Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 434 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

+9 neviditelných
Mim
datum / id23.01.2011 / 376592Vytisknout |
autorNicollette
kategoriePovídkyDalší dílo autora
sbírka,
zobrazeno1970x
počet tipů17
v oblíbených4x
Prolog
duben 2005
Mim

Život je příprava na smrt

 

 

Vytvořila jsem ji v sobě když jsem omylem vypadla z okna

 

 

x

 

Našla jsem ji docela náhodou. Malou pošlapanou květinu za špinavým oknem. Dívala se do mraků a já ji tenkrát chtěla schovat do kapsy a odnést na Konečnou. Nakonec tam odnesla ona mě způsobem naprosto vnitřním s teplou příchutí prachu a melodií chvějících se prstů…

 

xx

 

Polední slunce se vpíjelo do chladně bílých dlaždic prázdné chodby. Mim stála u okna a chytala paprsky do dlaní, horké si je pak přikládala na oči. V okenní tabulce spatřila své éterické rysy, rozcuchané vlasy v copu, bledé rty. V místě, kde měla tvář, povlával starý dub. Pootevřela ústa a na erární pyžamo ukápla slina. Pomalu sklopila zrak, z pootevřeného okna cítila vůni asfaltu a horka.

Našla jsem ji v téhle poloze. Umořená od vedra jsem vděčně přijala chlad chodby, zato Mim byla skoro ledová. Převlékla jsem ji do šatů, vyslechla pár obvyklých rad od vrchní sestry, probrala s ní počasí a vyšly jsme z ústavu. Plán byl dostat se z města a zastávka nebyla daleko.

 „Kočí či čí,“ syčela Mim na vychrtlýho pudla a natahovala k němu ruce. Zděšená majitelka přitáhla vodítko k sobě, až psovi povylezly oči z důlků a jala se nastoupit do právě zastavujícího autobusu.

 „Tak timhle nepojedeme,“ zasmála jsem se. Mim mě sekla pohledem a zamručela.

 „Ale no vždyť to nevadí, pojede další. Nějak se tam už dostanem, ne.“

 „Musíme sundat mrtvé ze stromů,“ zašeptala mi. Mluvila vždycky rychle a trochu přiškrceným hlasem. A když mohla, vyslovila nějakou bizarnost. Ujistila jsem ji, že slyším, jak se houpou a pohladila ji po zádech.

Autobus nás vyplivl dost daleko za městem, šly jsme ještě kus po silnici a dostaly se na louku. Nechala jsem Mim sedět v trávě a vyškrábala se na strom, odkud jsem ji pozorovala. Pozorně přikládala jeden stonek chrpy k druhému, tvářila se soustředěně.

Mim byla docela normální holka, kterou požrala moderní doba, velké město a absence porozumnění. V devatenácti začala čichat toluen, zpočátku bez problémů, ale postupem času z toho byla těžká závislost a tahle chemie dělá s neurony v mozku pěknou paseku. Dva roky čichala a pak, jedné zpustlé noci, si nechala sáček na hlavě moc dlouho. Byla tenkrát sama a našli ji přidušenou, téměř mrtvou. Ta chvilka, kdy se jí neokysličil mozek ji stála nejcennější, co měla. Když se probudila v nemocnici, nevěděla už kdo je. Navíc jí zjistili pozitivní test HIV, způsobený občasnými dávkami pervitinu použitou jehlou. Zničila se dokonale a možná to ani nebyla ona, kdo držel v rukou karty. Kolikrát jsem přemýšlela, jestli to neudělala naschvál. Nikdo přece neodchází dobrovolně, vždycky muselo něco bolet… Každopádně, teď měla před sebou ještě pár měsíců života.

 „Utři si slinu, Mim,“ sedla jsem si vedle ní. Nereagovala. „Nedělej, že neslyšíš, utři si tu bradu.“ Hodila po mě vzteklým pohledem a zakousla se do kytice. Smutně jsem sklopila oči a vedla ji za ruku zpátky do ústavu. Kytku jsme daly do vázy a svět vyhodily oknem ven.

 

V podchodu mě málem přetáhl nějakej ožrala. Kdyby nebyl tak zpitej, asi bych se zapsala do statistik znásilněných žen s počínající psychózou na krku. Z náručí jsem se mu vytrhla s jakousi apatií, jakože mě tyhle špatný vtipy přestaly už bavit. Byla jsem unavená, unavená ze všeho, ze špíny zažraný do naoko naleštěných parket, po kterých mohli tančit jen muži s černými kravatami v doprovodu snědých manželek. Sedla jsem si doma na balkón s krabičkou cigaret a černou kávou.

Někdy jsem si chtěla Zeměkouli obtočit kolem prstu, sféru po sféře, vrstvu po vrstvě a vypíchnout si tím oči.  Zahrabat se hlavou do vesmíru, kde pro mě nebyla tma, ale absolutní světlo a skučet jako poraněný zvíře a pak se šíleně smát a zase skučet a ztichnout. Někdy mi přišel svět tak těsný, šitý na míru nízkým lidem a někdy mi přišel neskutečně velký, chtělo se mi ztrácet, ale… zlá síla mě vždycky vytáhla z davu a přivázala k těm známým kolejím, které měly useknuté konce.

Slunce mě zastihlo ve skrčené poloze, s prokřehlými prsty a slzami v koutku očí.

 

xxx

 

 

Navštěvovala jsem ji skoro každý den, aniž bych vlastně věděla proč. Vždycky mě něco donutilo zamknout byt a dojít si pro ni. Občas jsem se setkala s jejími rodiči, skrývali za očima smutek, ale nechávali ho stát před dveřmi. Nevim, zda vůbec věděla, kdo jsou. Většinou seděli na židlích a dívali se z okna. Počkali, až Mim dostane prášky a zase odešli. Myslim, že je to moc bolelo, ale nevěděli kudy jít.

Stačilo mi dívat se na ni, na mimiku jejího obličeje. Ve tváři měla stálý výraz hnusu, opovržení, často krčila nos a málokdy se někomu podívala do očí. O to cennější bylo, když se usmála, vypadala jako zvířátko, které na chvíli zapomnělo, že jde na porážku. A když promluvila… tak to byla vždycky perla, černá, neopracovaná a přiškrcená nití. Oblíbenou činností bylo chytání světla, klouzání se po dlaždicích, házení prášků za postel a někdy jsem jí četla. Nevim, nakolik to pobírala, ale vždycky pozorně poslouchala. Sestřičky mi záviděly, bylo hodně těžký se k ní dostat, ale dost lehký ji milovat. Nejradši jsme měly fotky ulic a uliček. Nosila jsem různé fotografie, z knih, z internetu, z časopisů. Líbily se nám všechny, bílé elegantní uličky, široké s kočičími hlavami, zakouřené se světlama hospod,  pražské s fialovým nádechem svítání, ulice s kandelábry, ulice s vchodem do dvora, tmavé uličky ve kterých kloval na okno Havran… Všechny si je schovávala do šuplíku a po nocích v nich bloudila.

Jednou jsme zkusily teorii zrcadla, která mi otevřela oči ještě jinak, než normálně.

Sedly jsme si před zrcadlo a mezi sebe postavily svíčku. Venku se šeřilo, zbývalo třicet minut do konce návštěvních hodin. Úkolem bylo dívat se sama sobě do očí a neuhnout. Zezačátku to šlo dost špatně, oči mi těkaly a zrak občas jakoby vypadával. Soustředila jsem se na zorničky. Přesto, že zůstaly malé, projela jsem se v nich jako v tunelu, mířila hloubš, ale na konci žádné světlo nebylo. Byl mi dán nový pohled. Kdo je to, ta postava naproti mně? Sedí za zrcadlem. A byla jsem to já. Mrkla jsem na Mim, s úžasem na sebe zírala, oči doširoka otevřené. Zpátky k sobě. Místo tváře, kterou znám, se v zrcadle objevilo hrůzné monstrum s velkýma černýma dírama místo očí, jenž pulsovaly. Celý obličej jakoby natekl a zaoblil se, ve tvářích kreslily rýhy a chyběly kousky kůže. Snažila jsem se rozpoznat výraz té věci, jestli se mě bojí, jestli se teda bojím sama sebe. Uviděla jsem své zlo, z duše, mozku, srdce a na co všechno ještě člověk věří, se vyvalila špína a pohltila mé vizuální vnímání sebe sama. Tekly mi slzy, ale pohled jsem neodvrátila.

 „Krvácím,“ slyšela jsem vedle sebe hlas třesoucí se na hranici smíchu. Mim se dotýkala své tváře, svíčka jí osvětlovala a mihotavý plamen vytvářel stíny malých démonků. Pozorovala jsem jak pozoruje to, co ji ze zrcadla pozoruje. V očích měla pořád úžas a na rtech tajemství. Najednou zvrátila hlavu  a začala se smát, nebo spíš zalykat. Sfoukla jsem svíčku, představení skončilo. Rozdíl padnul.

 

xxxx

 

Po tom večeru, kdy jsme obě v zrcadle spatřily naše zla, zahnízděné uvnitř, se Mim změnila. Byla o moc klidnější, občas jsem ji přistihla s úsměvem na rtech a ona mi pořád tvrdila, že se směje ostatním lidem, kteří si myslí, že jsou čistí. Jako by si oddychla, že konečně na světlo vylezlo to, co celou dobu skrývala v očích.

Začala dost ztrácet na váze a kosti ve tváři více vystouply. Umírala. Často jsme se vracívaly na tu louku, Mim sedávala v trávě a chytala slunce. Obtiskla si ho do dlaní a když byla v noci nepropustná tma, přikládala si je na oči a sledovala žlutý film.. žluté těčky.. žluté ptáky.. žluté vibrace chraplavého saxofonu hrajícího v sesterně za zdí... žluté pološero.. žluté chvění.. žluté pohledy doktorů.. žluté smyčky rozedraného provazu.. žlutý odraz ve střepu.. žlutou slunečnici... Zaplétaly jsme si do vlasů peří z polí, které zbylo po vránách a málokdy se nám chtělo domů. Pořád jsem žila svůj život, dělala školu, stýkala se s přáteli, četla knížky, uklízela suterén, když na mě přišla řada, navštěvovala rodiče, pořád jsem to byla já, ale vlastně nebyla. Vlastně jsem se měnila spolu s Mim. Dřív mě přepadaly stavy úzkosti. Potřebovala jsem svůj klid, ale když jsem byla sama, křičely na mě všechny stěny a když už to bylo neúnosný, apaticky jsem hleděla z okna. Věděla jsem, že to nebude v pořádku a že na mě číhá nějaká neuróza a nic nepomáhalo. Čím více se Mim blížila smrti, tím se stávala ještě víc klidnější a cítila jsem v ní obrovskou energii. Dívala se z okna na ten starý dub, přikládala ruce na sklo a utírala si své sliny. Zároveň jako by zahalovala energií i mě, všechno pro nás začalo být opět nové, dělaly jsme každý den aspoň jednu novou věc a ze vzduchu vytěsnaly všechnu nudu a depresi.

 „Nemusíš se bát, i kdyby si chtěla vyskočit z okna,“ řekla mi jednou Mim. Paradoxní bylo, že přiškrcený hlas jí zůstal.

 „Čeho se nemusím bát?“

 „Vím, že to chceš.“

 

Když Mim zeslábla natolik, že nemohla vstát z postele, prohlížely jsme fotky ulic, já jí vyprávěla o svých přátelích, četla z knih a tajně nosila štěně propašované v baťohu. Našla jsem ho u vchodových dveří, když jsem se v noci odněkud vracela. Mim své bledé rty protahovala do úsměvu a bílými ochablými prsty hladila štěně na krku. Všimla jsem si kytice chrpy.

 „Mim, kdy si natrhala tuhle kytku?“

 „S tebou. Spí v ní malí lidé, umírají jako já.“

 „No jo, ale… tu sme trhaly před víc jak půl rokem.“ 

Kytice byla skoro čerstvá, byly na ní vidět stopy vadnutí, ale asi takového, které nastává po pěti dnech.

 „Kdo tam spí?“

 „Malí lidé z tvých knížek. Spí tam ta… mayská princezna..“

 „Zac Nicté?“

 „Jo ta. Je tam s indiánama.Všichni o kterých si četla, tam jsou.“

 

xxxxx

 

Pak mi umřela. Znenadání.

Znáte to z filmů, přijdete do pokoje a místo pokrčeného prostěradla vidíte perfektně ustlanou postel. Není cítit teplo z polštáře. Pod postelí neleží rozházené pantofle. Na stolku nestojí nedopitá sklenička džusu. Okno je zavřené a v místnosti chlad a zápach dezinfekce.

Sedla jsem si do dveří a hlavu položila na kolena. Jenže nepřicházel pláč, přes zavřené oči jsem viděla její krásnou tvář zbarvenou zlatou aurou. Vzpomínky se vrátily a já se na chvíli ztratila v barevném filmu křehké fantazie a rozcuchaných vlasů. V pokoji po ní zůstala jediná věc. Kytice chrpy ve skleněné váze. Byla čerstvá, rozkvetlá a obě jsme věděly, že je to ta první, s jejím otiskem zubů. V baťohu začalo skučet štěně, vyběhla jsem z ústavu a odvezla ho na louku.

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

28.05.2012 20:54:01dát kritice tipguy
bezva N. poetika ..
jsem se na ni dneska po delší době naladil ..
27.04.2012 23:02:00dát kritice tipMetta
oh je, asi rozumím víc, než bych chtěla
dík za to
30.01.2011 04:24:22dát kritice tiprainman
umíš
25.01.2011 18:05:21dát kritice tipArmand
Úplně jsi mě dojala. Ty TAK krásně píšeš. Mám slzy v očích! To je nádherná povídka. Výběr bych dal hned a bez váhání! *********
25.01.2011 18:01:05dát kritice tipArmand








25.01.2011 09:29:43dát kritice tipLakrov
redaktor prózy
Moc se mi líbily některé věty (Kytku jsme daly do vázy a svět vyhodily oknem ven.) a některé pasáže (ta to těch uličkách nebo zajímavá hra očí se zrcadlem a svíčkou -- kam na to chodíš...). A z pasáže o vadnoucí kytce (chrpě) pak mrazilo.
A mám pocit, jako by se postupně měnil 'jazyk', jímž je příběh psán; od počátečního poeticky košatého přes střední hravě rozdováděný až k závěrečné strohosti, naznačující blížící se konec.
Smutné, citlivé, opravdové.
Dík a tip.
Vůtky soukromě.
24.01.2011 16:29:03dát kritice tipremik
no jo rozumbradové:) vy kreativní a
polo/celo/profesionální. hned ta kritika tříská do očí nápaditým až neotřelým přístupem.
čtu tady na netu chvilku ale moc takových děl jsem nepoznal. dost na mě působí. líbí se mi. některé obrazy už ze sebe nedostanu:) a závidím. celkově hodně oslovilo.
24.01.2011 11:28:11dát kritice tipDanny
*
24.01.2011 09:17:16dát kritice tipKvětoň Zahájský
Skvělé.
Báječné i s těma drobnýma chybkama.
23.01.2011 23:00:57dát kritice tipBert_Hoffman
Aha, vlastně, teď jsem si všiml, že je to ve sbírce Znovunalezeno. Tak potom jo. ;-)
23.01.2011 22:37:53dát kritice tipNicollette
Berte, děkuji. Chyb jsem si všimla, ale vzhledem k tomu, že text je 5 let starý a nijak jsem do něj v předchozích letech nezasahovala, nechala jsem tam i gramatické chyby, které dnes vidím.

Juno, díky.
23.01.2011 22:28:54dát kritice tipJuno
podle mě, se ti povídka moc povedla
23.01.2011 22:28:20dát kritice tipBert_Hoffman
Moc pěkné a dojemné. Melancholie, imaginativnost a sentimentalita textu je velmi opravdová. Občas nějaká chybička v interpunkci nebo i jinde (Hodila po mě vzteklým pohledem - mně, třetí pád), ale přesto skvělé. Už dlouho jsem nečetl něco tak dojímavého.
23.01.2011 18:43:21dát kritice tipbrackenridge
to je fakt, ale na me se kritici slitavaj jak muchy kurva, autorce dam tip, kurva, a od prvniho unora prestavam mluvit sproste!!!!!
23.01.2011 18:30:41dát kritice tipVaud
Polední slunce se vpíjelo do chladně bílých dlaždic prázdné chodby

některý obrazy jsou naprosto báječný
23.01.2011 17:14:13dát kritice tipgingerbread
mně se to líbí, hezky se mi to četlo
23.01.2011 16:09:14dát kritice tipHonzyk
nemuzes chtit po amaterce, aby byla nejaka buhvijaka....bud rada, ze text je jakztakz ucerlenej a neni to zmateny uplne, brack....nesmis bejt tak narocna: amaterslej lit. server neni nic ptro labuzniky...
23.01.2011 16:07:46dát kritice tipbrackenridge
kam se podela kreativita????
23.01.2011 15:57:55dát kritice tipHonzyk
jojo, zname to z filmu. ...klasicka dobra, prumerna amaterska povidka...*
23.01.2011 11:56:39dát kritice tipJuno
TTTTTTTT


Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.