Jen střepy z Pegasů

Ve ztraceném
někde a blouznícím
někdy dávno jsem
slyšel že přípitek na
konec je lepší než
přípitek na
navždy. Snad
ano ale proč
potom buším svou
vybledlou hlavou do
zdi a v
myšlenkách se stále
ženu krajinou plnou
divokých kmenů. A
proč je noc když
jsem celý
život neviděl žádnou
hvězdu. Umíráme abychom
mohli žít věčně, říkal
dědek v
bílé říze s křížem na
prsou a lidi na
něj řvali, nakonec
ho zabila
kostka vržená z
davu. Padl na zem a
krev pocákala i
toho na kříži a
nikdo se
nesmál. Protřel jsem
si oči a
toužil zapálit
obraz vytetovaný mezi
kopci mé mysli. Chvíli bylo
ticho a
pak se znovu ve
vzduchu zatřpytilo
tělo a
sbor šamanů zakřičel do
rytmu brzd příliš
rychle jedoucího
auta na cestě k
věčnosti.