Večerní přemítání

Nemocen

v srdci a na tělě

tak skoro skomírá má duše

když už i v hlavě není místa pro ticho

Porůznu

plýtvám časem, nejsem sebou

předurčen zdolat hory, oči

utkvěle civí na mou zášť a radují se; zášť

Lidé

ti šťastní marnotratní kanibalové

co plýtvají svým dechem

pomalu ubírají života, tak se bav dál

A hnidy

co pošly v dávnověku

přeživší bezpáteřní vůdci povstání

hodují na citech

Je načase

vyjádřit svoje nitro

dokud neztmavlo, nezetlelo

jak podzimní strom

Byť bude rozvinuto

v budoucnu, již není šance na přežití

pudů, kvalit, co nám přibližují svět

Koho co zajímá

když jediné o co se zajímáme

bylo a bude pouze povrchnosti plod

V pradávných dálavách

skrýváme rosu, párek z nás

v osudu dojde blaženosti

tak po čem bažím já

tím není nic

Třeba mě osloví

ve tmavém podchodu

neznámá dívka, hlesne:

"Tebe jsem hledala po věky,

a tys hledal mne."

V posledních dobách

nechci vidět ženy, je mi z nich zle

čekají oběti, neobětují nic

V posledních dobách

nechci vidět muže

jsou pouhým odrazem

zašlého majestátu

Možná jsem neměl čísti Nietzscheho

zde hlásám nadčlověka

možná jen žadoním

svrhněte moc

Možná chci zažehnout tu svíci

z níž pravdy plamen tiká

a tak jen prosím

ať už příjde noc