Můj strom dětství

            Stál tam. Vždycky tam stál. A najednou zmizel… můj strom dětství zmizel. Dub starý jako svět ale krásnější, o moc krásnější. Košatý, s širokým kmenem a silnými kořeny. Můj dub! Můj strom dětství, kam jsme si s mými kamarády chodili hrát, lozit po větvích a houpat se na nich, hráli jsme na schovávanou, policajty a zloděje, honili jsme se nebo si jen tak povídali.

Jednou, to jsem ještě chodila do mateřské školky, zavedla nás naše paní učitelka na pole, co bylo blízko mého dubu. Učila nás poznávat jména všelijakých květinek, rostlinek a broučků, pouštět draka a kdo ví, co ještě. Učila nás, jak se správně chovat. Ale co je správné? To, co jeden řekne a ostatní ho na slovo poslechnou? Proč? Byla jsem malá, ale tohle se mi nelíbilo. Využila jsem okamžiku, kdy se mí ostatní vrstevníci učili držet za ruce a chodit v kruhu, a nepozorovaně jim utekla. Pryč od toho všeho. Pryč od světa. Doběhla jsem až k mému dubu a vyšplhala na něj. Tady jsem měla dobrý rozhled o všem, co se dělo. Viděla jsem děti. Viděla jsem i paní učitelku. A raději jsem se otočila. To už bylo lepší. Najednou jsem před očima měla široká pole a krásně zelené louky, hluboké lesy, ve kterých tečou čisté potůčky a prohání se srnky. Kopce a doliny. Až v dálce kdesi za obzorem stálo pár domečků. Tam žijí lidé a slunce jim svítí do oken. Příjemně hřeje, i když fouká studený vítr. Seděla jsem, pozorovala ten nádherný obraz a poslouchala šumění listů. Ššš, ššš…

Byl podzim a hodně dětí tu dobu pouští draky. Stejně jako mí kamarádi ze školky. Stojí pěkně spořádaně za sebou a čekají, až na ně přijde řada. A pak se dočkají. Drží provázek a jsou úplně bez sebe. Drak ale nechce být tím, kdo bude poslouchat. Snaží se utéct na svobodu, klátí se ze strany na stranu, vzpouzí se, až nakonec spadne zpátky na zem. Někdo ho však vždycky zdvihne a hodí zpět do proudu vzduchu. Do proudu života. Já jsem ten drak. Nechci být jen něčí loutka na provázku a  chovat se podle pravidel pravého společenského života. Nechci mít svou budoucnost nalajnovanou podle nějakých předpisů.

            A tak tu sedím na dubu skrytá mezi větvemi a pozoruji svět. Můj strom mi všechno šeptá… a ví. Ví, jaký je život. Zlý a nepřátelský. To mi však zatajil a nechává mi naději. Naději štěstí. On je můj největší kamarád. Zvláštní strom, jakoby cítil a rozuměl. Je už opravdu starý. Má tlusté kořeny, které mu dovolí stát pevně na zemi a dívat se na svět s nadhledem. Není až tak vysoký, ale jeho větve se natahují do všech stran jako ruce, které lapají po prostoru. A na každé té větvi je milion lístečků, možná i víc. Malé barevné papírky. Teď na podzim je všechno barevné, to proto, že zelená barva života umírá. Lístečky hrají všemi barvami, protože ví, že je to naposledy. Spadnou na zem. Proletí se vzduchem a je konec. Smrt. Ale na jaře vyraší nové listy, jejich děti. A tak je to pořád. Se vším. Něco končí a něco začíná. Koloběh života. Ale jsou tu taky žaludy, hlavičky s čepičkami. Z těch možná někdy vyrostou další duby. Pokud budou mít štěstí. Děti mého dubu. Je už starý, ale já se ho nevzdám. Přitiskla jsem se ještě pevněji k jeho kmeni. Tmavé dřevo mě hřálo, hřálo u srdce. Vnímala jsem každičký kousek kůry, kterého jsem se dotkla. Vnímala jsem i vůni. Už jste to někdy zkusili? Přivonět si ke stromu? Zaplnila mě vlna něčeho nepopsatelného. Něčeho, co se mi vryje do paměti a nikdo to už nedostane ven. Moje vůně dětství, mé štěstí.

            Zůstala bych tam snad celou věčnost, jen abych mohla být s dubem a unášet se ve snech, kdyby mě z mého snění nevytrhl svět. Společnost. Děti už byly promrzlé a těšily se na oběd. Jen jsem jim chyběla já, ta malá a blonďatá. Věděla jsem, že patřím do této společnosti. Musela jsem svůj strom opustit. Alespoň pro dnešek. Slezla jsem a naposled se ohlédla. Tak zatím, kamaráde! Ještě se uvidíme! Ze země jsem sebrala jeden žalud, schovala ho do kapsy a vydala se za svými vrstevníky. Když mě paní učitelka spatřila, asi ji spadl kámen ze srdce, že jsem se neztratila a vrátila se bez škrábanců, ale vyslechnou mě musela. Řekla jsem, že se mi ztratily rukavičky a já je šla hledat. Pro jistotu jsem začala natahovat. Ona se jen zamračila. Nemohla se na mě zlobit, vždyť mi bylo teprve pět. Neznala mě, tak jak si myslela. Nikdo mě nezná.

Kolem toho dubu jsem pak ještě procházela mockrát. Když jsem zkoušela jezdit na kolečkových bruslích, když jsem šla do lesa, když jsme se tajně vydávali na půlnoční procházky ze stanu, když jsem venčila psa, když jsem se šla kouknout na západ slunce. Kdykoli se mi zachtělo. Stál tam. Vždycky tam stál. A najednou zmizel. Neexistuje. Oni ho zabili! Skáceli ho! A nikdo se mě nezeptal! Nikoho nezajímá, že to byl můj strom! Můj! Můj největší kamarád! Jen on mi rozuměl. Dívala jsem se na to místo, kde kdysi rostl. Rostl se mnou. Každý rok byl o něco větší a silnější. Jako já. Dívala jsem se na tu nicotu a mé srdce plakalo. Kde je? Rozběhla jsem se a utíkala, co mi nohy stačily. Pryč. Pryč od toho všeho. Pryč od světa. Dál a dál… Musela jsem však někdy zastavit, to jsem věděla. Teď.

             Zůstala jsem stát na okraji pole, nemohla popadnout dech a vzpomínala. Mé dětství už skončilo. Můj strom dětství je pryč. Můj dub. Stála jsem tam na okraji dětství. Začala nová etapa života. Mému dubu se narodí děti a já půjdu dál. Nikdy však nezapomenu. Ššš, ššš…