K otázce autorských čtení a mazání děl na Písmáku

V neděli večer mě na Písmáku upoutala diskuse o autorských čteních, překypující jako obvykle angažovanými názory.

Bohužel autor diskusi smazal zrovna ve chvíli, kdy jsem se na ni pokoušel zareagovat. Jednalo se o citaci sloupku divadelního kritika Vojtěcha Varyše v týdeníku Reflex:

Never more takzvaným autorským čtením, zejména těm pořádaným nakladatelstvím Fra. Potkávají se na nich ti, co neumějí číst, s těmi, co neumějí psát. Vzájemně se ujišťují o vlastní velikosti a významu svého mrzkého počínání a zatahují českou literaturu do ještě hlubšího bahna.

Jak debata tak její následné smazání ve mně vyvolaly dvě otázky:

1. Je legitimní, aby autor diskusi smazal ve chvíli, kdy se jí někdo aktivně účastní?

2. Jsou dnešní lidé ještě ochotni přemýšlet, nebo už jsme definitivně v době postselského rozumu - pseudoluxusu zahlcení informacemi a názory, ze kterých si jakýkoli člověk může vylosovat jeden a ztotožnit se s ním?

Druhý bod je pak reakcí na úvodní otázku autora diskuse, totiž: "Je tam to čtení opravdu tak zlé?", na níž mu briskně několik reagujících odpovídá bez mrknutí oka hlasitým přikyvováním.

Pokud čtenář získá informaci v solidně se tvářícím týdeníku, který si z minulých dob ještě nese zbytky kreditu, dá se samozřejmě předpokládat, že ho jako první napadne, že když to tam píšou, tak na tom snad přeci něco musí být.

Jenže současná novinářská praxe nejen, že je založena na tom, že kdokoli může uveřejnit cokoli (hlavně aby to bylo dostatečně atraktivní a nebylo ve střetu se zájmy toho kterého konkrétního média), ale je v módě vydávat to i za obecně platnou vyšší pravdu a z principu nepřipouštět polemiku.

Po vyplivnutí názoru se pak vždycky přižene stádečko informačních bulimiků a začne se vehementně vymezovat. Přičemž ti, kteří k informaci přiřadili kladné znaménko začnou obvykle vykřikovat: „Já to porád řikám, všechny ty autorský čtení stojej za starou belu, jako když jsem byl onehdá jednou před pěti lety na čtení nějaký Jarmily Moosový a, teda já na něm nebyl, ale viděl jsem upoutávku na písmáku a to vám teda musí bejt hrozný, no, a konečně to někdo jakože popravdě napsal“ a nemají už další potřebu zjišťovat, kdo to napsal, jaké ho k tomu vedou pohnutky a jak důvěryhodné má podklady. Účel byl splněn – ztotožnili se.

Dost často tady slýchávám názor, že autorská čtení jsou jen srazem zamindrákovaných pisálků, na kterých jedni chudáčci čtou druhým chudáčkům. Což o to, taky postoj. Jenom mi vždycky asociuje Jardu z hospody od nás za barákem, který z ní sice už čtyřicet let nevytáhl paty, ale všude byl a všechno ví nejlíp (má totiž prvotřídní informace z televize přímo nad pípou). Říkám si, že by mě zajímalo, kde ke svému tvrzení berou podklady, a když se někdy zeptám, dozvídám se například něco v tom duchu, že kdysi navštívili tři autorská čtení písmáka a jedno vyhlášení výsledků regionální soutěže O cenu Franty Hnátka Bolestného.

Samozřejmě i mě spousta autorských čtení zklamala. Snažím se proto vybírat si vystoupení těch autorů, od nichž se dá očekávat jistá úroveň a i když ne vždy, většinou jsem spokojen.

Otázka tedy je jaká čtení (a kolik) jich pan divadelní kritik Vojtěch Varyš ve Fra navštívil? jak obecně přistupuje k soudobé poezii, na kterou se Fra víceméně zaměřuje? jaká je jeho představa kvalitního autoského čtení? zda má s čím porovnávat (navštívil třeba autorská čtení v sousedním Německu, která ovšem zase probíhají na úplně jiné bázi)?

Z charakteru jeho slov mám spíš dojem, že náhodně navštívil pár čtení, aby si z nich složil už dopředu vybarvený obrázek. Vycházím už jen z jeho úderně útočných titulků (Pane kolego, jste blbec), které pan divadelní kritik Varyš často a rád vypouští do světa, a z nichž se dá vysledovat jeho rebelsky bojovně zaujatě vzyčený ukazovák člověka, který zaujímá ke všemu svůj ryzí, angažovaný postoj.

Skutečnost, že je někdo oficiální divadelní kritik pak navíc ještě nezaručuje, že se nejedná o jedince jistým způsobem frustrovaného, jak se můžeme dočíst například zde: http://www.divadelni-noviny.cz/vojtech-varys-pise-arnostu-goldflamovi/

Osobně jsem v poslední době ve Fra vyslechl čtení Pavla Kolmačky, Petra Hrušky a Bogdana Trojaka. Petr Borkovec všechny zmiňované uvedl takovým způsobem, jaký se od hostitele směrem k hostu očekává. Kritičnost by zde působila stejně komicky, jako kdybyste si pozvali do obýváku kamarádku své přítelkyně a nevybíravě hodnotili barvu její rtěnky. Poplácávání po zádech proběhlo v intencích: "Jsem rád, že jsi přišel a přečteš nám ze své sbírky, kterou ocenil ten a ten člověk těmito a těmito slovy!". Všichni tři se bezpečně přečíst dokázali, o psaní není třeba mluvit.

Kromě zmiňovaných čtení ve Fra jsem byl účasten na listopadovém autorském čtení Zbyňka Hejdy v českém centru v Rytířské ulici (o jeho zatahování české literatury do hloubi bahna je, věřím, irelevantní byť jen uvažovat) a maďarských básníků Balázse Lázára a Gábora Gyukicse s doprovodem Jana K. Faltuse v maďarském centu v téže ulici, kde prezentovali soudobou maďarskou poezii českému publiku způsobem, řekl bych, přinejmenším důstojným. Škoda jen, že z padesátky přítomných hostů dvě třetiny hovořily maďarsky. Pan Varyš tam tuším nebyl. Ani na ostatních literárních akcích loňského podzimu jsem ho neviděl.

Můj osobní dojem je, že by se pan divadelní kritik Vojtěch Varyš mohl vzchopit a poukázat na to, co je v současné oficiální kultuře opravdu chorobné a ne vynášet obecné nicneříkající soudy o minoritních úzkoprofilových setkáních čtverečku poezie, na které náhodou natrefil.



K doplnění první otázky pak už jen tolik, že mám čím dál silnější dojem, že by některé kategorie na Písmáku (většina) neměly být opatřeny tlačítkem smazat. Jistě by si pak autoři lépe rozmysleli, zda text vůbec chtějí vypustit do světa. Navíc by se předešlo situacím, kdy autor smaže dílo hned po té, co se mu pod ním dostane názoru, který si taknějak nepředstavoval, a spláchne tak nejen svůj text, ale s ním i reakce ostatních uživatelů o které si vložením díla nepřímo říká, což mi vůči nim nepřijde zrovna dvakrát slušné.