Kulihrášek ví svý

KULIHRÁŠEK VÍ SVÝ

„Tak já vám nevím, jak je to s těma zvířatama, pane Habásko. Podívejte se tady na Kulihráška. Člověk by řekl. Jezevčík. Co na něm. Čtyři nohy, dvě uši, trup jako válec a ocas. Prostě takový nic. Myslíme si, že to jsou takový mouchy snězte si mě. Že jsou pasivní. Ale já vám nevím. Fakt nevím, pane Habásko.“

„Jo, copak zvířata, pane Libíčku. Já si myslím, že voni vědí svý.“

„Pravdu díte, pane Habásko. Oni vědí svý a nechávaj nám takovou tu představu, že všechno rozhodujeme my. Ale houbels, pane Habásko. Houbeles.“

„Dáte si ještě jedno točený, pane Libíčku?“

„Samozřejmě. Vy tak umíte točit pivísko, to je jedna radost. K vám se vždycky těším. A taky ten váš guláš. Ten tady s Kulihráškem milujeme. Viď, Kulihrášku?“

Jezevčík Kulihrášek seděl panu Libíčkovi u nohou, fascinovaně svého pána pozoroval, měl pootevřenou tlamičku a vypadal, že se směje. Začal vrtět ocasem.

„Neboj, Kulihrášku. Guláš dostaneme v osm. Vše má svůj čas. Je ti to jasný, Kulihrášku? Osm hodin je čas guláše.“

Kulihrášek neprotestoval a jenom dál vrtěl ocasem.

„A jak jste se vlastně vy dva dali dohromady? Nemáte ho dlouho, že ne?“ zeptal se pan Habásko a roztočil pivo.

„No právě, pane Habásko. Vo tom to všechno je. Jak povídám, člověk by řekl, prostě takový nic že je ten Kulihrášek. Ale ne. Kdepak. No, ale abych začal vod začátku. Vy víte, že žiju sám.“

„Samota stojí za prd, pane Libičku. Za prd. V mládí to ještě jde, ale jak je jeden člověk starej...“ přikývl pan Habásko a zrak měl upřený na pivo, aby nepřelil.

„Ba ba. Vod tý doby, co jsem v důchodu, tak to na mě tak nějak padlo. Ještě, když jsem byl v trafice, tak to šlo. Člověk tak nějak porozumuje s ostatníma, zanadává na ty šmejdy politický, že Slávka zase dostala bůra, no prostě je to tak nějak člověčenský. Ale vod tý doby, co jsem v důchodu, pane Habásko, a dřepím doma, tak to na mě padá. Ráno vstanete a kafe si uděláte sám. Pak si ho vypijete sám. A hrnek taky umyjete sám. A to ticho. No... je to takový smutný.“

„Víme, pane Libičku, víme. Ještě, že máte nás,“ řekl pan Pěnkava, který seděl u vedlejšího stolu s paní Pěnkavovou. Ona byla starší o deset let a vypila vždy o dvě piva víc než manžel. Ale srdce měla velký jako lavor jitrnic a stejně tak dobrý. Paní Pěnkavová přikývla. „Manžel má recht. Máte nás, pana Habáska s jeho pivíčkem a hlavně tady Kulihráška.“

Pan Líbiček se sehnul a Kulihráška pohladil. Ten vystrčil spičíčku svého růžového jazýčka a celý se zavlnil.

„Mám ho od minulýho roku. To bylo tenkrát, kdy jsem míval ten strach. Jak se mi někdo pořád dobejval do kvartýru a strašil mě. Neustále mi někdo tloukl na dveře. Jenže když jsem otevřel dveře, tak tam nikdo nebyl! To vám bylo tak obrovitánsky divný. Takovej strach z toho šel. Ale ne ledajakej strach. Takovej ten vlezlej, co vás prohřebelcuje až na dno žaludku. Jakoby to nebylo vůbec pozemskej strach, víte? Brrrr. Ještě teď, když se na to vzpomenu, tak mám husí kůži.“

Pan Habásko se poškrábal na plešce obyčejnou tužkou, jak bývalo jeho zvykem. Pořád ho tam zezadu vpravo něco svědilo a neustále tam rejdil špičkou tužky, takže tam měl na kůži neustále klikyháky. „To si moc dobře pamatuju, pane Libíčku,“ řekl se zakaboněným výrazem, jak se rozpomínal. „Chodil jste ke mně celej bledej a třásl jste se jako mladej Dolejš, když ho tady odsud odváděli v železech policajti za to, že přivedl do tu čtrnáctiletou Švermovou do požehnaného stavu. Však víte, tu outlou, ta co pořád pískala, jak natahovala vzduch přes ty vyceněný přední zuby, mezi kterejma měla škvíru velkou jak tunel na Letnou. Já tenkrát mladýmu Dolejšovi zrovníka roztočil čtvrtý. Ale už ho nevypil.“

„Jo jo. To bylo přesně v tý době,“ souhlasil pan Libíček. „Tenkrát jsem se strašně bál. Nejdřív jsem si myslel, že to jsou nějací uličníci z našeho baráku. Z jinýho bejt nemohli, Barák zamykáme. Takže jak by se tam cizí mohli dostat, že ano? To dá přece rozum. Tak jsem na ně číhal. Pěkně jsem se připravil. Měl jsem takový starý opelichaný koště. Chtěl jsem ho už dávno vyměnit. Ale pořád se k tomu ne a ne dostat. Sice se říká, že nový koště dobře mete, ale to víte... člověk je už zvyklej na ty svý starý a vomakaný věcičky. Ale tohle bylo znamení, že musí být nový koště. A znamení je holt znamení. Tak jsem zašel k starýmu Vonkovi pro nový, víte, jak má ten krámek na rohu tý křižovatky, jak tam pořád blbnou ty houpající se semafory. A to starý koště jsem rozložil a pěkně si připravil násadu. Seříznul jsem, aby dýlka byla akorát. Asi jako ta pálka, co s ní hrají ti kluci americký tu hru... tu jak tam nosej ty čapky po tý hře pojmenovaný.“

„Bejsbol,“ řekl pan Pěnkava.

„Ja. Rychtyk. Bejsbol. Tak asi takovou dýlku jako ty jejich pálky. Pak jsem si udělal velký kafe, koukal jsem na telku a houpal se v křesle. Násadu pěkně po ruce. A číhal jsem. Uši našpérovaný jako netopýr. Hned jak se ozvalo zaklepání, takový silný a mocný jako od toho horníka Brejchy, co v hospodě na Mýtince jednou ranou roztrhl hubu až k uchu tomu cikánovi s těma zlatejma zubama, co se pořád vytahoval, jak jsou ti naši politici blbí, že on má dvacet tisíc sociálky a ostatní lidi taky blbý, že makaj od rána do večera a maj míň.“

„Škoda každý rány, která padne vedle,“ moudře konstatoval pan Pěnkava.

„Ba ba. Tak takovýhle rány to byly. Prostě silný. Tak jsem popadl násadu, vystartoval, a už když jsem otvíral, tak jsem si říkal, jářku já ti ji takovou majznu... ale když jsem otevřel a napřáhl... tak nikde nikdo! Prázdná chodba! Já si říkám, to přece není možný, mohlo mi to trvat maximálně dvě tři vteřiny, než jsem doběhl. Maximálně! Ale chodba byla prázdná. Tak jsem se nakrkl a jdu k  sousedům. Násadu jsem tiskl v ruce, až mi zbělely klouby. Zmáčknul jsem zvonek u Vondrášků a zvonil jsem jako na lesy. Otevřela mi paní Vondrášková. Měla ubrečený voči. Chtěl jsem spustit bandurskou, že ten její Vráťa, je mu asi dvanáct a pěknej nazdárek, pořád maluje na stěně na chodbě ty hanbatý obrazce, však vy víte jaký. Tak že si ze mě ten její Picaso jako dělá pěkný šprťouchlata. A ona že prej, co jsem na ní tak zlej, když ten její holomek je už tejden v nemocnici se slepákem a že se to prý zkomplikovalo a je na umření. Tak jsem se omluvil, to se ví. Něco jsem blekotal a vypoklonkoval jsem se. Ale to víte, stejně jsem byl ještě plnej vzteku, tak jsem zvonil i na druhý sousedy. Ale taky málo naplat. Tam jsem taky nepochodil. Ten jejich mezulán byl prý se školou na lyžařským kurzu. No co bych vám povídal, byl jsem zoufalej. A druhej den kolem čtvrtý hodiny zase. Buch buch buch. Rány jako z ruskýho tanku. Vyběhnu a nic. Už jsem z toho měl zase husí kůži. Já nejsem žádnej strašpytel, to ne, ale vono vám to bylo fakt takový divný. I na tý chodbě bylo takový ňáký vlhko a studeno. Jak říkám, bylo to divný. Vod tý doby nejenže mi bylo doma smutno, ale začal jsem se taky bát. Další den jsem už ani nedokázal sledovat televizi. Jenom jsem tam tak ztuhle čekal. A zase se to opakovalo. Rány a nikde nikdo. A mně se zdálo, že na tý chodbě byla ještě větší zima, než den před tím. No já vám řeknu, já začal bej podělanej strachy až za ušima.“

„Pamatuju si to, jako by to bylo včera, pane Libíčku. Chodil jste jako bez duše. A safra, jak vás tady poslouchám, mi spadla pěna. Nic nic, natočím vám nový.“ Pan Habásko natočil nový pivo a hned ho odnesl panu Libíčkovi, aby na to zase nezapomněl. Pan Libíček se s chutí napil a slastně si setřel pěnu z úst. „Jste virtuóz, pane Habásko. Virtuóz! Takhle dobrý pívo měli U Vejvodů, jenže vod tý doby, co z toho udělali holírunu na cizáky... kdo by tam chodil. Za jeden večer by byl ten můj tenkej důchod v loji.“

„Pravdu díte. Národní poklad už skoro není pro našincovu kapsu. Koukám, že už bude osmá, nemám vám připravit gulášek?“ zeptal se pan Habásko.

„Safra, no jo, to to letí, viď Kulihrášku. Dáš si gulášek?“

Kulihrášek zavrtěl ocáskem.

„Dá si gulášek.“

„Tak já vám ho ohřeju, ale počkejte s tím vyprávěním, ať mi neuteče podstata.“

Pan Habásko jim ohřál gulášek a oni ho snědli. Kulihrášek chtěl ještě přidat, to on vždycky. Ale pak si to už vychutnává a papá ho pomaloučku polehoučku, jen tak si ulizuje omáčky, čumáčkem se s kouskem masa mazlí a hraje hodnou chvíli, než ho slupne. No je vidět, že je šťastný, když má před sebou plnou misku a už ani nemá hlad. To je Kulihráškova slastná představa blahobytu. Nemít hlad a mít plnou misku. Tak když se zase s tou obvyklou druhou porcí gulášku mazlil, pan Libíček pokračoval ve vyprávění: „Takhle to pokračovalo až do Vánoc. Tenkrát to na mě ale padlo jako ta almara na Frantu Jírů, co ho přizabila, jak jí jeho otec blbě přišrouboval ke stěně. No prostě celá ta tíha samoty. Na Štědrej den jsem byl sám. Otevřel jsem si slavnostní víno. Když byly Vánoce tak dokonce z flašky, žádný krabicový. Ale málo naplat, neměl jsem na něj vůbec chuť. Tak jsem ho zase zašpuntoval. Neměl jsem chuť ani na řízky, který jsem usmažil a ani na salát, po kterým se můžu utlouct ale kvůli žlučníku si ho dávám jenom k Vánocům. Prostě žádná chuť. Vůbec na nic. A tak jsem tak tupě zíral na pohádky, ani jsem je nevnímal. Když zase... co myslíte... no jistě. Buch buch buch. No já vám najednou úplně nabobtnal vzteky. Aspoň o Vánocích můžete dát pokoj sígři zatracený! zařval jsem na celej barák, až se okenní tabulky rozdrnčely. Úplně bílej vzteky jsem byl. Popadl jsem násadu, a že to jdu konečně chytit a zmydlit. Ale co myslíte... jistě, na chodbě nikde nikdo. Tak jsem se rozutíkal po schodech dolů. Seběl jsem vám všechny ty patra rychlostí, že by mě i Zátopek uznale poplácal po rameni. Ale nikde nikdo. Celej barák byl úplně ztichlej. Z žádných dveří ani žádný zvuk televize. Ono je to vcelku obvyklý, všichni vod nás z baráku jezdí někam na svátky pryč. Jenom já tam obvykle trčím úplně sám. No nic. Měl jsem v kapse klíče, tak odemknu domovní dveře a hned na prahu se rozhlížím. Okamžitě se do mě dala třeskutá zima. Lampička prosvěcovala vločky, který poletovaly sem a tam kvůli tomu vichru a padaly mi za krk. Ty studily mrchy. Ale hned mi něco praštilo do očí. Na chodníku byl čerstvě napadaný sníh. Byl skoro nedotčený, každý baštil štědrovečerní večeři. Jenom jedny stopy tam byly. A vedly z našeho domu. Byly to stopy psí. Sakra, jaktože ty stopy vedly jenom jedním směrem a to z domu, říkal jsem si a rozhodl jsem se tomu přijít na kloub. Nejdřív jsem zazvonil na všechny domovní zvonky, jestli náhodou přece jenom nezůstal doma a nepustil toho psa ven. Ale nic. Ani jedno okýnko se nerozsvítilo. Takže nikde nikdo. A odejít se psem taky nikdo nemohl, to by musel lítat. Safra, tak to je nějaký divný, říkal jsem si. Přece by tam musely být stopy toho psiska sem a tam. to by mělo logiku. Přijde, vočichá, počůrá a jde dál. Ale stopy z prázdnýho baráku ven? Potřeboval bych Colomba v kapesním vydání, ale to jsem neměl. Ale jedno jsem věděl jistě. Nějakej pes si jaksi sám asi velmi těžko odemkne no ne? Na tom našem Žižkově se děje všelicos, ale pes s klíčema od vchodu do domu, kdo to jakživ viděl, no ne? Rozhodl jsem se tedy pátrat dál a vydal jsem se po těch psích stopách. Asi po deseti metrech jsem mezi dvěma autama objevil jezevčíka, jak se na mě smutně kouká. Chudák, celý se třásl. Střídavě zvedal jednu pacičku za druhou, aby jí aspoň na chvíli ulevil od zimy. Nejdřív levou přední, pak pravou, potom pravou zadní, potom levou. A tak pořád dokola. A koukal na mě těma svejma mandlovejma očima... no já se ho nejdřív zeptal, jestli neviděl běžet z našeho domu nějaký sígry, ale to se ví, neodpověděl. Samozřejmě, jak by mi mohl odpovědět, když je to pes, ale když byly ty Vánoce... říkal jsem si, že by se třeba mohl udát nějakej zázrak a on by mohl promluvit. No nic, byl jsem naivní, žádnej zázrak se samozřejmě nestal, to jsou všechno jenom pověry. Ale jak jsem tam koukal na to psisko opuštěný a on tam tak jenom mlčel a zvedal ty tlapičky, tak se mi vám ho nějak najednou zželelo. Násadu jsem dal za záda, aby se mě neděsil a řekl mu. Pojď, půjdeš se ohřát, když jsou ty Vánoce. Otočil jsem se a násadu dal zase před sebe. Jako by si nemyslel, že mu chci vyprášit kožich. A on hned pelášil za mnou, jakoby mi rozuměl. Jak jsem si ho dovedl domů, stala se zvláštní věc. Najednou jsem měl chuť dát si to slavnostní víno. Tak jsem si nalil coby ne. A najednou mě popadl takový hlad a chuť na ty řízečky a voňavý salátek. No jejej a jaká chuť. Minimálně stejně velká, jakou měl na pivo ten tunelář Labant, když se vrátil po deseti letech z kriminálu s ostrahou. Hned jsem uchystal hostinu. A jak si tak křepčím kolem stolu, všiml jsem si jezevčíka, jak na mě hladově kouká. Vždyť i tobě dám, to se ví, když jsou ty Vánoce. Ale budeš tady jenom dneska, ne aby sis tady zvykal. Jenom že jsou ty Vánoce a zázraky se nedějí, když tě nemá kdo nakrmit. No to víte, nandal jsem tomu chudáčkovi hladovýmu pořádnou porci. Řízků i salátu požehnaně. Sežral to všechno, div nepraskl. Najednou už to nebyl válec ale kulička. Celý talíř vylízal, misku ještě tenkrát neměl, až na ty hrášky ze salátu. Ty nechal. Pěkně je olízal, aby ani žďobíček salátku nepřišel nazmar. Ale ani jeden hrášek nesezobl. Potom si s těma hráškama hrál. Čumáčkem do nich strkal a tak si je pěkně koulel ty hrášky sem a tam. Prostě byl to Kulihrášek, to bylo jasný. A pak už to znáte. To víte, že druhý den jsem ho nevyhodil. Ani další den. A vod tý doby jsme spolu a je nám strašně fajn. Tak jsem se začal o něho starat. Ale jak jde čas, tak mám dojem, že se spíš stará on o mě. Strach mě už dávno opustil, samota taky. Když si dělám ráno kafe, mluvím na něj a on mě poslouchá. Je nám spolu dobře. Když meju nádobí, tak si zpívám. A Kulihrášek mě poslouchá a chválí. Prostě je nám moc fajn.“

„A co to bouchání? Teď už máte ochránce, no ne?“

„To je právě na tom to nejpodivnější. Vod tý doby, co mám Kulihráška, tak to bouchání přestalo. Na den přesně. No není to divný?“

Všichni se podívali směrem ke Kulihráškovi. Ten jakoby poznal, že se na něho upírá veškerý zrak, přestal uždibovat gulášku a začal si je také prohlížet. Už zase měl venku špičičku toho svého růžového jazýčku.

„Ty jsi krásný pejsek,“ řekla paní Pivoňková.

„A víte vy, že von vám je Kulihrášek vlastně fenka,“ pokýval hlavou pan Libíček.

„Nepovídejte, já mu pod ten válec nevidím. Tak proč mu... teda vlastně jí říkáte Kulihrášek?“

„To je přecí nad slunce jasný. Kdybych ji pojmenoval třeba Rita... no povídejte si s Ritou o fotbale. To je přece nesmysl no ne? Povídat si vo fotbale s Ritou. Rity tomu obvykle houbeles rozumí, ale Kulihrášek... to je jiná. Kdybyste viděli, jak Kulihrášek se mnou kouká na přenosy a když dá Sparta gól, jak vrtí ocáskem a je celej tak blaženej. Ze zahraničních klubů má nejradši Barcelonu. Ta když hraje v lize mistrů, tak musím Kulihráškovi ovázat kolem krku barcelonskou šálu, jinak nedá. Když jsem jednou zapomněl, tak kníkal a kníkal a představte si natruc zvednul nožičku a... sice jsem musel vytírat, ale já se vám vlastně radoval. Kulihrášek ví, že má chlapský jméno, tak se i nožičku zvedat naučil. No není chytrej ten můj Kulihrášek? Z fotbalistů má nejradši Ronalda. No v tom já s Kulihráškem zajedno nejsem to tedy ne. Povídám mu porád, vždyť je to simulant simulantská, podívej, jak se zase válí na trávníku na zádech, jako ty, když jsi tenkrát chytil blešky vod toho vlčáka s tím natrženým uchem. Ale nedá si říct. Má svůj rozum. Ale přenosy... ty mi si tak jako tak užijeme. No jak vám povídám, když je liga mistrů, tak si připravím popcorn, skočím si sem pro točený a Kulihráškovi pro guláš a navrch mu připravím piškotky. Jednu dvě mu taky uzobnu to se ví, ale jenom jestli nejsou ztvrdlý, že jo. A pak se koukáme a radujeme se spolu ze života. To Rita ta by jenom lelkovala, u fotbalu by se nudila, koukala na svý drápy, jestli se jí neloupe lak a frfňala, že chce nové vodítko v módní barvě lila, nad guláškem ohrnovala nos, že chce zdravou výživu kvůli linii. Kdepak Rita. Kulihrášek je to.

„Má krásný oči ten váš Kulihrášek,“ rozplývala se paní Pěnkavová.

„Pravdu díte. Přesně takový mandlový oči měla moje nebožka. Ta byla pěkně od rány, víte? Řeznice, co bych vám vyprávěl. Taky tak strašně bouchala na dveře, když jsem zapomněl klíče v zámku. Přesně tak silně jak bouchal někdo, nevím kdo, před tím rokem. Chudinka nebožka před pěti lety odešla. To víte srdíčko. Škoda jí, rozuměli jsme si. Jenom fandila Dukle, já Spartě, takže jsme se občas chytli. Ale když Dukla skončila, tak konvertovala k nám. Člověk by řekl, bude pokoj, když ta Dukla už nekope první ligu. Houby. Musela si najít něco jinýho. Zase jsme se vobčas chytli, když začala z ničeho nic blábolit něco o reinkarnaci. Bába jedna bláznivá. Já jí říkal, že ji šibe a ona mi za trest povolila víčko u otevřenýho piva, co jsem si schoval v ledničce na druhý den, takže mi zvětralo. Vod tý doby jsem vymyslel zlepšovák, aby na mě nemohla. Jak jsme se chytli, tak jsem pak radši dopil pivo celý a bylo. Ale to už je tak dávno. Škoda slov.“

„A kolik myslíte, že je Kulihráškovi tak let?“ zeptal se pan Pěnkava.

„No když jsem s ním byl u veterináře, tak povídal něco tak mezi pěti šesti. Ale to víte... kdopak ví.“

„A prej měl na krku nějakou známku. Ale divnou,“ řekl pan Habásko.

„No jo. Měl známku a bylo tam takový zvláštní písmo. Takový klikyháky jak hieroglííífy odněkud z Egypta. No jakoby se narodil někde až na druhý půlce zeměkoule třeba v Číně nebo kde to vlastně čtou tu rozsypanou rejži. Ale pak jsem si říkal, že by do Čech musel štrádovat snad pět let, když má tak krátký nožičky no ne? Dokonce jsem si to jednou i spočítal, místo křížovky. Pět let.“

„No ale pokud je z Číny nebo z jaký Tramtárie, proč by chtěl zrovna do Čech?“

„Tak na to já vám neodpovím, paní Pěnkavová. Na to by vám dokázala odpovědět jenom moje nebožka. Ta byla tak chytrá, že jsme dokonce přišli i k penězům.“

„Jakpak to?“

„Ále, měli jsme po předcích vzácné encyklopedie. Ale když máte ženu chytrou jako rádio, můžete je s klidným svědomím prodat. Než jsem něco nalistoval, tak mě vyhubovala, že je jenom umastím, že to je přece jasný a vysvětlila mě to. Jo jo chytrá jak rádio byla nebožka.“

„A má takový dobrácký výraz. A chytrý,“ pochválil Kulihráška pan Habásko.

„Dobrácký výraz a takový čtverácký,“ přidala se paní Pěnkavová. Celá zjihla. To vždycky vypila o víc piv než jenom o dvě než její manžel. Ten večer to bylo dokonce o čtyři, takovou sílu měl dojem z Kulihráška. 

„Co myslíte, já bych řekl, že nám rozumí, pane Libíčku. Když na něj tak koukám, tak mi připadá... že na nás kouká tak nějak spiklenecky,“ řekla zadumaně a vážně pan Pěnkava.

„Jen jen na nás mrknout, viďte, pane Pěnkavo. Já to pořád tvrdím, že voni vědí svý. Viď Kulihrášku.“

Kulihrášek se usmíval a jenom zavrtěl ocáskem, aby udělal svému pánovi radost. Udělal.

„Škoda, že se o Vánocích nedějou zázraky, viďte,“ řekl pan Líbiček ale ani ne tak moc smutně. Kdo by taky byl smutný, když má Kulihráška, no ne?