Aurora 2

Za Aurorou

„Končíš, eh, jako jak končíš? Couváš z té zakázky?“

„Ne, prostě končím. Úplně.“

„Jak úplně, jako... jakože odcházíš? Dáváš výpověď?“

„Jo, dávám výpověď.“

„Počkej, heleď se Elwere neblbni, co, co se stalo?“

„To je složitý,“

„Jo aha, je mi to jasný. Nechala tě. Že? No že jo?“

„Jo, nechala mě,“

„Sem to věděl, měl sis ji víc hlídat, takovej kus,“

„Polib mi,“

„Sorry, chápu. Úplně tě chápu. Hele podívej, zajdem na pivo, pokecáme o tom a bud...“

„Ne nezajdem na pivo a nebude to dorbý. Končím, Arane. Jdu za ní,“

„Ne, počkej, proberem to op...“

„Sbohem, Arane,“

Myslím, že mé rozloučení nemohl slyšet celé. Aran do teledonu ještě něco hulákal, když mi mobil ladně vyklouznul z ruky a oddával se gravitaci. Displej mžikal a mrkal, jak se otáčel a rotoval ve vzduchu. Pomalu se ztrácel ve všech těch světlech velkoměsta a pak někde hluboko dole zhasnul. Roztříštil se na stovky součástek, obal se rozletěl na dva kusy, displej rozťala hluboká rýha. Jakobych to viděl. Měl jsem takový pocit, že jsem nezahodil jen mobil, ale s ním doslova i celý svůj dosavadní život. A stejně jako ten teledon, život se mi roztříštil na milion kusů. Život, který byl převážně spjat s Aurorou. Vše, co jsem učinil od doby, kdy jsem přišel z Ilsirinu, se nějakým zvláštním způsobem vázalo k ni. Byla moje múza. Múza mého života. K práci mě inspirovala ona. I byt jsem našel díky ní. Do parku jsem taky chodil s ní. Tak nějak jsem ji spatřoval ve všem, ale teď, když tady tady už nebyla, bylo mi všechno jedno, všechno pozbývalo smysl. Všechno kromě jediné věci. Jít.

Byl už večer, skoro noc, stál jsem opřený o zábradlí na nadchodu, vedoucí k nadzemní dálnici a dýchal jsem noční vzduch. Podemnou uháněla stará vozidla na kolech, staré vlaky na kolejích, nová vznášedla ve vzduchu. Sem tam, tam sem. Díval jsem se na to jinýma očima. Očima někoho úplně cizího. To všechno jim připadlo strašně srandovní a nepochopitelné. A taky smutné.

Že tady Aurora už nebyla, mělo na věci kolem mě zvláštní mrtvý, poklidný vliv. Zračila se v nich osamocenost. Skleněné výlohy, bilboardy, neonové trubky i železné konstrukce stavenišť, to všechno truchlilo se mnou. Nebo to byl jen můj subjektivní pocit, ale nemohl jsem se ho zbavit. Možná jsem tím vším chtěl zalepit díru, kterou po sobě zanechala v mém srdci. Aurora, má Aurora.

Díru za díru. Maš, cos chtěl, sobče! Ozval se mi v hlavě jeden z těch jedovatých hlasů, kterým nejde o příčiny ale o důsledky. Věděl jsem, že to nebyla pravda, ale pořád mi zněl v hlavě.

Jo. Díru za díru.

Nebyl to ale jediný hlas, byl jeden z mnoha. Dorážely na mě a vyčítaly mi i věci, za které jsem vážně nemohl. Hlavně jsem, myslím, važně nemohl za to, že odešla. Nebo snad ano?

Vzhlédl jsem k horizontu, abych je umlčel. Na východ. Neviděl jsem zatím nic než temnotu. Vůně... měl jsem pocit, že tam snad nikdy nebyla. V hlavě se mi začaly vynořovat všechny možné fyzikální důvody, proč jsem ji nemohl cítit na tak šílenou dálku. Ale měl jsem na ni vzpomínku, a ta byla opravdová. Stejně jako Aurora... kdybych neměl vzpomínky na všechny ty prožité chvíle s ní, myslel bych si, že jsem si ji vymyslel. Že jsem blázen, který nevydržel samotu tolika let. Ne, uchovával jsem ji ve své paměti.

Auroro... zašeptal jsem potichu do hluku města. Už to slovo nevyznělo prázdně. Věděl jsem, že někomu patřilo. Její jméno a chvíle, prožité s ní, to jediné mi po ní zbylo. Vlsatně ne, ještě její fotka v dřevěném rámečku, na který ze zadu napsala rok a smajlíka. Ten její úsměv, asi nejvíc mi chyběl ten její úsměv. Panebože jak mi chyběl. Ale měl jsem ho s sebou. Jeho obraz.

Shodil jsem batoh a ujistil jsem se, že tam fotka v rámečku opravdu je. Byla to moje jediná vazba na ni, jediný důkaz, že jsem se úplně nezbláznil a že se něco stalo. Že se opravdu něco stalo. Litoval jsem, že toho nebylo víc, všechny její věci kromě té fotky, se vypařily. Pravda, ten obrázek byl můj. Z jejích věcí jsem v bytě ale nenašel vůbec nic. Jen pár vlasů v koupelně. Tak mě napadá, že jsem si je mohl vzít taky. Ale už jsem vyrazil a teď jsem zbořil poslední most za, co mě tady vázalo. Musel jsem jít dál.

Přešel jsem nadchod, sešel po schodech a dal se doleva, směrem na východ. Kráčel jsem po rampě, která měla na konci zastřešený nástup do vznášedel hromadné dopravy, o kousek dál bylo místo vyhrazené pro stopaře. Vzhledem k docela vysokým cenám dopravy i v rámci oblasti, kde člověk bydlel, stal se stop dost výhodným způsobem, jak se dostat z jednoho konce metropole na druhý. Trvalo to ale docela dlouho. A nikdo vám samozřejmě za nic neručil. Tento způsob dopravy býval prý častý i v minulosti, dnes patří po soukromých vznášedlech a hromadné dopravě k nejčastějším.

Zrovna, když jsem šel tím směrem, proletěl kolem mě vzdušný kamion, zpětnými triskami začal funět a brzdit. V předu se hned zvedl hlouček stopařů, převážně mladých lidí. Jeden začal hned šplhat do kabiny vozu, otevřel dveře a o něčem se s řidičem bavil. Asi kolik může vzít lidí, řekl bych. Pak se ten vyjednavač otočil dolů a něco ukázal těm pod sebou. Jeden člověk ze skupiny začal ostatní popohánět a mávnul rukou. Chvíli všichni postávali a pak ho začali jeden po druhém objímat. Slezl i vyjednavač, vzal si bágl a podal tomu jednomu ruku. Počkal, až všichni vylezou do kabiny a pak vylezl za nimi. Zrovna když jsem od toho, co zůstal, byl asi tak patnáct metrů, kamion se ve vzduchu naklonil a odehnal se pryč. Zahlédl jsem ale ještě pár ruk, jak mávají z okna kabiny. Holohlavý, asi dvaceti letý týpek jim zamával, nezaujatě si sednul a opřel se o zábradlí rampy.

Sednul jsem si asi tři metry od něj. Podíval se na mě stejně nazujatě, jako si před tím sednul a pak se otočil za už dávno zmizelým kamionem. Přemýšlel jsem, na co asi myslí. Ti lidi, co odjeli, byli asi jeho přátelé. Tak nějak jsem cítil tu ztrátu i za něj. Když se ale otočil, nic takového jsem mu z tváře nevyčetl. Žádná ztráta. Jen nezúčastněný výraz.

„Neměl místo, co?“ prohodil jsem.

Pohlédl na mě.

„Jo no, couž. Stejně jsem chtěl jet na vlastní pěst.“

Napadlo mě, že je mu možná smutno, když teď bude sám. Já sám byl a smutno mi bylo. Ale, když jsem se tak na něho díval, nějak jsem došel k závěru, že bych vapadal jako idiot, kdybych se ho na to zeptal. Jeho tvář nevykazovala známku jakéhokoli pohnutí, zdál se být jedním z těch lidí, kteří říkají věci takové, jaké jsou. A ať jsou ty věci jakkoli na hovno, pořád mají stejnou tvář.

Chtěl být sám. Bylo to poznat. Vyhlížel vozidla a sem tam mrknul na tabuli, na kterou naťukal, kam chce jet. Stálo tam světle modrým, mrkajícím písmem: „sever-kamkoliv“.

„Jedeš daleko?“ zeptal se z ničeho nic.

„Asi jo,“ odpověděl jsem.

„Asi jo? Ty jo, to buď víš nebo nevíš, ne?“

„To právě že nevím. Ale asi hodně daleko,“

Díval se na mě zvláštním, přezíravým pohledem.

„Tak to tam napiš, ne?“

„Jo,“ Vstal jsem, přišel k tabuli a pomocí holografické klávesnice jsem napsal „východ-kamkoliv“. Pak jsem si zase šel sednout na to samé místo. Se zvláštním zaujetím se na mě celou dobu díval.

„Fak jsem si, ty vole, myslel, že tam napíšeš „daleko“.“

Pousmál jsem se tomu. Jak symbolické.

„Tak blbej nejsem,“

„Nebo originální,“ řekl a usmál se taky. „Ty ses na všechno vysral, a teď chceš jet někam do háje, co?“

„To je to na mě tak vidět?“ zeptal jsem se udiveně.

„Jo. Docela jo.“

Pokýval hlavou, jakože přesně ví, o co jde.

„Ale buď v klidu. To na lidech bejvá vidět. Něco skryješ, ale tohlenc ne.“

„Hmm.“

„Na to je nejlepší cesta. Cesta kamkoliv,“ řekl a zadíval se na mě chladnýma, modrýma očima. Neměl jsem z nich v tu chvíli dobreý pocit. Zdálo se mi, že ze mě čtou a všechno, co se mi stalo, ze mě vysávají a prohlížejí si to. Uhnul jsem a zadíval se do země.

„Pak poznáš, že cesta je tvoje a ty jsi cesty. Je v tom svoboda, kámo, to mi věř.“

„Trochu zvláštní rozhovor na to, že se vidíme poprvé v životě, ne?“

„Si piš. Jen ti dávám zkušenosti.“

„Proč?“

„Protože seš někde odsud. A nemáš na sobě prach z cest, jak kdysi říkávali. Metaforicky vzato, chápej. Ale kus opravdovýho prachu je v tom taky.“

„Aha,“ řekl jsem a zamyšleně jsem se na něho díval. Jo, něco pravdy na tom vážně bylo. Jeho domovem byla cesta, to bylo vidět. Z batohu si vytáhl chleba a začal ho jíst. Pak se na mě s plnou pusou podíval a zamumlal.

„Fef aky?“

„Ne, díky, nemám hlad.“

„To, hmm, to příjde,“

Když jsem nad tím tak uvažoval, naposledy jsem jedl včerejší snídani. Dnes jsem celý den šel k nejbližšímu stop portu. Celou tu dobu jsem nemyslel na jídlo, ale na Auroru.

Slyšel jsem, jak se zasmál.

„Je ale fakt, jedna věc. Nezdá se, že bys nějaký rady potřeboval.“

Tázavě jsem se na něho podíval.

„Měníš se už teď.“ řekl na vysvětlenou. „Za pár dní ani nikdo nepozná, že ses stal cesťákem dneska.“

„Jak to?“

„Máš v sobě něco cesťáckýho. Měl si to v sobě pořád, ale projevilo se to asi až teď.“

Přitakal jsem. To jo. V tom to asi bude. Zadíval se mezi mrakodrapy před námi. V různých patrech svítila do noci různá světla kanceláří, byli tam různí lidé, kteří si žili různé životy. A já opravdu cítil, že to vše se nějakou závratnou rychlostí vzdaluje někam pryč, daleko ode mě, ikdyž jsem seděl na zadku. Bylo to prostě už pryč. Ikdyž jsem byl stále tady, už jsem sem nepatřil.

„A až si nebudeš pamatovat, odkdy si vlastně na cestě, tak si tomu už propad. A patříš cestě.“

Chvíli mlčel. Taky se díval do prázdna, do noci.

„Víš, cesta není jako holka.“ řekl zase z ničeho nic. „Holka ti může utíct, ale cesta je tady pro tebe vždycky. Vždycky na tebe bude čekat.“

Otočil jsem se na něj. Pořád zamyšleně hleděl před sebe, mračil se a v myšlenkách bloudil asi někde hodně daleko. Nevěděl jsem, co mu na to mám říct. Nemyslel jsem si, že by kdy znal Auroru nebo, že by věděl, co se mi stalo... nebo že by věděl? Nezeptal jsem se. Nechal jsem tu otázku viset ve vzduchu čistě proto, že jsem cítíl, že tam viset má. Jako oběšenec na větvi. A stejně jako ten oběšenec ta otázka pomalu umírala, až se tam jen tak houpala a pak to bylo jedno.

Oba jsme zamyšleně dívali se před sebe, oba dva ruky na kolenách, oba jsme měli hlavu opřenou o zábradlí, vznášedla plula kolem nás, čas plul kolem nás, všechno plulo kolem nás.

„Máš recht.“ řekl jsem.

„V čem?“

„Ve všem.“

Usmál se, jako že ví, o čem mluvím a dál hleděl šikmo nad sebe na mrakodrapy.

„Čí myslíš, že jsou ty baráky?“ zeptal se zase.

„Nevím. Asi nějaké firmy,“ odpověděl jsem.

„Hovno,“ skoro odfrknul.

Zadíval jsem se na budovu.

„Víš čí jsou? Řeknu ti to. Jsou naše. Když jsi svobodný, všechno je tvoje. Sice nemáš svého vlastního nic, na oplátku ale získáš celý svět. Auta, ulice, hory, ženy, řeky...prachy.

Nikdo se na tu stavbu nedívá našima očima. Očima svobodnejch lidí, chápeš? Ani ti lidi, co tam makaj, ani ti, co jim to patří. Pro ně je to jen další kus nábytku, další ošukaná kurva.“

Poslouchal jsem jeho slova a uvažoval jsem, co ho vede k tomu, aby něco takového říkal. Jak dlouho asi musí být na cestě? Asi dlouho. Asi se mi to stane taky. Ale upřímně mi to vůbec nevadilo, protože jediný smysl života mi zmizel ze dne na den. Neměl jsem důvod pochybovat o tom, co mi říkal, jednak mi to řekla vůně na horizontu, jednak jsem to tak i cítil, ale hlavně jsem jeho slovům věřil.

Seděli jsme tam tak asi hodně dlouho. Vznášedla míjela, hodiny míjely, hleděl jsem před sebe a myslel jsem na Auroru. Kéž by tu tak byla se mnou. Jenže to by tady se mnou nebyla, kdyby byla v mém životě. Byli bychom doma, asi bychom večeřeli a pak se šli dívat na nějaký film. Pak by mi usnula na rameni a já bych se dodíval sám. Pak bych ji odnesl do postele, dal si sprchu a šel si taky lehnout. Ráno bych se probudil, dal si nídani, šel do práce, vrátil se a tak dál, asi až do smrti. Jenže to mi nebylo dopřáno. Uvažoval jsem proč. Uvažoval jsem, jestli ji na konci této cesty, na jejíž začátku teď sedím, najdu. A vážně jsem nevěděl. Připadla mi tak daleko, jako bych ji znal před sto lety na nějaké jiné planetě.

A tak jsme tam pořád seděli, každý se zaobíral svými myšlenkami. Kolem třetí ráno holohlavý usnul, ale já hleděl dál před sebe a přemýšlel jsem. Potom se přede mnou objevil ocelový kolos a zahučel Chvíli jsem se na výjev před sebou díval a nevnímal ho.

„Tak co bude?“ uslyšel jsem nad sebou. Vzhlédl jsem a uviděl jsem tvář, jak se vyklání z kabiny.

„Kam letíte?“ zeptal jsem se, když jsem se zvedl.

„Forley!“ zahulákal na mě, protože kolem zrovna proletěl další vzdušný kamión.

„To je na sever, ne?“

„No dyť jo!“ řekl a ukázal na tabuli. „na sever-kamkoliv“ stálo na ní pořád.

Přišel jsem ke spícímu cesťákovi, trochu jsem s ním potřepal.

„Jedeš, kamaráde,“ řekl jsem mu, když se probral. „Forley, na sever.“

„Co? Jo, jedu, na sever, dík,“

Vstal, ještě v polospánku si vzal svoje věci a když procházel kolem mě k žebříku do kabiny, řekl mi ospale: „Tak se měj, kámo. Takovej osud máme my všichni.“

Pak vyšplhat nahoru, vlezl do kabiny a zabouchl za sebou dveře. Ještě než kamion odletěl, vystrčil hlavu a zavolal na mě.

„A ať ji najdeš!“

Poté se celá souprava nahnula dozadu při zrychlení a kamión odletěl pryč.

Nevěřícně jsem se za ním díval.