NEPOZNANÁ

Nejradši bych řval,
až do čista
a ztratil bych hlas,
ale neustal,
do větru slova ve smutku rozkvetlá v margaritě...

Měla jsi sedmnáct,
poupě,
do ženy už nevykvete,
pořád tvůj obraz pod víčky se mi schovává,
ať či den nebo noc,
hlásí se,
tvůj obraz
a slzy mé k tobě mě neukradnou
všechnu sůl z moří,
mé oči teď znaj...

Nejradši bych řval,
kolikrát ještě do hvězd,
kolikrát ještě uslyším to svý já,
jak se proklíná,
lampy jdou spát,
stíny mizí,
však vzpomínka přetrvá.!