RECENZE: Pro Závodní ovce jsou bratři Mašíni hrdinové

Zcela zaplněná kavárna U Vavřiny hostila v pátek 14. ledna domácí skupinu Závodní ovce. Ta patří k tomu nejlepšímu, co písecká hudební scéna může nabídnout. Chytlavé melodie s prvky funky, rapu i blues a vtipnými texty nenechaly bránice návštěvníků v klidu. Nebýt stolové úpravy klubu, zcela jistě by publikum roztančili.

Název Závodní ovce vznikl jako slovní hříčka ze souborů Závodníci a Ovčáci čtveráci, v nichž předtím muzikanti účinkovali. Sama skupina na svém profilu na Bandzone.cz k tomu dodává: „Závodní ovce se popásají na zarostlém okruhu, kde kdysi proháněli své ryčné stroje bájní Závodníci, a jde jim to pěkně zčerstva, neboť je na pastvu pro vaše oči a uši vyhnali někdejší Ovčáci.“

Koncertní playlist tvořily ten večer písně z prvního a zatím jediného alba Nejkrásnější věk, ale i skladby bývalých Závodníků a Ovčáků čtveráků. „My neděláme nové písně, a tak vykopáváme ty staré, a doufáme, že nikdo na koncertě není tak starý, aby si to pamatoval,“ říká jeden ze zpěváků a textař skupiny Petr Putna, který vymyslel i lingvistickou hříčku Závodní ovce. Ke slyšení byla i nejnovější píseň Pepa a Radek, která pojednává o bratrech Mašínech, kteří se v padesátých letech prostříleli na západ. „V refrénu se zpívá v dopo i odpo jdou po mně fopo, tedy dopoledne i odpoledne jdou po mně volks policajt, a pokračuje to - dokud jsem živej, tak budu klást odpor, nemám, co do huby a nemám čím střílet, možná do záhuby vede můj výlet,“ přibližuje text písně Petr Putna. Má tedy tato píseň být chvalozpěv na bratry Mašíny? „Ano, já se za to nestydím a jsem rád, že tady byli dva lidi, kteří stříleli komunisty. Dodnes je v Písku spousta komunistů, kteří jsou na městském úřadě, ale já je nebudu střílet, radši o tom napíšu písničku, jak je stříleli Mašínové. V padesátých letech, když se nezastřelil komunista, tak komunista zastřelil tebe. A mně to vadí, protože, dokud komunisti v tomhle městě a státě nevymřou, tak lidi budou pořád podělaný,“ říká Petr Putna.

Repertoár večera okořenily písně, kterými muzikanti vzdávají hold osobnostem- pošumavskému literátovi Karlu Klostermanovi a exprezidentovi a dramatikovi Václavu Havlovi.  „Píseň Václav Havel vznikla tak, že můj bratr (pozn. Martin C. Putna – literární kritik a publicista), dělá ředitele knihovny Václava Havla, a když připravoval výstavu Václav Havel v kostce, která shrnovala jeho život a dílo, tak mě požádal, abych o tom napsal píseň. Tu jsem nahrál a beat do toho naprskal En.dru, což je nejlepší beatboxer v Čechách a člen kapely Maco Maco, která se proslavila na televizi Prima v soutěži Česko-Slovensko má talent. Spolu jsme pak ještě udělali píseň Solisko, která byla napsána ke knize Jánošíci s těžkou hlavou (pozn. tu vydalo písecké nakladatelství 65.pole),“ upřesňuje Petr Putna.

Skladba Karel Klosterman zase pojednává o jeho cestě z Písku, kde studoval na gymnáziu, do Kašperských hor za rodiči, a je z velké části rapovaná. Klosterman vyrazil 23. prosince ve čtyři hodiny odpoledne a v Kašperských horách byl v deset hodin dopoledne na Vánoce. „My jsme se s kamarádem Milanem Starým rozhodli, že se to pokusíme ověřit a vyzkoušeli jsme to. Trasa byla Písek, Kestřany, Strakonice, Katovice, Volenice, Soběšice a Kašperské hory. A pak jsem o tom napsal píseň,“ říká Petr Putna. Celý pochod nafotili a zjistili, že nezávisle na nich šli stejnou trasu, ale v létě, Václav Kinský, který fotil, a Petr Hilský, který maloval skicy. Všichni se pak podíleli na společné výstavě.

Z píseckých scén hrají Závodní ovce nejraději v Pí local klubu a v baru U Vavřiny. Rádi mají i Divadlo Pod čarou a těší se, až si zahrají v nově otevřené divadelní kavárně. Nejčastěji ale skupina vystupuje v Praze v klubech Kaštan, Rockcafe, Akropole nebo Vagon a za svou takřka domovskou scénu považují Starou pekárnu v Brně. Na svou jedinou desku Nejkrásnější věk se Ovcím podařilo sehnat mecenáše, o nové ale neuvažují. „Myslím si, že doba tak pokročila, že už nechceme vydávat cédéčko. Vidím to tak, že si budeme nahrávat písničky a rovnou je dávat na web. Dali jsme se na homerecording, takže písně budeme nahrávat doma. Ve světě to dělají už všichni,“ říká Petr Putna. Podle slov muzikantů prý skoro nezkoušejí. „Zjistili jsme, že improvizace je cesta k jádru hudby. Písničky upravujeme až přímo na pódiu,“ přibližuje kapelní alchymii kytarista a zpěvák Jan Wdowyczyn. „My čím méně zkoušíme, tím lépe hrajeme,“ uzavírá Petr Putna.