Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Vzpomínka na Arnošta Lustiga

Výběr: Dero, Print
26. 02. 2011
31
33
2596
Autor
Anetah

Středa 18. února 2009, šest patnáct večer. Sedím v aule Univerzity Palackého praskající ve švech – jev to pro mě nevídaný, na běžné přednášce tu nikdy tolik lidí nebylo. Prohlížím si několik knih vystavených na stole na pódiu, doléhají ke mně útržky hovorů – studenti si vyměňují zážitky z prvních dní semestru, jiní komentují naplnění sálu a vůbec debatují o všemožném. Všichni vyčkávají příchodu slavného spisovatele Arnošta Lustiga, který je tento večer hostem v rámci cyklu autorských besed a čtení Ex libris.

 

Šest třicet. Do sálu konečně vchází hrdina dnešního večera, na rtech mu hraje šibalský úsměv. Má s sebou posilu – vedle „moderátora“ večera Lubomíra Machaly je to také Lustigův přítel, lekář Oto Košta, a ředitelka Centra Franze Kafky Markéta Mališová. Hned v úvodu se dozvídáme, že spisovatel se s vidinou uzeniny nechá přimět téměř k čemukoli – a tak je nám odhaleno tajemství této, jeho již druhé, návštěvy Olomouce. A kdo schovává v tašce nějakou masitou svačinku, má možnost položit Lustigovi otázku „na tělo“ z oblasti literatury, filmu a sexu.

Konečně se svého slova ujímá moderující besedy – začne s dotazem spíše formálním, týkajícím se častého Lustigova přepisování děl a negativních reakcí kritiků v této oblasti. Téma je však dočasně zahráno do autu, pohotový host se totiž řídí jedním doporučením z Talmudu, že každý přednášející by měl začít anekdotou. A vězte, že skvělý vypravěč, jakým Lustig bezesporu je, nezůstal pouze u jediné. Načíná jednu historku, která je pouze motivem k druhé, košatí se, najednou se vypravěč vrací tam, kde jednu přerušil jinou, a provádí posluchače svým životním příběhem. Prozrazuje nám například fintu, jak prodat jednu povídku dvakrát (kdepak, tento fígl jen tak nevyzradím, možná se bude v budoucnosti hodit). A tak se rozhovor (nebo spíše Lustigův monolog) plynule stáčí k literatuře. Věčná je polemika o tom, co literatura je a co už ne. Mistr to shrnuje výstižně takto: „Literatura je taková alchymie, nejde ji vysvětlit, ale báječně se o ní povídá.“
V duchu odboček, narážek a dvojsmyslů se nese celý večer.

Moderátor Machala už málem vzdává své naděje na odpověď ohledně hojných zásahů do Lustigových (mnohdy už vydaných) děl. Když tu náhle... Ano, odezvy se přece jen dočkal, byť s notným zpožděním a po sérii digresí. Vyluštění této hádanky je jednoduché, autor chce dát čtenáři to nejlepší, a pokud k tomu přispěje změna třeba jediné věty, jednoho slůvka, učiní tak.

Samozřejmě se ke slovu dostává i publikum. Dotaz jedné ze studentek se dotýká myšlenky rozporu mezi vážnou tematikou knih Arnošta Lustiga a jeho bezstarostnou povahou. V tomto momentě Arnošt Lustig malinko zvážní. Opět se snaží věc zlehčit humorem, ale nakonec líčí svůj zážitek z koncentračního tábora.

Stojí v zimě a za plotem vidí řadu nahých žen s uzlíčky šatů kráčejících směrem k plynovým komorám. Pomalu si prohlíží jednu po druhé, jestli mezi nimi neobjeví svou maminku. Už už si oddechne, když najednou ji uvidí, je to ta předposlední.

Slzy v očích diváků, před chvílí ještě od smíchu, jsou teď jiné.

Spisovatel vysvětluje, že po těchto zkušenostech nemůže, než o nich nepsat. Cítí zodpovědnost sdělit tyto hrůzné prožitky. Dalo by se říci, že Lustigovy knihy jsou jakousi „modlitbou“ za jeho blízké.

Něco málo před osmou. Čas besedy skoro vypršel. Prostor pro finálovou otázku večera. Využívá ho paní středního věku sedící v řadě za mnou. Nejedná se však o dotaz v pravém slova smyslu. Žena se vyznává autorovi ze své lásky a obdivu k jeho knihám. Její projev nabírá na intenzitě, obrací se na diváky (především studenty) a agituje za boj o lepší svět. Docent Machala ji s omluvou a poděkováním přerušuje. Pan Lustig se ptá na jméno, oslovuje ji zdrobnělinou, vyslovuje své díky a nazývá ji „úžasnou ženou“.

Sálem se rozléhá potlesk. Událost je už opravdu u svého konce. Musím být patetická. Dojmů z této spíše „one man show“ než besedy je více než hodně. Lidé si chodí pro autogramy do svých oblíbených knih a pomalu odcházejí. Do teplých domovů, k rodinám, dětem, maminkám. Vracejí se ke svým životům, poté co mohli na malou chvíli nahlédnout do toho Lustigova. 


33 názorů

Makoves
07. 03. 2011
Dát tip
Moc pěkně sepsané. Lustig byl třída.

pavelpavel
03. 03. 2011
Dát tip
nadherne napsane...smekam. nikdo si nedokaze predstavit cim prosel...

Já vím, Geogi, já vím. Lustiga už ne.

Správně napsaná reportáž. Čtenář má zalitovat, že se nezúčastnil a podobnou akci příště nepropást.

No nevím, jestli by ta výstřední paní středního věku ustala ve svém řečovém toku bez vnějšího zásahu :)

Anetah
01. 03. 2011
Dát tip
Pišta: zdálo se mi, že to bral s humorem. V podstatě besedy s lidmi takového rozměru jako byl A.L. nepotřebují moderovat, ty se moderují jaksi samy. Nevím, jak to pan Lustig dokázal, ale všechno souviselo se vším a tohle "vidění světa" se mi velmi zamlouvá!

Dobře psáno :) A pan Machala bude patrně svatý muž, jestli tohle všechno ustál s grácií, tak jak píšeš.

moc pěkný

moc pěkný

synáček
28. 02. 2011
Dát tip
*

médea
28. 02. 2011
Dát tip
...

guy
28. 02. 2011
Dát tip
Medailonek je přesně akorát.

Dero
28. 02. 2011
Dát tip
Děkuji.

Garth
27. 02. 2011
Dát tip
výborný medailonek! většinou medailonky moc nečtu, protože jsou plné životopisných údajů jedním uchem tam druhým ven, ale tohle se skvěle četlo a bylo tam spoustu zajímavých myšlenek a přiblížilo mi AL jako člověka. nikdy jsem se s ním osobně nesetkal.

Saetri-Ihn
26. 02. 2011
Dát tip
*

krasny, prectla jsem se zajmem. T

Marcela.K.
26. 02. 2011
Dát tip
Vím jak těžko se píše o setkání s někým, kdo Tě "chytí za srdce"...jak těžko se ten pocit předává lidem, kteří u toho nebyli. Díky za "zprávu" :-)

Norsko 1
26. 02. 2011
Dát tip
„Literatura je taková alchymie, nejde ji vysvětlit, ale báječně se o ní povídá.“ Tesat do mramoru

Anetah
26. 02. 2011
Dát tip
Děkuju, já jsem ráda, že jsem jej mohla zažít na vlastní oči, na vlastní uši. Někteří lidé v nás zanechají dojem hodně hluboko. A tím se stávají nesmrtelnými.

sveřep
26. 02. 2011
Dát tip
jsem ráda, že se tu dnes objevilo

Norsko 1
26. 02. 2011
Dát tip
užasná žena! *

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru