Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

When he dies, where would he like his grave to be and what words would he like to have on it?

26. 01. 2011
8
7
2272
Autor
Prosecký

„When you die, where would you like your grave to be, and what words would you like to have on it?“ napadla ji ta podivná otázka z anglické konverzace. Protože každou otázku dostávali třikrát a protože nebyl důležitý obsah, ale gramatická správnost, odpovídala naučeným způsobem:

„When i die, i would like my grave to be in the Eagle Mountains and i would like to have the words – I am waiting for you – on it.“

Bydlela daleko, a tak nikdo ze spolužáků, ani vyučující nevěděli, co těmi Eagle Mountains myslí. Teď ale stála právě tam, v Orlických horách u kostela Svaté Maří Magdalény. Pohřebák odvážel Lukáška do krematoria. Dívala se za autem, dokud nezmizelo v zatáčce horské silnice. Nebylo to přece jen sprosté nechat ho spálit, když oba rodiče byli pohřbeni v rakvi? Potom se vydala s bratrem, jeho ženou a oběma dětmi k nim domů. Zvon ještě chvíli vyzváněl, ale než se před nimi objevil čerstvě natřený plot u rodičovského domu, přestal.

Seděli u kávy. Děti byly neposedné. Občas zmizely do svých pokojů a vrátily se, aby jí, milé tetě, ukázaly něco, co podle nich bylo zajímavé. Pokyvovala hlavou, snažila se i usmát. Většinou ale myslela na Lukáška.

Byl o tři roky mladší než ona. Dobře si pamatovala na první příhodu s ním. Musely mu být asi dva. Protože už chodil a chodit začal později než ostatní. Stál tenkrát na lavičce v předsíni a v ruce držel malou zelenou skleničku. Bůhví, jak se mu dostala do ruky. Skočil dolů, bezděky skleničku stiskl, ona praskla a střepy mu rozřezaly dlaň. Krev tekla proudem. Přijel doktor a musel mu ránu sešít. Celých čtyřicet dva let života měl velkou jizvu přes celou dlaň.  

Pak si vzpomínala, jak se nad stolem v kuchyni houpalo matné světlo. Lukášek ležel na dece. Byl asi nemocný. Brečel. V městečku byl jen vojenský lékař. Přišel a asi ho prohlížel. Prý to byla reakce na očkování.

Později bylo divné, že Lukášek nemluvil, vydával jen skřeky. Každý týden jezdili do Hradce Králové do nemocnice na vyšetření. Jestli není hluchoněmý, a tak. Nebyl. Byl mentálně postižený. Takový hezký štíhlý klouček s modrýma očima a hustými tuhými blonďatými vlasy. Co by ona za ty vlasy dala? Také to mohlo být dědičné, zaslechla jednou rozhovor otce se strýcem. Prastrýc z babiččiny strany byl prý také pomatený.

Maminka soudila, že svůj podíl viny měl i těžký porod. Tahali ho kleštěmi.

Chodili spolu do školky. Snažila se ho chránit. Nevzpomíná si, že by se k nim ostatní chovali špatně. Od sedmi let dali Lukáška do ústavu. Čivice u Pardubic. Snažili se tam postižené děti alespoň něco naučit. Když byl doma, bezmezně miloval sousedovic dcerku Jitku. Pořád opakoval její jméno. Postižení lidé jsou trochu jako domácí mazlíčci. Můžete na ně mluvit. Můžete mít dojem, že vám rozumějí, ale přece nejsou na vaší úrovni. Mnoho věcí nechápou. Proč třeba musejí v neděli večer zase do ústavu? Proč nemůže sníst dvacet krajíců chleba s marmeládou, když ji má tak rád?  Proč nemůže být pořád s Jitkou, když ji miluje? Jsou jako domácí mazlíčci, přece jen to ale není tak milé, jako pejsek.

Bylo jí tenkrát za bratra skoro pořád trapně, když hulákal z balkónu k sousedům „Ika, Ika…!“

V osmnácti to vzdali a převezli ho do obyčejného ústavu pro mentálně postižené. Máma se ho snažila brát domů co nejčastěji. Alespoň jednou měsíčně. Ještě mu nebylo třicet, když začal dostávat epileptické záchvaty. Pomáhala ho mámě držet, když upadl na zem, trhal sebou a dusil se. Mladší bratr se občas díval.

Dávali Lukáškovi stále silnější léky. Vypadaly mu zuby i vlasy. Ztloustl a nemohl se skoro zvednout od televize. Museli nechat přestavět koupelnu na sprchu, protože ho máma nedokázala zvednout z vany.

Máma celý život říkala: „Dopřejte mu ty buchty! Vždyť v životě nic jiného nemá. A až já tu nebudu, dlouho tu nezůstane.“

Po mámině smrti už se z ústavu dostal jenom jednou. Když pro něj přijela těch tři sta kilometrů a vzala ho na výlet. Bratr říkával, že nechce, aby měl Lukášek nějaký vliv na jeho normální děti.

Před půl rokem za ním byla v ústavu. Ležel a křečovitě držel plyšového Ferdu Mravence. Hledala  hračky, které mu léta vozila. V jeho nočním stolku ani mezi postelemi je nenašla.

„Co mu je, sestro?“ ptala se.

„Doktor nic nezjistil.“

A před dvěma dny dostala od bratra esemesku: „Lukášek zemřel. Pohřeb jsem zařídil na sobotu 14. v 10,00, abys mohla přijet.“

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Překlad názvu: Když zemře, kde by chtěl mít hrob a jaká slova by chtěl mít na náhrobku?

       Překlad první věty: Když zemřeš, kde bys chtěl mít hrob a jaká slova bys na něm chtěl mít?

 Překlad odpovědi: když zemřu, ráda bych měla hrob v Orlických horách s nápisem "Čekám na vás".      

 

 

 


7 názorů

..Prosecký..strašně mě to dojalo a ta pointa tam je..nějak slzím..sakra!

Edvin1
26. 01. 2011
Dát tip
Prosecký: To je pro mě moc. Já pointu pochopím jen tehdy, když mne udeří jako pěst. Ale snad ji pochopím i zde - zkus to prosím dodělat. Fakt ten text stojí za to!

Prosecký
26. 01. 2011
Dát tip
Edvine i Saetri-Ihne, díky za námahu. Text vznikl spontánně dne ráno, a přes opakované čtení tam zůstaly chyby. Nesouhlasím s tebou, že chybí pointa, ale to je věc názoru. Viděl jsem pointu právě v kontrastu mechanické anglické lekce a nevysleveného emocionálního života a boje pragmatismu a citů vůbec.

Edvin1
26. 01. 2011
Dát tip
Nejdříve něco k oběma použitým jazykům: "I am waiting for you" - you z malého poč. písmene. Pouze "I" se píše z velkého, všude. "You" nikdy a nikde, pouze na začátku věty. "Nevzpomíná si, že by se k nim ostatní chovaly špatně." "chovali". V textu děti zmíněny nejsou. "v...Orlických horách. U kostela Svaté..." místo tečky čárka - obě věty spojit. "z balkónu" dnes už ne "s balkónu" "Hračky, které mu léta vozila, v jeho stolku, ani skříňce nenašla." Tuto větu jsem musel přečíst dvakrát. Přehodit pořadí slov: "Hračky, které mu léta vozila, nenašla ani v jeho stolku, ani ve skříňce." Celý text bych pro přehlednost nutně rozdělil do odstavců. Je to dojemný, lidský, zručně a s výrazným vypravěčským nadáním sepsaný příběh. Vyprávění o životě, biografie, vzpomínka. Ale ne povídka. Chybí tam totiž pointa. Dojemnost příběhu není pointou. Velice rád jsem si text přečetl, a na případné chybky jsem upozornil jen proto, že text je hoden další práce. Za hodnoty, jež text obsahuje, je tip málo. Ale nic víc Ti zde nemohu dát. Tak aspoň Tip s velkým T. :-)

Saetri-Ihn
26. 01. 2011
Dát tip
Hodně zajímavá povídka, je z toho cítit vypsanost autora, že už vládne jazykem... Text krásně plyne, jakoby život tak zlehka utek. Skoro bych řekl, že klouže po povrchu, jenže to je už tolikrát zneužitý jako výtka, že se to už snad ani nedá použít v dobrým slova smyslu, aby to lidi chápali. Prostě se mi líbí, že se to nenoří někam do hlubin lidských hlav a detailů, nýbrž to zmíní své, několik málo obrazů z celého jejího života, jedny hezké vlasy atd. a já nemám pocit, že tam něco chybí, ale že je tam naprosto vše. Konec povídky je asi docela věrným obrazem skutečnosti, smutným obrazem. Zaujalo už jen pro to, jak lidsky s postavami a jejich osudem nakládáš: řekneš, že mentálně postižený člověk je jako domácí zvířátko, ale nikdo se neurazí, protože je to opravdu lidsky zachyceno. A snad taky trochu potěšilo, že jsem v Eagle Mountains trávil hodně času v dětství, tak mě povídky od tam vždycky trochu potěší. Vůbec geografická práce je u tebe zajímavá, povídka pak působí uvěřitelně, reálně. Uviděl jsem tam dva překlepy, tady jsou: "Tahali ho kleště mi." a "chleba marmeládou". Tip a oblíbený. Děkuju za hezkou povídku.

Diana
26. 01. 2011
Dát tip
Moc smutný příběh *

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru