Vzpomínka na Arnošta Lustiga

Středa 18. února 2009, šest patnáct večer. Sedím v aule Univerzity Palackého praskající ve švech – jev to pro mě nevídaný, na běžné přednášce tu nikdy tolik lidí nebylo. Prohlížím si několik knih vystavených na stole na pódiu, doléhají ke mně útržky hovorů – studenti si vyměňují zážitky z prvních dní semestru, jiní komentují naplnění sálu a vůbec debatují o všemožném. Všichni vyčkávají příchodu slavného spisovatele Arnošta Lustiga, který je tento večer hostem v rámci cyklu autorských besed a čtení Ex libris.

Šest třicet. Do sálu konečně vchází hrdina dnešního večera, na rtech mu hraje šibalský úsměv. Má s sebou posilu – vedle „moderátora“ večera Lubomíra Machaly je to také Lustigův přítel, lekář Oto Košta, a ředitelka Centra Franze Kafky Markéta Mališová. Hned v úvodu se dozvídáme, že spisovatel se s vidinou uzeniny nechá přimět téměř k čemukoli – a tak je nám odhaleno tajemství této, jeho již druhé, návštěvy Olomouce. A kdo schovává v tašce nějakou masitou svačinku, má možnost položit Lustigovi otázku „na tělo“ z oblasti literatury, filmu a sexu.

Konečně se svého slova ujímá moderující besedy – začne s dotazem spíše formálním, týkajícím se častého Lustigova přepisování děl a negativních reakcí kritiků v této oblasti. Téma je však dočasně zahráno do autu, pohotový host se totiž řídí jedním doporučením z Talmudu, že každý přednášející by měl začít anekdotou. A vězte, že skvělý vypravěč, jakým Lustig bezesporu je, nezůstal pouze u jediné. Načíná jednu historku, která je pouze motivem k druhé, košatí se, najednou se vypravěč vrací tam, kde jednu přerušil jinou, a provádí posluchače svým životním příběhem. Prozrazuje nám například fintu, jak prodat jednu povídku dvakrát (kdepak, tento fígl jen tak nevyzradím, možná se bude v budoucnosti hodit). A tak se rozhovor (nebo spíše Lustigův monolog) plynule stáčí k literatuře. Věčná je polemika o tom, co literatura je a co už ne. Mistr to shrnuje výstižně takto: „Literatura je taková alchymie, nejde ji vysvětlit, ale báječně se o ní povídá.“
V duchu odboček, narážek a dvojsmyslů se nese celý večer.

Moderátor Machala už málem vzdává své naděje na odpověď ohledně hojných zásahů do Lustigových (mnohdy už vydaných) děl. Když tu náhle... Ano, odezvy se přece jen dočkal, byť s notným zpožděním a po sérii digresí. Vyluštění této hádanky je jednoduché, autor chce dát čtenáři to nejlepší, a pokud k tomu přispěje změna třeba jediné věty, jednoho slůvka, učiní tak.

Samozřejmě se ke slovu dostává i publikum. Dotaz jedné ze studentek se dotýká myšlenky rozporu mezi vážnou tematikou knih Arnošta Lustiga a jeho bezstarostnou povahou. V tomto momentě Arnošt Lustig malinko zvážní. Opět se snaží věc zlehčit humorem, ale nakonec líčí svůj zážitek z koncentračního tábora.

Stojí v zimě a za plotem vidí řadu nahých žen s uzlíčky šatů kráčejících směrem k plynovým komorám. Pomalu si prohlíží jednu po druhé, jestli mezi nimi neobjeví svou maminku. Už už si oddechne, když najednou ji uvidí, je to ta předposlední.

Slzy v očích diváků, před chvílí ještě od smíchu, jsou teď jiné.

Spisovatel vysvětluje, že po těchto zkušenostech nemůže, než o nich nepsat. Cítí zodpovědnost sdělit tyto hrůzné prožitky. Dalo by se říci, že Lustigovy knihy jsou jakousi „modlitbou“ za jeho blízké.

Něco málo před osmou. Čas besedy skoro vypršel. Prostor pro finálovou otázku večera. Využívá ho paní středního věku sedící v řadě za mnou. Nejedná se však o dotaz v pravém slova smyslu. Žena se vyznává autorovi ze své lásky a obdivu k jeho knihám. Její projev nabírá na intenzitě, obrací se na diváky (především studenty) a agituje za boj o lepší svět. Docent Machala ji s omluvou a poděkováním přerušuje. Pan Lustig se ptá na jméno, oslovuje ji zdrobnělinou, vyslovuje své díky a nazývá ji „úžasnou ženou“.

Sálem se rozléhá potlesk. Událost je už opravdu u svého konce. Musím být patetická. Dojmů z této spíše „one man show“ než besedy je více než hodně. Lidé si chodí pro autogramy do svých oblíbených knih a pomalu odcházejí. Do teplých domovů, k rodinám, dětem, maminkám. Vracejí se ke svým životům, poté co mohli na malou chvíli nahlédnout do toho Lustigova.