali a byli tiše. Každý si nesl to své. Možná měl každý, jak to bývá, nějaký ten smutek a vyrovnával se s ním, jak uměl. Kuchař v kuchyni si zpíval. Hostinská, ženská krev a mlíko, zrovna nesla víno a vývar hostům u stolu, když vešel On.

„Ježíšku!,“ vykřikla, když se objevil ve dveřích. A v tu chvíli se Jeho oči se rozzářily a zmrzlá tvář roztála úsměvem. Jsem doma, pomyslel si. A celá krčma jako by se zastavila, zpěv z kuchyně ustal a všechny zraky se upřely ke dveřím. Vypadal zuboženě, křehce a promrzle, ale způsob jakým se usmíval, nikdy neviděli. Hostinská se vzpamatovala jako první. „To je venku ale slota! Sedněte si sem do tepla, hned vám něco na zahřátí donesu“ řekla a i ona se usmála. Na to se z kuchyně ozval přerušený zpěv a od karbaníků: „Tak, jaká barva?“

Děda se culil a pokyvoval hlavou. Díval se na mě vítězoslavně a řekl: „A víš, co bylo potom?“

„To není konec?“ zajímalo mě.

„Chachá!, kdepak synku. Poslouchej!“

Bůh si sedl a seděl. Díval se. Jeho oči se usmívaly. Říkal si: Nikdo se mě neptá, odkud jsem, co dělám, kam jdu nebo jak se mám. Znají mé jméno a nechtějí dary ani zázraky. Sami mě touží pohostit, ale nevzývají mě ani neprosí. To je zvláštní. Musím být opravdu doma. Tak Bůh rozjímal, když seděl mezi lidmi v žižkovské krčmě. A všem bylo najednou dobře a lehko u srdce. Všechen vichr, zima a chaos světa zůstal za dveřmi. A pospolitost zavládla mezi nimi. A tu vstal Vysokej Ondřej, rom, vytáhl housle a přiložil je k rameni a pravil: „To je pro hosta a pro vás pro všechny.“ A jak to řekl, začal hrát koledu a zpívat. A děda mýho dědy nelenil a přidal se. A po chvíli i stará paní, co v koutku u svého kafe seděla a zanedlouho už všichni zpívali, usmívali se a oči jim zářily. A On se přidal a zpíval s nimi. A když koleda skončila, zeptal se Bůh, jako kdyby tomu pořád ještě nevěřil:

„Kde to jsem?“

„Tady jste u nás doma, tohle je Žižkov,“ odvětila mu hostinská.

JeŽižkov, opakoval si v duchu.

„Tohle je město svobodných lidí, společenství a umění pane! Tahle svobodná republika, to je Žižkov!“ zahalekal jeden z karbaníků od rozehrané partie.

JeŽížkov, usmál se znovu Bůh. Ježíškov.

Zíral jsem na dědu jak u vytržení. A to je důvod, synku, proč je Žižkov poslední místo na světě, kam přijdou Vánoce. A těm lidem to později došlo, neboj! Pochopili, že Žižkov je kouzelný slovo a kouzelný místo. A teď to víš i ty. Ale ještě jednu věc někteří z nich poznali a pochopili. Od těch dob, a nejen v čase Vánoc, jsou pozorní, pohostinní a ohleduplní jeden ke druhému. Protože vědí, že ten, s kým se setkávají, může být Bůh.