Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Jak jsem potkal anděla

29. 12. 2010
3
4
1101

Jsem celý, žiju a můžu se hýbat. Co víc, si můžete přát, když po smyku a piruetě ve vzduchu skončíte ve svém autě na jeho střeše? Nechápu to. Jedu pomalu, šedesát maximálně, poslouchám rádio. Najednou se dostanu na rozbředlý sníh u krajnice. A led pod ním udělá své. V autě to se mnou mele jako s akčním hrdinou v béčkovém thrilleru. Náraz střídá náraz. Na předním skle se rozprostře pavučina, dovnitř vletí sníh. Tak to je konečná, napadá mě okamžitě. Přijde poslední žuchnutí na zem. Auto přistane na střeše. Zkroucený a hlavou dolů se odepínám z pasu. Muž s knírem, který jel naproti mně v traktoru, nahlíží dovnitř. „Je vám něco?“ ptá se. Ukazuju vztyčený palec. Kolem auta změněného během pár vteřin ve vrak je v tu chvíli šest dalších chlapů. Kde se tu tak rychle vzali? Čas je tak relativní.

„Můžete ven?“ „Snad jo,“ odpovídám a soukám se ven otvorem, kde bylo zadní sklo. Ani jedny dveře nejdou totiž otevřít. Nic mi není. Jen z pravého prostředníčku mi crčí krev, a po chvíli mi rozbolí záda. Seběhnuvší se muži odjíždí, traktorista s knírem zůstává se mnou. Vypadá sice jako loupežník, ale pro tuhle chvíli to je můj strážný anděl, který jel zrovna náhodou kolem. Sbírám z pole rozprášený obsah nákupních tašek. Ani jeden ale nemáme číslo na odtahovku. A tak traktorista volá svému zaměstnavateli, paní starostce z Dobeve. Ta nám čísla bleskově nadiktuje. Snažíme se z obou našich mobilů dovolat. „Všechny tři auta mají v terénu,“ říká mi vousatý anděl. Zkoušíme další. A máme štěstí. Přijede. Mezitím pomocí navijáku mi traktorista vrátí to, co zbylo z mého peugeota, na všechny čtyři. Mrzne, až praští, a do toho fičí ledový vítr, až to zalézá za nehty. „Pojďte dovnitř, zatopíme si,“ zve mě do kabiny traktoru. Tam mi říká, že se právě vracel domů z šichty. Celý den odhrnoval navátý sníh z místních silnic, které udržuje právě obecní úřad v Dobevi. Dovídám se, že mezi Dobeví a Malými Nepodřicemi jsem ten den už třetí, koho viděl v pangejtu. Po chvíli vidíme majáky.

Anděl s chlapem z odtahovky domlouvají, jak by se můj autovrak nejlépe vytáhl na plošinu pohotovostního vozu. Muž v odtahovce se snaží nacouvat na nájezd do pole, o které jsem udělal neplánované salto mortale. Vidím blížící se auto v protisměru, které sice zpomaluje, ale nevypadá to, že by chtělo docela zastavit, i když řidiči musí být jasné, že se pohotovostnímu vozu nemůže vyhnout. „Kam čumíš, ty krávo!“ zařve na mladou ženu řidič odtahovky. Ta celá vyplašená situaci nezvládne a končí ve strouze taky. „To snad není možný, drž se kvedlačky,“ rámusí dál. „Omlouvám se, myslela jsem, že projedu.“ Nezbývá nám, než její vůz vytlačit zpátky na silnici. Samotný transport mého auta na plošinu pohotovostního vozu jde jako po másle. Dochází mi, že v mém zeleném peugeotu, doposud spolehlivém přibližovadle, to byla moje poslední jízda. Opravy by podle muže z odtahovky vyšly na podstatně větší peníz, než koupě obdobné káry někde v bazaru. Při cestě domů si přes všechnu smůlu ale říkám, že jsem měl zase jednou kliku a že někdo tam nahoře mě asi musí mít rád. A na svého anděla – loupežníka? Na toho nikdy nezapomenu.


4 názory

Sebastiana: to je pěkné přání Nářezový_sluníčko: to je fakt, je to spíš fejeton Soldier of fortune: díky Bohu jo... a mému strážnému andělovi, který mi přivolal na pomoc naděla-loupežníka

Jako téma pro povídku se mi to zdá trošku otřepané a nezajímavé, ale jestliže vycházíš ze skutečných událostí, tak díky všemu možnému za ten happy end!

Sebastiana
30. 12. 2010
Dát tip
Těm, kdo jsou schopni takhle pomoci přeju- Bůh ti to stokrát oplať.

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru