Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seSmutek a sen
19. 02. 2011
2
4
1208
Autor
Olivka
Povídka o tom, jak se málem rozpadlo jedno manželství.
Kapitola 1
Zase se mi zdál ten sen. Chodím po mořském dně a kolem plují obrovské velryby. Slunce proniká až ke mě, osvětluje ty gigantické stíny. Jsou majestátní a jak se na ně dívám cítím čirou radost. Štěstí. Vůbec se nebojím. Pomalu kráčím, bosýma nohama vířím písek na dně a jdu domů. Nevím v tom snu přesně kde to je nebo spíš kdo to je, ale jdu tam a jsem dokonale klidná a šťastná.
Než se narodil Andílek zdály se mi sny o moři často. Asi že jsem to moře nosila v břiše a v něm něco co když to dobře dopadne bude člověkem. Celá lidská historie uvnitř mého těla, od žáber až k filozofii.
Když jsem poprvé viděla Sna hned jsem věděla, že je to něco. Jak přišel dolů a rozhlížel se než uviděl Politika jak mu mává. Hned jsem to věděla. Jen někde hluboko vevnitř. Navrchu ne. A pak jsem si ho našla na internetu a dívala se na tu jednu fotku a cítila se provinile, jenom z toho koukání. A taky trapně. No vlastně hodně trapně.
Chodil za mnou před usnutím a já musela vymyslet jak ho znova potkat. Ale šlo to těžko, protože chápejte Politik mě přece miloval. Jenže pak se to nějak povedlo. Já vím, že některé ženské umí trochu čarovat a vím, že si člověk má dávat hrozně pozor na to co si přeje. A mě se to splnilo. No páni. Byli jsme zase v tom klubu a odtud kolem čtvrté ráno k Snovi domů, bydlel hned vedle. Podívat se na film. Cizinec se ten film jmenoval. Velká Zlatovláska, já, Politik a Sen.
Slavili jsme tenkrát první jarní den s lidma z kanceláře. Ale byla zima. A kolem jedenácté píše politik, že taky někde paří a jestli nechceme přijet do klubu na muziku. Tak jsme jely. To už jenom já a Zlatovláska. A přišly do toho klubu a tam seděl Sen a taky Politik a mě už bylo jasné, že v tom lítám. Že se mi to přání nejspíš splní.
Politik se tvářil, že dělá do Zlatovlásky (a taky trochu dělal). Asi aby to nikdo nepoznal, že by radši dělal do mě. Sen o nás všechno věděl, ale já si nebyla jistá co ví a Zlatovláska nevěděla nic, jenže to by nebyla Zlatovláska aby jí to nebylo jasný hned od začátku. Že to na ni jen tak hraje.
Pamatuju si na deku na matraci, která leží na parketách. Pamatuju si jak byl ten byt strašně bezútěšný. Pamatuju si jak jsem chtěla Sna chytit do náruče a pochovat ho. Připadalo mi jakoby se učil něco, co mu nejde. Žít sám po 15 letech rodinnýho života. Politik mi tvrdil, že se mi to jen zdá, že je v pohodě.
Jenže Politik si myslí, že to, že zná někoho od základní školy znamená, že ho zná doopravdy.
Chápete to? No připouštím, že jsem si to taky myslívala o různých lidech. Zvlášť pak o sobě. Tak z toho jsem se vyléčila, to mi věřte. Člověk ví úplný prd. Žijeme ve světě představ a konstrukcí ve světě světě stínů.
A to bůh ví jestli je v té naší jeskyni vůbec nějaký oheň. Někdy mám pocit, že nevidím ani ty stíny.
Taky si pamatuju, jak ta deka voněla. A jak voněl Sen. Měla jsem chuť se do obou zachumlat a zůstat tak do sobotního odpoledne. A tak zatímco Politik houpal Zaltovlásku na houpacím křesle, zalezla jsem do deky, zakryla si hlavu a vyčkávala, co bude dál. Sen přišel ke mě. Věděla jsem to. A zachumlal se do mě. Nic jsme nedělali jen leželi propletení a já měla nos zabořený do trička na jeho prsou. Nevím jestli jsme spali, spíš mi přišlo, jako kdybychom si chtěli předat teplo a naději a víru, že třeba časem bude jaro nejen v kalendáři.
Pak se Zlatovláska s Politikem asi taky zapletli, nevím jistě, jen se mých nohou, které přečuhovaly přes matraci dotýkaly jejich nohy. A ty nohy neležely v klidu, pořád se posunovaly sem a tam. A tak jsem ty svoje strčila pod deku, a usnula. Vzbudilo mě, jak zaklaply dveře a mě došlo, že Zlatovláska i Politik jsou pryč. Že jsme sami. Podívám se do mdorého šera pod dekou na Sna a začneme se líbat. A za chvíli klapnou dveře a Sen mi zašeptá, je tady ten tvůj kamarád. No on je to vlastně i můj kamarád.
A tak jsme dělali že jen spíme a vyčkávali co Politik na to. Zavolala jen Zlatovlásce taxíka a honem zpátky pro mě. Pohladil mi chodidlo a že musím vstávat, že je skoro půl šestý ráno a musíme oba domů.
Měl pravdu, tak jsme oba vylezli zpátky do reality a já jsem řekla něco jako, jéžiši ono už svítá?
A měla jsem tenkrát pocit, že se ta deka nějak rozlila všude, že to šedomodré světlo pohltilo tenhle malý byt a nejspíš celý svět.
Nikam s tebou nejedu, oznámila jsem Politikovi a přesunula se Snu, který se začal houpat v tom pitomým křesle k nohám. Seděl tam a vypadal trochu překvapeně. Ale zas tak moc ne.
Nezdá se ti, zeptal se Politika, ta pí. Smutková je taková vílovitá? A tak se ze mě stala víla. Vlastně Víla. Víla Smutková, dvojdomá, to jsem já.
Politik bez nadšení přikývnul. Asi už taky myslel na to, jestlipak snad nebude už vzhůru jeho žena. Nebo děti dokonce.
Tak na ty já tenkrát nemyslela ani trochu. Ani na chudáka svýho muže ne. Přiznávám, že jediná moje myšlenka byla jak dostat Politika z toho bytu pryč.
Jseš na mě naštvaná?
Zeptal se zkroušeně a dokonce se mu podařilo tvářit provinile.
Nejsem, je mi fuk co jste tady se Zlatovláskou vyváděli, oznámila jsem mu.
Nechci s tebou prostě nikam jezdit. Pojedu sama až vypadneš.
Sen neříkal nic. Bůh ví co se mu honilo hlavou.
Možná ta předzvěst věcí příštích už lítala kolem takovou rychlostí, že jsme nemohli jasně uvažovat ani jeden.
Nehledě k množství vypitého alkoholu.
A tak jsme tam seděli a co s tím.
Jeď domů, řekla jsem Politikovi, já pojedu za chvíli.
Asi chtěl hrozně moc abych řekla něco jak, že se spolu se Snem nevyspíme. A taky jsem to chtěla říct, jenomže asi už tehdy na mě působila ta divná věc, která mi potom skoro nedovolila o svém Snu lhát.
Nakonec Politik odjel.
A my jsme vlezli do té deky zpátky, s tím že si budeme povídat. Jenže nepovídali. Milovali jsme se v šedomodrém svítání na šedomodré dece.
A usnuli jsme. V osm ráno jsem šla na záchod a našla SMS.
Žiješ?
Spím u Zlatovlásky napsala jsem.
Tak takhle to začalo, imaginárním spaním u Zlatovlásky a oslavou prvního jarního dne.
Kapitola č. 2
Dneska je lepší den. Rozhodla jsem se správně. Všechno je správně. Jsme velká správná rodina. Já jsem správná. I Smutek je správný. Ten nesprávný Sen je pryč. Jsem sice smutná (pravá paní Smutková) ale to je normální, to chce jenom čas. Super.
Kapitola č. 3
Když se narodil Andílek bylo mi 24 let. Byla jsem ještě dost mladá a dost nepřipravená na to mít dítě. Jenže kdy bych asi byla dost stará a dost připravená? Asi nikdy. Takže dobře Andílek udělal, že využil momentálního pominutí smyslů v kombinaci s nevyzvednutým receptem na prášky a nechutí nechat si to prsknout na pupík, když jsme spali u kamarádů na chatě a na záchod se chodilo studenou chodbou.
Tak takhle jsi vzniknul moje malá velká lásko.
Ovšem tušil, že musí využít příležitosti, že má jenom jednu šanci. Byla jsem dost překvapená. Tenkrát u moře, kde jsem byla s kamarádkou.
S kamarádkou, která se jako první na světě dozvěděla o Andílkovi.
S kamarádkou, které jsem jako prvnímu na světě řekla o Snu.
Zírala jsem na počůranou plastovou tyčku s modrým proužkem a bohužel, Andílku, přiznávám, že první co mi blesklo hlavou bylo něco jako, to je ale průšvih.
Další 4 měsíce jsem se s tím vlastně tak nějak smiřovala. Neměl to asi lehký v tom pelíšku, kde si začal tvořit tělo a kam ho pozvali a najednou nevěděli jestli ho tam vlastně chtějí.
Poslední tři měsíce jsem strávila v posteli a jedla kila čokolády.
A nesnášela Andílka i svýho muže za to co mi provedli.
Sledovala jsem se, abych včas zachytila případné příznaky blížícího se předčasného porodu. Aby mi snad to miminko o kterém ani nevím jestli ho chci, aby mi snad neumřelo.
A Andílek si rostl a celé noci škytal, takže jsem nemohla spát. A narodil se tak jak měl a byl nejkrásnější na celým širým světě.
A začalo to všechno chování, kojení, blinkání, kakání, nespaní, pobíhání, houpání a zpívání a přebalování a celý náš svět byl vzhůru nohama a já si ještě dlouhé týdny nemohla sednout natož se pak milovat.
Ne že by mě snad napadlo chtít se milovat. To určitě ne.
A najednou byl Andílkovi rok a běhal pořád sem a tam, ani na chvíli nezastavil a nezpomalil a nespal a ani my moc nespali.
A aby Andílkovi nebylo snad na tom světě smutno, udělali jsme mu sestřičku. Vzal její příchod na svět stoicky, jako většinu věcí, které mu život servíruje.
Kdo to nevzal stoicky byla Madam Hortenzie. Naše nová Madam na kterou jsem se vydržela dívat celé hodiny v porodnici, omámená hormony a nedostatkem spánku. Přišla k nám a byla nejkrásnější na celém světě.
Ale svět nebyl dost dobrý pro ni. Jen co jsme přišli domů, vyhlásila světu válku. A specielně nám, kteří jsme za to, kde se ocitla tak nějak mohli.
A začalo to znova.
Chování, řvaní, kojení, řvaní, přebalování, řvaní, kakání a řvaní a tak dále.
V noci byla skvělá. Unavená vším tím vzdorem prospala třeba 7, 8 hodin v kuse. Ale to zas často nespal Andílek.
A v tom šílenství jsme se tak trochu ztratili jeden druhému. To bylo asi poprvé. Už mi nezbývalo lásky na nějakého dospěláka. Nesnášela jsem fyzický kontakt. Byla jsem z těch dětí úplně vymazlená. Unavená. Pochopila jsem teprve tehdy myslím co to je být vycucnutá.
Ale Andílek i Hortenzie rostli a rostli až z těch nočních můr a plenek a řvaní a chování přece jen trochu vyrostli.
Tak říkala jsem si nejhorší máme za sebou. A začala se zase koukat po světě kolem sebe. Dívali jsme se na sebe se svým mužem.
Jé ty jsi tady a jsi chlap. Ne jen někde komu se volá aby nezapomněl koupit pleny. Aby nezapomněl na mlíko, aby proboha pochoval to řvoucí dítě. Jé chlap a hezkej a chytrej a milej a můj!
Hurá.
A pomalu jsme začali žít aspoň trochu jako normální lidi a taky se zase občas milovali.
A ty naše dárky začlenili do institucí. A já si začala hledat práci. A našla. A přestala si připadat jako (a to není můj výraz) mateřskej debil. Tak tomu říkala Doktorka, v době kdy nebyla Doktorka ale Matka.
Malovala jsem se. Jezdila sama tramvají. Neviděla Andílka s Hortenzií třeba 8 hodin v kuse. Zhubla jsem. A koukala po chlapech, po ženských, po lidech. Po světě. Byla to krása.
A někdy v tou dobou jsem potkala Politika.
Kapitola č. 4
Napsala jsem mu. Já vím,že to je hloupost. Nemohla jsem to prázdno vydržet. Prosím Bože dej mi sílu, dej mi sílu, dej mi sílu!
Kapitola č.5
Když jsem se se Snem milovala bylo to jako ponořit se hluboko do moře a nechat kolem sebe plout ty velké velrybí stíny. Pod hladinu prozářenou slunečními paprsky. Pod nohama navzdory vší pravděpodobnosti teplý písek. Pomalu jsem se procházela po mořském dně a zhoupla se s proudem, nechala se nést, pomalu se stáčela ke svému středu.
Nespěchat, nemluvit, nemyslet.
Až do prostřed toho víru.
Nikdy mi to takhle nešlo s nikým.
A víte, Sen měl nejkrásnější ruce, velký ruce, budily ve mě touhu se stočit do klubíčka a tiše kňučet, jen aby mě pohladily, dotkly se mě. Moje kůže pod nimi předla, já jsem pod nimi předla, moje duše pod nimi předla.
Můj Sen.
Někdy byl hrozně vzdálený. Nevím kam přede mnou utíkal. Ale býval někdy chladný a daleký jako to moře.
Nerozuměla jsem mu, když se ze Sna stával tulákem.
Nevím, třeba mi to jen tak připadalo.
Smutek ten mi byl vždycky blízko. Rozuměla jsem mu, byl jasný a čistý jako vymetené jarní nebe. Byl tak zřetelný.
Se Snem jsem se někdy ztrácela v ocelově chladných mracích a neznala jsem cestu ven. Nevěděla jsem jestli do něj vrůstám tak jako on do mě. Budilo to ve mě beznaděj a zoufalství. Kam mi utíkal?
Nikdy jsem neuměla říkat miluju tě a tak podobně. Ta slova mi zamrzala na rtech. Ale na Sna jsem to všechno vychrlila. Myslela jsem si, že nemám co ztratit, nestyděla jsem se, bylo to všechno buď anebo.
No co vám budu povídat, je to krása zamilovat se když je vám už po třiceti.
Když máte děti.
Když víte co to je, žít s někým spoustu let. Když se nestydíte říct si co chcete.
Když si myslíte, že jste doopravdy dospělí.
Milování se Snem. Dívala jsem se na něj někdy. A líbil se mi.
Já se nedívala nikdy předtím na svoje kluky, muže. Nikdy mi nepřipadali v takových chvílích přitažliví. Zavírala jsem oči.
Jenže na Sna jsem se nemohla vynadívat. Nemyslete si, že jsem na něj zírala celou dobu to ne. Jenom občas. Vypadal při milování jako by mu bylo dvacet, možná ještě míň. Jako kluk, který zamyšleně sedí na sluníčku. Sedí a řeší nějaký složitý rébus. Je soustředěný, je vážný, je nevinný a je rozhodně a neodiskutovatelně krásný.
Tak alespoň vidíte jak jsem na tom byla.
Špatně.
Krásně.
Šíleně.
A pak ty naše hry. Slovní hříčky. Pitominky, hlouposti, ale tak milý. Vyprávění, vzájemné otevírání našich minulostí, našich snů a tak dále.
Známe to všichni, začátek. Jenže ten náš byl komplikovaný.
Byl tu Smutek, byl tu Politik.
Byl tu Andílek a Madam Hortenzie.
A taky malý Sen a malá Snová.
Maminka Snová jim tak trochu zmizela za jiným a oni se teď rozkoukávali ve střídavé péči. A táta Sen byl najednou jediná jistota. Táta Sen jeden týden, máma bývalá Snová druhý týden.
A teď se objevil někdo, kdo si na něj taky dělá nárok. Když je vám 13 a 16 let není svět jednoduchý.
I když vaše máma neodejde s jiným. A vy to tak úplně nechápete.
Takže jsme to tajili před malými Sny. Dlouho jim to táta Sen neříkal. Aby jim neublížil, aby je nepoplašil.
Tak, jak říkám nikdo nic nevěděl dlouho.
Andílek a Madam Hortenzie asi tušili, že se něco děje, to děti dobře umí.
Smutek skoro věděl.
A jak jsem řekla, malí Snové zezačátku neměli tušení co se chystá.
Nakonec ani my ne.
Svět nám prostě zmizel pod tou bledě modrou dekou, kam jsme se spolu ten první večer zachumlali a my z té deky neuměli vylézt ven. I když na nás ten svět čekal.
Nakonec jsme přece jen museli ven.
Kapitola 6
Děkuju za dnešní den. Děkuju za svoje děti, děkuju za všechny dobré věci a dobré lidi ve svém životě. Prosím tě Bože ať neubližuju. Sobě ani jiným lidem. Prosím Bože proveď nás touhle trnitou cestou. Dej mi odvahu, pokoru, sílu a víru. Vkládám svůj život do tvých rukou. Ať jsou Bože všechny bytosti na celém světě šťastné a zdravé. Amen
Kapitola 7
S Politikem to bylo jednoduché.
Byla jsem já. Čerstvě v práci. Znova trochu svobodná. Velmi sebevědomá. Velmi nevybouřená. Nášlapná mina.
Chudák Politik. Vstoupil přímo do ní.
Do mě.
A byl to výbuch, to vám teda povím.
Takže já. Na oslavě narození syna jednoho z mnoha našich kamarádů. Neměli jsme hlídání. Los padl na mě.
Seděla jsem tam v hospodě plné lidí. Málo žen. Hodně mužů.
Stočila jsem se na vyhřátém kameni a tiše předla na sluníčku. Byla jsem krásná. Co krásná byla jsem oslnivá.
A Politik mě tenkrát viděl, tak jak jsem chtěla aby mě viděli.
A nebál se po mě sáhnout a obdivoval mě od první chvíle. A chtěl se mnou spát.
Nechápu to, ale já vám byla tak neskutečně suverénní.
A cestou domů jsem mu v taxíku dala na sebe číslo. A tím začala ta naše, já nevím známost? Ne nespala jsem s ním, jestli se ptáte na tohle.
No možná párkrát skoro. Myslela jsem na to. Ale nelíbil se mi. Tak to mě zadrželo.
A byla to teda jízda.
Chodili jsme spolu ven tak alespoň jednou za 14 dní. Pili jsme většinou do rána.
Toulali se po Praze. Páni. Nasávala jsem do sebe ten jeho obdiv, tu jeho přízeň. Jeho snahu kupovat mi drahý dárky. To jak mě miloval. A on mě opravdu miloval. A já ho trápila. Nepsala jsem mu třeba. Nechala ho kňourat.
Jenže chápejte, nemusel si to přece nechat líbit.
Ale ne že bych ho neměla ráda, dokonce jsem si chvíli říkala, že jsem do něj zamilovaná.
Ale to jsem nic nevěděla.
Měla jsem trochu výčitky svědomí kvůli Smutkovi. Ale když se na to zpětně dívám, v srdci jsem tenkrát Smutka nikdy nepodvedla. To až se Snem přišla ta má velká zrada.
Tak to trvalo skoro rok. A bylo to velmi bezpečné. Pro mě.
Nevím jak pro paní Politikovou a dva malé Politiky. A nevím jestli pí. Politiková něco vytušila. Když se její manžel s pomuchlanou kravatkou vracel kolem páté ráno.
Ten seriózní člověk, ten pravičák do morku kostí, ten racionální ateista.
Kde se v lidech bere tolik vášně a divokosti? A proč to v nás málokdy budí, ti se kterými spojíme svůj život navždy anebo minimálně na dlouhá léta? Kdy to vyhasne?
Já vím, s takovou láskou a vášní se asi nedá žít.
Ale nemůžu se ubránit otázce kdy by tohle světlo zhaslo mě se Snem? Kdy by se nám z té jízdy stala klidná láska nebo přátelství?
I to je pro mě, věřte mi, NĚCO.
Být přítelem, opravdovým přítelem někomu jehož pot čucháte čtyřicet let. Na jehož opuchlý obličej koukáte každé ráno. Víte jak mu smrdí z pusy, co jeho kuří oka. Víte že v noci, když jde čůrat málokdy spláchne na záchodě.
Být přítel někoho takového a dokonce se s ním chtít milovat, to chce odvahu a velkou dávku tolerance a laskavosti a nejspíš taky humoru.
Tak tenhle Politik, tenhle čerstvě probuzený člověk, ten měl věrné přátele.
Kamarády z dávné minulosti, které říkáme dětství. Z těch nejtrapnějších let, kterým říkáme puberta.
A jeden z nich byl Sen. Sen jeden Snový.
A Politik udělal tu hroznou chybu, že mě s ním seznámil. A já jsem se podívala Snovi do očí a věděla jsem, páni to je NĚCO.
Chudák Politik. Chudák Smutek. Chudák Sen a chudák já. Chudáci Andílek a Madam Hortenzie. Chudáci malí Snové.
Na druhou stranu body pro paní Politikovou.
Nejspíš si oddechla. Přesto, že mi Politik tvrdil opak, věřím tomu, že to musela vědět. Možná si fandím, ale jejich krásný pravicový blahobytný život se trochu houpal na hraně. Utekli tomu.
To co Politik neprovedl nakonec své rodině, jsem udělala já té naší.
Sen už ji měl rozpůlenou ve střídavé péči.
Ale u nás nikdo netušil co se na ně chystá.
Kapitola 8
Některé dny jsou lepší. Některé horší. Dneska mi Sen napsal. Že se má sejít s nějakou jinou. Mluvili spolu pět hodin. Od 12 v noci do pěti rána. Před tím si psali. Je tohle tedy definitivní konec Snu? Jsem úplně šílená a nechci vidět, že je to šance jak to všechno skončit. Nikoho už netrápit a všechno uzavřít.
Kapitola 9
Než se můj muž stal Smutkem, znali jsme se 15 let. Chodili jsme spolu jako děti.
Vztahy před ním nebyly nic. Dvě delší známosti. Trocha zlobení (tak tomu říkal Sen, zlobit, to když člověk spí s někým bez lásky). Ne moc, jen párkrát.
Můj budoucí Smutek se mi líbil hned. A já taky trochu jemu.
Mluvili jsme spolu, šli na první rande. Na druhé rande. Na třetí a tak dál.
Začali spolu bydlet. Neměli moc peněz. Ze začátku jsme čekali jestli se Smutek zbaví svojí první velké lásky. Nosil tu potvoru v srdci ještě tři měsíce po tom, co začal chodit se mnou. Poznávali jsme své přátele.
Srůstali.
Začínali tvořit pár. Vzali se. Povili dvě děti.
Jak prosté. Jak těžké, někdy. Jak krásné občas.
Milovala jsem ho. Vyrostla jsem díky němu.
Měnili jsme jeden druhého, rostli spolu a vedle sebe.
Učili se, pracovali.
Milovali jeden druhého a děti.
Nenáviděli jeden druhého a děti.
Učili se.
Milovali, pracovali.
A tak pořád dokola.
Na pár řádcích celý náš společný život.
Abyste mi rozuměli já Smutka nepřestala milovat ani na chvilku.
Jen chvílemi se mi zdálo, že ho nesnáším, to si ale jenom moje hlava udělala takovou obranu, protože jsem věděla že mu nedělám vůbec dobře. Že mu hrozně ubližuju.
Ono je to komplikovaný.
Mluvila jsem se Žlutou.
Vztahy nejsou důležitý, tvoje nitro je důležitý. Nehledej ve venkovním světě, to co můžeš najít uvnitř sebe. A nakonec: Nech to plynout.
Já se Žlutá moje přítelkyně snažím, ale to mi nikdy nešlo! Já musím držet všechno pevně v rukou, já jsem se tak asi narodila, vychovala.
Tak to je nejspíš nová lekce. Nech Sny plynout. Nechytej je. Nezaplétej se s nima. Nedrž je tak pevně.
A pak když nám Hortenzie povyrostla a nevím jak se to vlastně stalo se z muže stal bratr. nenápadně a postupně. Ž dokud jsem nepotkala Sna, ani jsem nevěděla co mi chybí.
Milovala jsem Smutka, rostla vedle něj, pracovala.
Ale málo se milovala s ním.
(Ale vy to máte přece pěkný, ptal se mě Sen zezačátku naléhavě, máte to přece pěkný ne?)
Milování.
Tyhle věci bůh ví proč nám moc nešly.
A mluvili jsme o tom. Často. Říkali si co chceme. Nestyděli se jeden před druhým nebo se o to aspoň pokoušeli. Dlouho to nebylo ono.
Pak jednou nějaký čas po narození Madam Hortenzie to ke mě přišlo.
Našla jsem střed víru.
Jenže. Byl slabý. Prostě to stejně nebylo ono.
Nevím, možná jsme byli zakletí.
Tak jsme to tak brali. Já si říkala, že na to moc nejsem. Lhala jsem si do kapsy.
Co říct o Smutkovi víc. On byl, on je, jeden z nejúžasnějších, nejtolerantnějších, nejmilejších, nejchytřejších, nejpokornějších, nejpoctivějších lidí co tenhle svět nosí.
Takový chlapy se neopouští, řekla mi zase jedna kamarádka.
Tak proč opustit Smutka?
Protože Sen.
Protože velryby plující na dně moře.
Protože jsem chtěla do středu toho víru, který měl Sen kolem sebe.
Protože jsem pitomá. Nezodpovědná.
Protože zamilovanost.
Protože touha po dobrodružství.
Protože bratr je málo.
Protože blbá.
Protože věčně nespokojená.
Protože čubka mizerná.
Jak chcete.
Já vám na to řeknu: Protože některé sny nejde nesnít.
Protože kdyby je člověk nezachytil nikdy by nepřestal litovat.
Myslel by na to jaké to je ten Sen snít.
A tak jsem to zkusila. Chytit ho, snít ho.
Kapitola 10
Už vám o tom nechci psát. Jsem děsně unavená! Chci mít všechno normální. Jako předtím! Nakonec koho to zajímá, banální příběh jako ten můj. Jen že lidi rádi čtou o cizím neštěstí. Někdy i o cizím štěstí. A jak to máte doma vy?
Kapitola11
A pak jsem to nemohla vydržet a řekla všechno doma. Prostě jsem už nemohla lhát.
Tak jsem to na muže vybalila.
Tehdy se z něj stal Smutek. I když nevím, přijde mi, že je spíš Bojovník. Nevzdává se. Odpouští. Roste. A tak dále.
Dlouhej rozhovor. Hodně vypitýho vína. Spousta ubalených cigaret na okenním rámu. Proč? Jak dlouho? S kým? A nakonec co s tím chceš dělat?
A ty?
Takže jsem si vzala pár měsíců na rozmyšlenou.
A on mi je dal. Nevěděla jsem co s tím chci dělat.
Věděla jsem, že si Smutek další lhaní nezaslouží.
Beztak jsem se s ním nemohla od začátku Snu vůbec milovat. Takže mu bylo jasný, že něco nebo NĚCO není v pořádku.
Zapnul tehdy, myslím všechno svoje sebeovládání. Všechnu svoji dobrotu a lásku. Všechnu svoji svatost.
Byla jsem ráda. Mohla jsem se Snem scházet bez vytáček. Jenže když jsem docházela poprvé z domu a Smutek věděl kam jdu a za kým, najednou to nebylo krásný. Bylo to nechutný. Já jsem byla nechutná.
Jak z toho ven?
Pro.
Proti.
Smutek.
Sen.
Co mám sakra dělat?
Tak jsem dostala báječný nápad. Půjdu ke kartářce.
Bezva, rozhodne to někdo za mě.
Tak jsem jednu našla.
Objednala se k ní.
A ona mi vyložila karty na stůl. A řekla mi: Sněte svůj Sen. Bude to dobrý. Je to NĚCO. To co máte je taky fajn, ale něco vám tam chybí. Nebo NĚCO?
A my ten den slavili narozeniny.
A já volala svému Snu a vyprávěla, co mi ta dobrodějka řekla.
A Sen byl hrozně zaražený. Tvářil se že ne, ale já cítila jak se mi od telefonu zase někam zatoulal.
Byl to divný večer. Plný přátel, muziky a alkoholu. A Smutek nevypadal smutně.
A přítelkyně Doktorka mi řekla, tak co se to mezi vámi stalo? Čarodejnice jedna.
A já jí řekla, že to jí povím, až nám bude osmdesát a budeme chodit na sachr do kavárny Slavie. Pokud na něj ovšem budeme mít.
Byl to večer naděje.
Byl to večer, kdy jsem poprvé uvěřila, že bych mohla Smutka opustit.
Kdy jsem uviděla tu možnost.
Byl to večer, kdy přátelé, můj Sen opíchal jinou holku.
Kapitola12
Nezapomínejte, že ten příběh vyprávím já. Že Smutek není opravdový. Ani Sen. Ani nikdo jiný v tomhle příběhu. Možná ani já ne. Jsme jenom stíny na stěně jeskyně, kde když je dobrý den plápolá oheň jasně. A někdy skomírá, jen pár plamínků. Takže není vidět co je ještě stín a co už tma. No možná, že ta jeskyně s ohněm je taky jenom stín, v nějaké větší jeskyni. Věříte ve vnitřní světlo ve všech živých bytostech? Ano? A že můžou být lidé šťastní?
Kapitola 13
Odplynul víkend. Psali jsme si se Snem spousty emailů.
Chceme se? Je to moc složitý?
Komplikovaný?
Ublížíme hodně lidem?¨
Do toho Politik, který se úplně zbláznil. Nechtěl se Snem komunikovat. Že boří rodinu. Že jsem jeho oběť. že Sna pořádně neznám. Snažil se mě varovat. Chlápek jeden. Stal se z něj přes noc strážce rodinných hodnot. Spíš ho mrzelo, že jsem se nevyspala s ním.
A další email. To jsem byla doma. Nepamatuju si přesně jak to bylo, ale vím, že Andílek ani Hortenzie nebyli doma. Někde s babičkou? Netuším.
Co si pamatuju, že naším oknem na západ proudilo dovnitř slunce.
Pamatuju si, jak jsem nedočkavě zapla počítač, že tam bude třeba další email. Že mě zašimralo v břiše, když jsem uviděla Snovo jméno v doručené poště. Že jsem se těšila.
Jak ten email přesně zněl, to už asi nedám nikdy dohromady:
Mám tě rád.
Je to složitý.
Máš hodnýho muže.
Jednodušší by bylo, kdyby tě trápil a já bych vás přijel zachránit. Jako rytíř na bílém koni.
Nejsem ideální, nemysli si Vílo.
Na základní škole jsem se rozhod, že budu hodnej.
Že nechci ubližovat slabším
Že nechci lhát.
Tak nechci lhát ani tobě. Byl jsem s jednou holkou v pátek. Vyspal se s ní.
Nic to neznamenalo.
Tak to vidíš. Tady mě máš. To já jsem tvůj Sen.
A za chvíli přišel další:
Prosím tě nenasírej se ještě, napiš mi aspoň něco, chodím tu bytě, čichám tvojí vůni a kvete mi z toho hlava. Co jsem to udělal?
Zradil si mě.
Nasral jsi mě.
Nenávidím tě.
Už tě nikdy nechci vidět.
Myslela jsem, že jsi NĚCO a nebylo to nic.
A za chvíli:
Vlastně díky.
Aspoň se tě můžu zbavit. Tohle mi vlastně dost pomohlo.
Vidím čemu jsem utekla.
Tak to je konec.
Brečela jsem. Umyla se studenou vodou. A zavolala Smutkovi, ať už není Smutek, ale můj muž že je konec.
A vydržela jsem to celý týden.
Kapitola 14
Můj milý, můj milý, můj milý. Můj život za život mých dětí. Ne to není dobře takhle myslet. Není to pravda. Já to vím. Je to svobodné a skvělé rozhodnutí. Nic mě nenutilo. Opustit svůj Sen. Bylo to dobré rozhodnutí. Mám svůj život zpátky. Můj milý, tak proč je to tak těžké?
Kapitola 15
Tak jsme se snažili vrátit do normálu. Do našeho hezkého života. Nenáviděla jsem Sna všemi silami.
Milovat se se Smutkem, to mi tehdy nešlo.
Ale to chce čas, říkali jsme si.
Odpustil mi. Obejmul mě. Nedal mi ani pár facek. Ani mi neřekl, že jsem kráva. Usmál se na mě. A neptal se na nic. Svět byl zase správnej.
Scházela jsem se svými sestrami v boji. Těmi nejbližšími. Vyprávěla jim to.
Hajzl, řekla nevěřícně Sestra č. 1, hajzl jeden, taky ty chceš opustit rodinu a on souloží jinou. Hajzl jeden. Rozhořčeně si připálila cigaretu a vrtěla hlavou. Viděli jste to někdy? Někoho jak si rozhořčeně připaluje cigaretu? Jí se to tehdy povedlo. Vzala do ruky zapalovač a škrtala jím, jako by se mu za něco chtěla pomstít. Když se konečně chytil a ona si připálila hodila ho na stůl jako a okamžitě na něj zapomněla. Chudák cigáro se celý třáslo, protože vypadala jako by ho chtěla spolknout.
Dívala jsem se na ní a myslela si: Přesně tak, hajzl, hajzl jeden.
Buď ráda, že jsi z toho venku, konstatovala Sestra č. 2, aspoň víš hned na začátku, co je to zač. Takovej had. Utekla jsi tomu, buď ráda.
Přesně, myslela jsem si, přesně tak. Hnusnej had.
Ještě, že jsme neuměly čarovat. bylo by tenkrát po něm.
Sešla jsem se s Politikem. Vyprávěla jsem mu to. Řekl mi, že ho to absolutně nepřekvapuje. Že Sen byl vždycky takovej. Nezodpovědnej, nevěrnej. Chlap co neumí řešit zátěžový situace. Já ho znám, věř mi, já ho znám jak svý boty.
No na to, že by vzhledem ke své profesi měl umět dobře lhát a přetvařovat se, neuměl schovat jak strašně velkou radost má, že to takhle dopadlo.
Přesně tak, říkala jsem si, přesně tak. Hajzl nezodpovědnej, nevěrnej. Dobře, že se to stalo hned na začátku, že vím co je zač. Udělat mi něco takovýho. Na začátku vztahu. Když jsem v tak hrozný situaci.
Tak můžete vysvětlit, proč, jsem mu pak v ten pátek večer kolem jedenáctý psala?
Proč jsem odešla od stolu plného mých milých sester na záchod a napsala mu: Chtěla bych tě ještě jednou vidět. Rozloučit se. Zjistit co jsem na tobě viděla.
Odepsal mi hned.
Tak jsem utekla z tepla rozhořčené podnapilé ženské komunity, abych se s ním o půlnoci sešla v klubu. Sestra č. 2 věděla, kam jdu, poznala to na mě, jen jsem řekla že už musím domů. Vyběhla za mnou ke dveřím.
Ty jdeš za ním. Já to vím. nechoď za ním.
Chci ho naposledy vidět. chápeš to? Chci se s ním rozloučit.
Ty se s ním vyspíš, já to vím. Sestra 2 mi dramaticky tiskla ruce a úpěnlivě se mi dívala do očí.
Nevyspím.
Ale vyspíš, já to vím. Já půjdu s tebou, budu tě hlídat. Já tě nepustím.
Nevyspím se s ním řekla jsem jí pevně a taky jí dramaticky tiskla ruce. Slibuju.
Napíšu ti, jak přijedu domů.
Pustila mě a já se šla rozloučit se svým Snem.
Asi je vám jasný, že to takhle začlo znova.
Kapitola 16
Zamilovaný víly umí odpouštět. Vidí svoje Sny jak září ve tmě a vypadají úplně jinak než zbylé stíny v jeskyni. Jsou omámený láskou a díky silným vírům, nedokáží myslet jasně. Myslí si, že to co vidí je opravdový Sen. A že je to ten nejúžasnější Sen na světě, to vám nemusím říkat. Dokonce si myslí, že Sny své víly vidí taky takhle. Ony víly ani po třicítce a dvou dětech neztrácejí víru, že se dá s chlapem splynout. Ha.
Kapitola 16
Myslíte si, že řekl, promiň? Myslíte si, že vůbec pochopil, co mi vlastně proved? Myslím, že ne.
To nic neznamenalo, vílo. To bylo jen takový odfrknutí. Měl jsem hrozný tlaky, z tý naší situace. Prostě jsem takhle zblbnul. Ani už nevím, jak vypadala.
No páni.
Milý Sne tenkrát bych ti nejradši vyškrábala ty tvoje krásný oči.
Prostě to vůbec nepochopil. Nakonec se tvářil, že trochu jo. Omluvil se. Ale vevnitř nechápal. O co mi šlo? Vždyť to bylo jenom zlobení.
Myslela jsem si, že takovou věc nedokážu odpustit.
Jenže ráno potom, na lavičce na které jsme seděli a byla nám zima, řekla jsem mu, stejně tě miluju, jsi můj Sen.
Ale nebudu s tebou, nejde to.
A on mi řekl pojeď ke mě, vždyť tu prší.
A já řekla ne.
Tak to vidíte, nespala jsem s ním.
Dali jsme si tehdy ráno definitivní sbohem.
Napsala jsem Sestře č.2.
Tak jsem doma a bez ztráty květinky.
To jsem ráda, konečně můžu klidně spát.
A druhý den jsem mu napsala.
Že to bylo fajn. A něco jako sbohem, ale já tě stejně chci ještě vidět. A tak dále. Není nad pevnou vůli a hlavně pevná rozhodnutí!
Kapitola 17
Jak se žije správně? Nevíte? Jak tohle zvládáte vy? Vždycky když se rozhodnete, tak si stojíte za svým? Děláte chyby? A velké? A litujete? Víly mají výhodu. Dělají chyby a velké, ale málokdy ty čubky mizerné svých chyb litují. Neměnila bych své chyby za vaše správná rozhodnutí.
Kapitola 18
Někdy na začátku týdne mě napadlo, podívat se do diáře. A zjistit, že se mi něco zpozdilo. Minimálně o šest dní.
Tak to je průšvih.
A možná trochu úleva. Je rozhodnuto. Někdo to vyřešil za mě. Schovám se zpátky do té modrošedé deky, zůstanu tam nějakých, hmm devět měsíců a z pod té deky vylezeme dva. Já a Malý Sen. A je to. Smutek tohle musí pochopit. Ani by mě jistě s Malým Snem už nechtěl. Strach a úleva v jednom. Ta deka byla tolik měkká a voněla mi.
Druhý den se Malý Sen rozplynul. Spláchla jsem ho do odpadní roury a šla do drogerie. Řešení už zase v nedohlednu.
Napsala jsem to Snovi. Že jsem myslela, že čekám jeho dítě.
A co myslíte on?
Vyděsil se?
Byl rád, že to byl jen planý poplach?
Kdepak přátelé.
Napsal mi.
To je teda vílo konečně PLÁN. Vynikající nápad. Bezva. Tak se naše životy spojí. Naše rodiny a všechno.
No tak, můžete tady jasně vidět, že nejen já jsem cvok. Když mi Sen chtěl udělat dítě znali jsme se přesně dva měsíce.
A další coming out doma a další čekání na moje rozhodnutí. Na Snovo rozhodnutí.
A pak mi přišlo.
Škoda, že to nebylo jako ve filmu, v nějakou krásnou chvíli. V romantickou chvíli. Třeba po milování, podívám se Snovi hluboce do očí a vím, že je to on. Někdy jsem měla něco takovýho v puse úplně až na krajíčku, po milování, zahleděla se Snovi hluboce do očí a on mě pak většinou řekl něco jako, dáme si cígo?
A já řekla jasně. A šli jsme kouřit na okno.
Tak tedy, věšela jsem doma prádlo. Madam Hortenzie a Andílek se v pokojíčku servali o nějako hračku.
A já stála u sušáku, v ruce Smutkovi vyprané trenky a věděla jsem, že už je nechci věšet jemu, ale svému Snu.
Prokristapána, chápete to?
I představa věšení Snových trenek pro mě bylo romantická. Ne li přímo vzrušující. Tak pustila jsem trenky na zem a napsala mu.
Něco jako:
Už nechci být rozumná, chci být s tebou, chci se o tebe starat a chci, aby ses staral o mě. A tak dále.
A kdo jsem si jako myslela, že se bude starat o naše děti?
Ono to vyplyne všechno, myslela jsem si.
A doma další pohovor.
Když na to myslím, divím se, že mě ten můj Smutek nepřizabil. Já být na jeho místě, dám si pár facek, ječím na sebe a tak podobně.
Smutek ne. Jak jsem říkala, je to Bojovník. A tak se svému úkolu postavil rovně. Dohodl se se mnou na detailech.
Jak to budeme dělat, jak to řekneme dětem, kamarádům, rodičům.
Prarodiče už jsme zaplaťbůh neměli.
A řekli jsme to Andílkovi a Madam Hortenzii.
A oni na to fajn, nám je to jedno.
Možná si myslíte, že si teď vymýšlím. Možná si myslíte, že tak reagovali, protože si to stejně neuměli představit. Že tomu nerozuměli.
Jak se později ukázalo Hortenzie v tom přece jen neměla jasno. Ale Andílek ten věděl. A chápal to. Tak nějak ne rozumem ale tím svým malým srdcem. On prostě některé věci ví a chápe. Je úžasně intuitivní.
Andílek.
Proč si ale potom není schopný zapamatovat jediný domácí úkol, sakra?
A odběhla jsem od tématu.
Takže milé děti, řekli jsme jim, my vám chceme říct takovou věc. My se s tatínkem chceme rozejít. Tady maminka se zamilovala do někoho jiného a chce být s ním. My jsme to vymysleli, že se rozejdeme a budeme se o vás střídat. Budete týden s mámou a týden s tátou, jo? A my už spolu s tátou nebudeme bydlet, my se budeme jenom kamarádit.
A kdo to je?
Je to jeden Sen, viděli jste ho tuhle v pizzerii.
Jé ten byl dobrej, ten měl velký auto.
Miluješ ho mami?
Jo.
A on tebe?
Jo.
A má děti?
Jo.
A jak velký?
No má kluka tomu 17 a holku a tý je 14 let.
A sakra, řekla s vážnou tváří Madam Hortenzie, to si o nás budou myslet, že jsme prťata.
Kapitola 19
Můj milý. Zbyla po tobě jáma. Je hrozně hluboká. A na dně není teplý písek. Je tam tma a zima a kolem neplavou žádné velryby. Vím, že bych neměla štěstí hledat mimo sebe. A už vůbec ne v chlapovi. Vím, jenže já jsem tam to štěstí našla. Tak co teď s tím?
Kapitola 20
A byly prázdniny a Hortenzie s Andílkem cestovali po babičkách, po táborech a vlastně se nepoznalo, jaká to bude změna.
A taky nám to všechno krásně hladce plynulo. Vlezli jsme si pod tu deku zpátky a strávili tam červenec a půlku srpna.
A já byla po kolika letech na dovolené bez Smutka s dětma sama.
Sen byl se svýma dětma a já se svýma.
Moje děti měli Sna rádi.
Vážně se jim hrozně líbil. A oni jemu taky.
Malí Snové se seznamovat nechtěli. Nestáli o mě. Já jsem to chápala. Nebo se o to snažila.
Časem, říkala jsem si, se to poddá. Postupně, nesmíme spěchat.
A na začátku září jsme si se Snem začli hledat bydlení. Že tam budem spolu týden a pak já tam budu týden sama se svýma dětma a on zase se svýma a pak zase týden spolu.
Že se budeme mít jako ve střídavé péči.
A já a Smutek jsme šli k právníkovi.
A zatím jsem týden bydlela doma s dětma já a Smutek u rodičů. A pak jsme se vystřídali.
A já na týden se Snem v bytě s bledě modrou dekou.
A já chodila a říkala lidem, víte já se budu rozvádět.
Aha říkali lidi, co neznali náš příběh a dívali se na mě soucitně.
A za očima, bůh ví, co tam měli. Chudák holka, určitě jí opouští manžel? Nebo no jasně, 50% manželství se rozvádí. A tak dále.
A my když jsme měli „dětskej tejden“ jsme si se Snem volali každý večer.
Třeba dvě tři hodiny.
A Malá Snová za ním chodila na balkon a říkala mu, ať si jde lehnout, že si vybije kredit, baterku, nebude se mu chtít ráno vstávat a tak podobně.
A já chodila s dětma na různý akce a dívala se na ty rodiny. Jak jsou tam všichni spolu. Táta, máma a děti. Jak vypadají správně.
Na jedné akci jsem potkala Politika. Měl tam všechny, paní Politikovou a děti.
Říkal:
Jsi tu sama s dětma?
A já slyšela, tak vidíš, jak jsi blbá, tady to máš tu svoji lásku, teď budeš trávit čas sama s dětma, společnýho se Snem nemáte nic a takhle to budete pytlíkovat.
Když si myslel, že se nedívám, prohlížel si mě od hlavy až k patě. Nenápadně.
A já si nenápadně prohlížela paní Politikovou. Viděla jsem ji konečně, jak vypadá. A není to zrovna vznešený, ale cítila jsem veliký zadostiučinění, když jsem viděla, že není hezká.
Ale bylo to trapný vítězství, vážně, úplně ubohý.
Kde jsi byl, Sne? Tenkrát bych tě vážně potřebovala. Jenže byl jsi u svých Snů. Oni tě potřebovali.
A tak to máš, jak by řekla babička.
A tak to začalo ve mně hrozně hlodat.
Ráda bych to bývala nastavila jinak, ale máte někdo radu, jak zkombinovat dva pubescenty s mladším školním věkem?
My jsme na nic nepřišli.
Společný bydlení nepřipadalo v úvahu.
Takže střídání.
Týden a týden.
Sen a Víla ve střídavé péči.
Týden bez dětí jsem byla šílená, že je nevidím, i když jsem je často brala z institucí odpoledne.
Týden bez Sna, jsem byla šílená, že ho nevidím, i když jsem ho občas viděla odpoledne.
A co ty společné svátky?
Paní bývalá Snová se rozhodla, že stráví vánoce společně. Jako skvělá Snová rodina. Pro děti je to prima.
A vy to ještě spolu taky dáte ne?
Ptal se mě Sen a mě se chtělo brečet.
Pro děti to bude prima, ne?
Začala jsem se v noci budit a nemohla pak dlouhé hodiny spát.
Nebo naopak nemohla usnout.
Až budeme v novým bytě, říkal mi Sen, všechno bude o moc lepší. Všechno se urovná, uvidíš vílo. Neboj se. Já už se nebojím.
Jenže víla se bát právě začala.
A víte jak se bojí víly? Jako když milujou. Úplně šíleně.
Kapitola 21
Kde se bere strach? Z čeho? Z toho, že držíme svou představu o skutečnosti, z toho že držíme svůj stín a bojíme se ho pustit? Bojíme se odevzdat se proudům? Otevřít se? Věřit, že všechno co se děje má svůj smysl? Takže všechno co se děje, je jak má? Je tedy strach nedostatek pokory a víry?
Kapitola 21
Jak se tvoří rozhodnutí. Jak to máte vy? Ve mě to klíčí, moc to navenek dobře nevypadá, někdy se to tváří, že se nic neděje a pak to vybuche.
Takže vypadá to, že jsou ta rozhodnutí unáhlená, ale nejsou. Ono to jen těžko leze na povrch.
A moje rozhodnutí vrátit se ke Smutkovi si takhle klíčilo nějakou dobu. A pak vybuchlo. A ne nevěšela jsem při tom tentokrát žádný trenky.
Psala jsem si se Snem.
Jenže on ten můj Sen měl plnou hlavu starostí kvůli práci. A já měla plnou hlavu starostí kvůli nám.
A jeden druhého jsme nejspíš neslyšeli.
Sen se mi toulal, někde kde jsem na něj nedosáhla, byl zase odtažitý a chladný.
Držela jsem ho pevně jen uprostřed víru a pak se zase stáhnul.
A já jsem potřebovala, aby mě poslouchal a pochoval. A on nejspíš ode mě to samý.
A neuměli jsme to jeden druhýmu dát, protože jsme viděli a slyšeli jen sebe.
Já nemohla spát, on nemohl spát.
Nakoupili jsme nábytek do toho bytu a měli se stěhovat.
A ve mně to hlodalo.
A hlodalo.
A brečela jsem tak dvakrát třikrát denně.
A co teď s tím.
Kapitola 23
Podívejte, já přece netvrdila, že my jsme ty stíny na stěnách jeskyně. Já tvrdím, že takhle vidí člověk ostatní a taky sebe. A všechno. Možná, že jsme ten oheň. A možná jsme i ta jeskyně. A její stěny a stíny na jejích stěnách. Takže vlastně ano, my jsme i ty stíny. Ale to není všechno, copak to necítíte?
Kapitola 24
Říkala jsem vám už, co dalšího se mi na tom snu líbilo?
Připadala jsem si skutečná. Ne stín, ne odraz ale celá jeskyně. A možná ještě všechno kolem.
Já vím. Meditovat, pracovat na sobě. Pozorovat myšlenky. Dýchat. Nebrat si věci osobně. Nevlastnit je. Dívat se dovnitř sebe. Otevírat se.
Jenže vysvětlete to někomu, kdo má chuť milovat se 3x denně, koho šimrá v břiše, jen když vidí konkrétní druh auta (toho velkýho auta, co se líbí Hortenzii).
Vím, že je to pomatení smyslů. A nevím, co by bylo po něm. Kam bychom došli. Jaká by byla cesta.
Nevím to, ale ten pocit, že by to bylo NĚCO ten tam zůstal.
Hrozně moc jsem chtěla dávat. Připadala jsem si jako ženská, co má tak široký srdce, že by se tam vešel regiment, armáda snů. Že mám síly za nás za oba. Že všechno zvládnu.
Jenže nezvládla a síla mi došla v prvním kopci.
Takže jsem zavolala Smutkovi.
A řekla, že nevím jak to dopadne, ale pro teď zkusím být zas jeho žena.
A on řekl, zkusme to.
Tak jsem se vrátila domů.
Týden před stěhováním.
Hned ten den jsem si odvezla od Sna věci.
Málem jsem se netrefila klíčem do zámku.
Málem jsem z toho bytu neodešla.
Nechala jsem tam kus srdce a taky kousek svojí černý duše.
A vrátila jsem se kam jsem myslela, že patřím.
To je všechno.
To byl můj Sen.
Nechala jsem ho za sebou, protože jsem dospělá. Vyprávěla ho znovu a znovu sestrám. Znovu a znovu vysvětlovala vše dětem. Smutkovi, který přestal být Smutkem a stal se zase mým mužem.
Bolí to?
Zatím to bolet nepřestalo. Často večer, když už všichni spí, stulím se do bledě modré deky. Nadechuj její vůni. Snovou vůni.
Jen mě trochu zneklidňuje, že ta vůně je pořád slabší a slabší. Za nějaký čas už bude jenom odraz stínu na stěně jeskyně.
Jenom zapomenutý sen.
4 názory
Neměnila bych své chyby za vaše správná rozhodnutí.
obvykle se modlím dvakrát, někdy i třikrát denně
před sedmou kapitolou jsem se rozbrečela a brečela pak až do konce..
poslední dobou mi připadá, že vztahy mezi lidmi fungují trochu jinak, než jak se obecně tvrdí.. tady je to trochu popsané.. moc šikovně popsané..
jsou věci, které je nesnadné vyjádřit slovy..
(korekturu, pokud chceš, pošlu mailem, jako revizi textu, jsou tam jenom překlepy a chybějící čárky ve větách)
fajn, za tohle by mě moje oči zabily. tisknu a půjdu najít místo, kde mi k tomu udělaj kafe.
Jsem ráda, že Tě to oslovilo, tanhle příběh je celkem osobní a nakonec z něj pro mě vzniklo něco nečekaného a chtělo to jistě velkou dávku tvořivosti :-) Ale je tolik druhů lásky, že člověj žasne.
Nádherně napsané, vypadá to jako živé, možná to i je. Polyamorie. Jde to - dát dohromady víc vztahů? Jde to potom, co člověk víc porozumí, jak je tekutý, ohňovitý?
Zvláštní je, že tam nikde není jiný vnitřní pohyb, než láska a děti .. ale ne, můj omyl!... ten další pohyb je tam přece skryt ve větách o jeskyni, je skryt v tom, že se vůbec píše a přemýšlí. Je pod povrchem, důležitý, jako všechno, co není vidět... co nevidíme a žijeme...
Kdyby tenhle pohyb byl hlavní... společný... jaké by to asi všechno bylo?
Praktické problémy polyamorii musí - nebo nemusí zničit? Může člověk pochopit, že láska nemusí být exkluzivní? Lze najít praktickou konstelaci, jak takové neexkluzivní lásky žít najednou? Nebo jsou takové pokusy předem odsouzeny k zániku, protože jsou stejně nestabilní jako třeba v přírodě transurany? Mnoho vztahů - mnoho rovnic - žádné stabilní řešení? Ale takový deštný prales nebo korálový útes přece funguje stabilně a přitom je tam obrovsky moc vztahů?
Myslím si, že to jde - ale JAK to jde, to je otázka tvořivosti. Prales se do sebe zacyklil, protože se druhy dokázaly plasticky přizpůsobit. Dokážeme to? Jsme tak plastičtí? To se nedá předpovědět, to se dá jen žít:-)
Jedna z nejlepších věcí, co jsem tady kdy četl. Díky.