Píseň

Rue de Napoleon

ranní mlha

Tvé šaty a plachý pohled

a všechno, čím byla ta chvíle.

Zpívej!

Zpívej a plač.

Ó né! Už né tohle! Už nebýt rozumným!

Chci být jako zvíře, …

                cítit v nozdrách krev

                               držet stopu!

nic neznat, jen běžet skrze stíny, šílet!

                mlátit sebou, až ze mě duše vypadne jako kámen

                dýchat tak prudce, až mě spálí mráz

a můj dech se stane sochou modlitby

Hrát a milovat jako Tvor

                nebo jen jít … jít ulicí Barcelony, ulicí Prahy, ulicí Paříže 

Stále dál, stále na východ, za Sluncem…

do chvíle, než se přetrhne nit – psát.

Cokoliv, co tě roztrhá, je dobré.

Najít ji.

Haldy…

Haldy hadrů, všeho, bordel, špína, nános za nánosem, zvuky, slova, dech a dech jako sípot

… pohledy a za nimi myšlenky …

jdi dál, jdi dál – ó má dobroto!

Kde jen může být?!

Nenech mě tu, volám! Řvu! Šílím.

Ani šílenství nepomůže. Mnozí to již zkusili.

Vyhoď to. Vyhoď to. Všechno ven!

Zástupy zdravých v čekárně ordinace a doktor s výrazem jako po opici, ptá se: Co tu dělají?

Nevím, odpovídám.

Jsou divné plémě – jako ty a já.

Kdysi divé…

Přišli výt, … výt s tebou.

A tak doktor vystupuje do popředí

                zvedne ruce, zakloní hlavu a táhle vyje. Čekárna plná lidí povstává, přidávají se.

Pryč. Pryč odsud…

                ke strážci mého těla.

    Zpátky k rukám. Ruce mě zachrání!

     Rukama jim povím, kdo jsem. Budu kreslit!

Budu malovat. Budu se kroutit – tančit – jinak by mě nepoznali. To je mé CV!

Co, tohle? ptají se.

Ano, říkám: třicet let v pekle.

To je přece slušné renomé! Kampak na mě s tituly, se zkušeností marketingových otroků a jiných lhářů.                     

Převlek se pozná podle obleku.

   -- třicet let v pekle!

Viděl jste TEN vlak? Ten dobytčák?

Říkají: dobře, ale je vám tři a třicet. Ty tři roky mimo peklo … byly to ty tři první nebo tři poslední?

                Ale proč!? Už zase je to tu!

                                Ukazuju jim ruce a je zajímají moje jizvy!

                A najednou jen výdech – a pocit zklamání.

Přál jsem si snít o ní,

ale podstrčili mi jen lékárnu – a ještě jiné zmatenosti – do snu.

Oni…

Oni jsou dobří akorát tak pro žraloky.

Tak jako já

– potrava pro ryby

                                stařec a moře

                chůze po vlnách

                jak daleko dojdeš?

                podívej – moře a obzor

                kam bys šel?

                nakonec si lehneš, usneš

a utopíš se – moře tě pohltí.

Ale ráno! Ráno se zpěvem ptáků. Ta nekonečná orgastická melodie – opojení ze spojení – ze shledání – nebo z hledání… (?)

A za ní to je … nebo v ní

                jako když hledáš polštář v polštáři.

                   Není pod ním – nad ním, vedle něj …

                                prostě hledáš ho a nikde není …

Fjodore Alexandroviči,

                v těch kamnech je tisíce vran ...

A co s tím? zeptal se Fjodor

                Jsou to mí bratři – nechej je.

Fjodore Alexandroviči … a vaše knihy...

Nemají zuby, jsou bezzubé. Jen leží.

                Jsou to ti nejlínější hajzli.

Až se stanu moudrým jak kniha, dají mě do knihovny

– stanu se líným hajzlem?

Ne – knihy nejsou moudré, poznamenal Fjodor,

                jsou plné … nažrané. Vytráví, teprve až zetlejí.

Kdysi jsme si všechno pamatovali. Museli jsme mít nesmírnou paměť!

Ne, řekl Fjodor – svět byl prostý a prostorný.

        Skládal se z příběhů. A umělci

byli opravdu umělci.      

V loďce na zelené řece opírám se

do vesel

opírám se do vesel

opírám se do vesel

 mé ruce               zpívají

Na zápraží stojí žena

                vystupuji a jdu k ní

            dotýkám se jejích vlasů, hladím ji po tvářích, líbám na ústa

                                               mé ruce, mé rty, mé tělo…                             zpívají

a řeka vše odnáší

mou dalekou cestu a její dlouhé čekání

oba nás unáší

žádné paže, žádné srdce,

žádná těla

                                jen

                píseň.