Tenze a antitenze

Syčí si čísi výři

já nejsem ničí

tedy nesyčím.

Obchodně cestuji.

A cestou si svět svůj šířím

a zatímco moudrost sbírám

pěstuji si v sobě výra.

Výra v dobro.

Celý příběh vlastně začal jednoho dávného odpoledne, na malé pěšince ukryté v hlubokých sídlištích brněnské periferie: na obzoru se objevila tramvaj a odvezla mne do oblíbené kavárny. Sešel jsem se se slečnou, pohodlně se usadil na sluníčko a pokračoval ve studiu psychologické metodologie.

Stařenky u křížovek

Lehce komický mi na stařenkách přišel jen fakt, že přišly spolu

chvilku se dohadovaly, načež se jedna posadila ven

druhá dovnitř

a skrz sklo se na sebe lehce usmály, než vytáhly z kabelek křížovky

srkaly kafíčko prosluněné odpolednem

a jaro bylo v symbióze s jejich vráskami do té míry

že se zdálo, jako by se jedno bez druhého ani nemohlo objevit

na zahrádce kavárny

dokouřil jsem a dál se věnoval statistickým výpočtům

koreloval záhyby na sukních s počtem vynechaných bohoslužeb

dokud jsem nezískal úplný vhled do problematiky

a neověřil nulovou hypotézu závislosti vlnek ve fontáně na věčných moravských šátcích

právě jsem slavil výpočet další cigiaretou když se zavlnily sukně a ubrusy

a stařenky vstávaly, aby jim nenavála rýma do uší

odcházely spolu

přes tichá sluchátka jsem slyšel jejich radost ze společného odpoledne

pousmál se naivní představě bytí spolu

jedna na zahrádce druhá kousek od baru

a přes sklo zamilovaně sledoval, jak se uvnitř kavárny učíš něco o psech

dokud se neobjevil odraz mýho ksichtu

Pochopil jsem faleš kompromisů mezi poznáním a takzvaným skutečným životem a rozhodl se pro první variantu. Odjel jsem do Paříže a usadil se v téměř identické kavárně o tisíc kilometrů jinde. Klid a ticho narušovala jen lahodnost neznámého jazyka, pronajal jsem si tedy podkrovní komůrku jakéhosi paneláku a oddával se snění. Nakonec, snad z nudy, snad z rozmaru, možná dílem pouhé náhody nechavší určitou knihu na určitém místě, jal jsem se studovat zákoutí matematických hlubin – těch, které skýtají svou tmu tajemnému setkávání matematiky s ontologií, sémantikou a pomalu dozrávající estetikou civilizace robotů. Zahloubal jsem se do té míry, že jsem zapomněl světit den boží.

Zahánění integrál

Pátý den přešel tak jako čtvrtý,

bez povšimnutí. A rovněž šestý

a rovněž sedmý.

Až osmého dne se hrnky hrnků slily v moře,

mraky mraků v opar, pod nímž se za svítání

vynořil roh skříně.

Vzápětí konec – a po pokoji

pluly labutě.

Okolo rackové, koráby, vlnění, slunce.

Bezmocně jsem se štípal do tváří, dávno už nevěda

kdo, kde jsem, co dělám, proč. Jen stohy pod stolem

mne přesvědčily o vyřešení problému.

Ubalil jsem si poslední cigaretu

uvařil ještě kávu a kouřil a přemýšlel

zdali měl výsledek vypadat takhle

s racky a bez sektu

bez slunce

(k čemu to mělo být

a proč už od včera vyzvání lodní zvon.

Ach ano, telefon! – že prý

nic

dávno nic.)

Svítalo. Čert to vem!

Labutě, tančete, rackové, hrajte!

Zaplašte z obzoru zmatenou chvíli

ten čas, kdy přemýšlím, zdali jsem zvítězil

anebo prohrál. 

Zachráněn ze zajetí čísel, vydal jsem několik statí a obdržel několik titulů. Po dlouhých zimních večerech u vyhaslých kamen své podkrovní komůrky jsem dospěl k závěru o nesmyslnosti všech kategorií a tím i vlastních výpočtů. Zhrzený jsem se rozhodl navždy odejít z akademické obce. Mé první kroky vedly do hospody.

Pozbytí Sosýra

Probudil jsem se v Čechách. Právě nastal první jarní den: tráva se zelenala, zaječice rodily malé zajíčky a mě bolela hlava. Snažil jsem se najít úkryt před bodavým světlem a zároveň, pohoršen následky příklonu ke strukturalismu a neschopný jakékoli orientace v chaotickém jsoucnu, rozhodl jsem se přijmout svět jako kontinuum záhadných jevů.

Ve světě jevů můj nús je vůl

Prochází se senem svit

slunce držky zalepit

nechat chmýřím chlámat chamce

a jen zůstat uvržen

nalámat si dozásob

aspoň dvojnásobek chvojí

a pak přijmout podobojí

jaro literou i činem

darmo jařmu věřit jar

duch se chechtá vzešlý z mechu

soma s psýché jedno jest

kvést i chřadnout, země, vzduch

ojařímí čelistí

dalším lesem další lest

vážou vlasy váznou vazy

věžmi vězni rodiští jsme

kořistím jen flintou v žit

to z nouze hřmím skryt skrývám

slámu pro skrýš samu v skrýši já sám

sháním stín před svitem slunce

v nadjaří a nad úsvitem

slunce držku zalepuje

pluje, pluje, pluje, pluje...

že jedním jest tělo s psýché

prokručívá duše břichem

břicho duší

jen nús neměl

slov a prohrál s jevy němě

v boji o řád proti jevům

...pluje, pluje, pluje, pluje

pro křepelku chytal lelků

zanechal mě neodchvějně

ve fluidně čitém celku

světa

můj nús je vůl

a po rozumu veta

Když přešla kocovina, zjistil jsem, že jsem zůstal bez domova a bez rozumu. Ohromen banálním kýčem měnící se krajiny a počasí, spojil jsem tehdy touhu s nutností obživy, za poslední zbytky dědictví po otci, chudém vesnickém učiteli, zakoupil plyšové žirafy různých velikosti a vydal se na cesty.

Syčí si čísi výři

já nejsem ničí

tedy nesyčím.

Obchodně cestuji.

A cestou si svět svůj šířím

a zatímco moudrost sbírám

pěstuji si v sobě výra.

Výra v dobro.

Až vyroste, začnu slavit.

V náručí samičím

blaženě zasyčím

a vrátím se ke své práci.