Festival stvůr

Je to paradoxní, protože je to tak do očí bijící, ale nedá se o tom napsat. Člověku to jenom na chvilku projede hlavou, aby si uvědomil tu veškerou marnost, aby si uvědomil tu jednoduchost uvažování, dost ho to zděsí, ale zároveň tuší, že kdyby s tím šel ven a pokusil se to někomu vysvětlit, nikdo mu neuvěří.

Byla to myriáda postaviček. Když čtete knihu, čtete charaktery postav a občas si možná řeknete, že reálný svět je jiný, protože nic není tak černobílé. Ale tam tomu tak nebylo, přes ten filtr obrazovky, kdy k vám dojdou myšlenky ostatních jako slova a kdy není důležité vnímat jen slova, ale pochopit kontext, abyste pochopili myšlenky, takový filtr možná fungoval jako polarizátor a pustil k vám jen část toho uvažování a pokroutil vám tak vnímání reality... ať to bylo tak nebo tak, bylo to fascinující.

Bylo to často jen hledání zpřízněných duší, o nějakou poezii nešlo - a nebo vlastně možná šlo, protože poezie má sbližovat - no nešlo o ni alespoň v tom duchu, jak se vnímá dneska... jako něco, co vám dá něco novýho, nebo něco, co něco pojmenuje a možná něco, co rádi slyšíte a navozuje vám to nějaký stav mysli. Občas to bylo takové zvolání do prázdna, do vesmíru a čekání na odpověď, jenže to už jste předem věděli, odkud ta odpověď přijde.

A když jste se naučili vidět pod pokličku, zjistili jste, že tam je mnohem zajímavější věc. Podíváte se nad sebe a vidíte, že až někam nahoru, v nějaké díře v jeskyni nebo možná sešlé hale s obrovským stropem, že až tam nahoru jsou vidět stíny postav, které stojí kolem prostého ohně.

A když zaostříte, vidíte stvůry, které na vás shlížejí.

A pak už nechodíte mezi poezií, ale začnete žít mezi těmi stvůrami. Ty stvůry se ztrácí sobě samým a jsou stále uzavřeny v té divné hale nebo snad jeskyni; a v tom uzavřeném prostoru se zoufale snaží přežít, nějak se zabavit a vydobýt si své místo na slunci. Což není nic jiného, než respekt ostatních stvůr, svou vlastní autoritu.

Tam, tvorům venku, přijdou stvůry směšné. Těm u ohně vlastně taky, jenže jednou ty stvůry mají, tak je musí krmit.

A když je nemají čím krmit, tak ty stvůry žerou sebe samy.

Pozoroval jsem to mnohokrát, snahu zachovat si jednu tvář, snahu chovat se asertivně, snahu držet se svých morálních zásad - jenom kvůli tomu, aby stvůra ukázala ostatním, že ona je lepší.

Že ona je lepší, má to v hlavě v pořádku a že má snad větší nárok na tu jeskyni, než ostatní stvůry.

....

Vždycky to bylo fascinující a člověk občas měl potřebu říct nějaké stvůře, podívej se, jak vlastně vypadáš. Snad jenom proto, aby se pokusil zvrátit něco tak moc marného, protože lidi marnost sami od sebe nesnáší a nechtějí být v její přítomnosti.

Pokusí se tento festival trapnosti zastavit a vyšlou svou stvůru, ale neuvědomí si, že to soukolí ji může semlít.

A neuvědomí si, stejně jako majitelé těch ostatních směšných stvůr, že té stvůry už se nikdy nezbaví. Že je na věky s nima svázaná.