Psychiatr

„Ráno. Nesnáším ráno, i když to moje začíná teď až tak ve tři odpoledne. Natáhnu ruku a uvědomím si, že je pryč. Byl to jen sen. Zmizela. Už dávno. Už to bude šest měsíců. Párkrát ještě upadnu do polospánku a zapomenu, že tu není. Když si to uvědomím, zdá se mi alespoň, že slyším pípat SMS. Přemýšlím, jak se natáhnu k telefonu a co se ve zprávě dočtu. Ráno vnímám všechno úplně jinak, než se k tomu odhodlám, mám pocit že jsem to už udělal. Pak mi to dojde, trochu se proberu, tentokrát po tom telefonu skutečně sáhnu a všimnu si, že ani to pípání nebylo skutečné.

Odpoledne sedím v parku a hulím trávu. Je mi fajn. Jsem klidnější.

Večer... Chci jít spát v jedenáct, ale najednou jsou čtyři ráno a já se převaluji na posteli. Mám strach jít spát. Děsím se probuzení. Ale jinak je mi fajn, díky za posezení, už budu muset jít.“ Skončil vyprávění.

„Cítíte se lépe?“ optal se naslouchající muž v bílém plášti. Ani se nesnažil skrývat nezájem. Jak by taky mohl něco skrývat, vždyť už jeho existence sama o sobě byla iluze. Těžko po něm chtít soucit.

„Ne,“ odpověděl. „Denně vám vyprávím to samé a cítím se po tom hůř a hůř a vy mi nikdy nic neporadíte. Dnes jsem tu byl naposled.“ Vypojil si z hlavy kabel. Místnost i chlápek v bílém plášti zmizeli.

„Program Psychiatr ukončen,“ ozvalo se známé upozornění. „Doporučujeme vám aktualizovat váš program.“ Asi proto mu nepomáhal.

Už zase seděl ve svojí pracovně v křesle. Nic nepomáhalo. Topil se v depresích.

„Mám jí zkusit zavolat?“ zeptal se nahlas sám sebe. „Poslat jí k vodě bylo to nejhorší, co jsem kdy udělal,“ napadlo ho. „Vyřeš problém, ale zachovej si svou důstojnost,“ poradil mu vnitřní hlas v poslední chvíli. Na okamžik zastavil a zauvažoval, jestli poslouchá skutečně zdravý rozum, nebo svoje ego. „Čert to vem...“ Zvedl mobil a vytočil číslo.

„Dobrý den, tady klient TR56. Rád bych požádal o aktualizaci programu Psychiatr...“