Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Bez domova

09. 03. 2011
13
11
1434
Autor
Noneta

Hluboký nádech, tep mu proráží lebku a s výdechem vstupuje na lano. 

Napnuté je akorát, přesně jak pracně dlouhé hodiny vypočítával. Noří se do hladkého těla noci a do vzpomínek…. Ještě před rokem by nevěřil tomu, že se rozhodne pro něco tak bláznivého, stupidního, šíleného a zároveň slastně osvobozujícího. Ještě před rokem by ho to vůbec nenapadlo. Natáhnout provazochodecké lano nad dvorem ženské věznice a …jít.

Říkal jí Bella Mia. Potkali se, když byl na vrcholu. Nabíral život plnými hrstmi a neřešil, co bude zítra. Byl na výsluní popularity varietního umělce. Vyprodával každý večer sál nejznámějšího podniku ve městě. To na Něj chodili žízniví diváci a rozvibrované divačky se tiše krčily na miniaturních barových židličkách, které přetékaly jejich roztoužením.
Věděl to a opájel se mocí, jaká z toho plynula. Rozhodně nedržel celibát a rochnil se ve všech neřestech, které objevil.
Při jednom tahu po excelentním, (jak také jinak) představení byl vmáčknut do davu nějakých divných individuí. 
„Cože to ty lidi řvou?“ Aha. „Svoboda, svoboda slova a názoru“
„Pche. Takový sračky! Lidi, takový sračky. Jediná svoboda sou prachy!! “ 

Ze země se sbíral jen s pomocí. Někdo ho sice držel, ale moc velkou sílu neměl. V rozsahu a rychlosti, které byl v daném stavu schopen, se otočil a koukal do sytě šedých obrovských očí asi ve výši jeho ramen.
„Tak sračky, jo?“ Znělo jízlivě, až začal nechtěně střízlivět. „Jo“ snažil se ještě obhajovat svůj deklamační projev.
„Dobře, tak mi povězte, co děláte, jestli vám to mozek v tomhle stádiu vůbec vygeneruje“
Zalapal po dechu. Ta je teda drzá.
„No“ začal „ svoboda je přece jinde a ne v řečechchch…“ Dech nějak nebyl. Sakra, ať se úplně neztrapním.
„Dobře, řekněte mi, co asi stejně řeknete, i když se nezeptám.“ Tohle ho teda fakt vysílilo. Myšlenky tím vybral asi na čtrnáct dní dopředuuuu, auuu. Hlava, je jeho, nebo…? Nestihl domyslet.
„Tak milej pane, dneska to vodpískáme, ale jestli chcete, tak zítra se sejdem a proberem to, aby se vám rozšířily ty vaše extremisticky zúžený vobzory.“ 
Zíral na tu drzou špičatou bradičku neschopen jediného slova a myšlenky. Takhle s ním ještě nikdo nikdy nemluvil. S Ním s panem Úspěšným. 
„A-ano sejdeme se, tady máte pozvánku a přijďte. Budete sedět ve VIP lóži.“ 
Jestli nezapůsobí lóže, tak už vážně nevím. 
„Radši bych šla někam na vzduch, ale vidím, že pro Vás to má nějakej divnej status ta lóže. Dobrá, domluveno a doufám, že nepudu zbytečně.“

Usmál se při vzpomínce, která ho trýznivě laskala v hrudníku. Nesnášel ji a zároveň miloval od prvního okamžiku. Druhý krok do asfaltu noci. Nemá moc času. Ví, že ho za chvíli pohltí kužel světlometu a potom... Cítí teplý vánek na své tváři a do tmy jeho mysli prosvítá další historický útržek.

Takhle se ho přeci dotýkala, když už se znali delší dobu. Laskala jej a zároveň otvírala jeho zúženému egu netušené nesebestředné obzory. 
Pozvala ho na oplátku na představení přátel uspořádané v bývalé stodole. Nejprve bobtnal samolibou nabubřelostí. On a do stodoly, ale už byl chycen, už ji miloval. Srdce si myslelo svoje a dávalo mozku čas to přijmout.
Po představení odcházel impregnován něčím nedefinovatelným. Byl napuštěn novými úhly pohledů a názorů. Ještě vzdoroval.
„Jak se Vám líbil tendle kus?“ 
„Myslíte, ehmmm docela ano.“ 
„Jaký máte názor na hlavní hrdinku, souhlasíte s jejím rozhodnutím vopustit manžela a jít?“
Nebyl připraven na smršť otázek a po pravdě je ani neposlouchal. Kochal se jejím zaujetím a slastně vstřebával vybroušené postoje a názory. 
„Myslím, že měla jasnou představu vo životě a šla, kam měla. Přesně podle neogestaltismu. Řešila danou situaci adekvátně.“
Jak je možné, že tohle stvoření mluví takovýmhle způsobem? Směs skoro pouličního slangu prokládá výrazy, u kterých pouze tuší, co znamenají.
Přestával řešit prostředí, kde se setkávali. Nelpěl na mínění starých rádoby přátel. Měnil se a začínal se těšit na každý další den, na nová setkání, neotřelá slova a úvahy připomínající jutové pytle pošité diamanty.
Varieté. Varieté opustil nedlouho po stodolovém představení. Časem se dali najmout k cirkusu. Až prizmatem její přímočaré povahy zjistil, že směr kam „třpytivě zurčil“ jeho život, je ve skutečnosti pěkná stoka.
Poznal díky ní tolik přátel. Procestovali nekonečnou spoustu měst a vesnic. Milovala vážnou hudbu a nejvíc árii od Mozarta Bella mia fiamma, Addio. Provázela je, ať byli kdekoliv ve světě. 
Někdy, ale museli udělat přestávku. Čas od času ji zavřeli, prý za nebezpečné a pobuřující názory. Chodil na návštěvy a vpíjel se přes mříže do její vůně, síly osobnosti a hloubky myšlenek, které ho nepřestávaly ohromovat sžíravou brilantností a intenzitou.
Naučil se kvůli ní věci, kterými dřív pohrdal, nebo je vůbec nepokládal za důležité. Jen, aby jí potěšil upečeným štrůdlem, nebo zprávou o opraveném šicím stroji, který měla po babičce a šila na něm roztodivné nepoužitelnosti.

Třetí krok a bodavá bolest v hrudi nejde moc ignorovat. 

Diagnóza krátkého konce prorazila jejich idylu kočovného života. Nevěřil několika slovům hozeným nedbale na papír, co mu nechala, než jednoho sobotního rána odešla pro rohlíky. 
„Potvrzeno, mám rakovinu. Nedá se s tím nic dělat. Zbývá mi asi šest měsíců. Promiň, že píšu, ale nedokázala bych Ti to říct. Až se vrátím, dělej, prosím jakoby nic. Díky. MTR Bella“
Následující období má v mlze. Její zkracující se energie, šedé velké oči byly stále větší díky tomu, jak začala hubnout. Před měsícem se s ní rozloučil. Bella mia fiamma, Addio. Sbohem můj krásný plameni. 
Večer smutečního dne naplánoval bláznivý kousek. Měl touhu ještě jednou být na místě kde se jejich duše setkávaly snad neintenzivněji jak kdy zažil. Chtěl opět vdechovat pocit hloubky přítomnosti nebezpečí nasáklého do místa jejich zamřížovaných schůzek. Zároveň oslavit svobodu, kterou tolik milovala. Spojil vše do jediného možného plánu. 

Opatrně našlapuje na další úsek. Světlo hladově projíždí celý dvůr a neochvějně se blíží.
Nedokročil. Prudká křeč mu zablokovala tělo. Padá dolů na betonový polštář, ale dopad necítí.
Úsměv vetknutý do zdeformované tváře nepochopil nikdo z lidí, kteří ho ohledávali.
Jen on věděl. Splnilo se mu poslední přání, vrátil se domů. Vrátil se k ní. Bella Mia.


11 názorů

Noneta
23. 03. 2011
Dát tip
děkuju :) za čtení :) a hvězdičku

...párkrát jsem se musel vrátit pro niť,jinak*

Noneta
11. 03. 2011
Dát tip
těšo dík, promyslím tvoje připomínky, ale nevím zda to umím jinak... pokusím se příště...

těša
11. 03. 2011
Dát tip
celkově to považuju za skvělý, nicméně začíná to až tady: „Tak sračky, jo?“. Do tý doby mi to připadá dva odstavce o ničem a třetí takový pěkně napsaný, ale zbytečný představení hlavního hrdiny, kterej se stejně z větší části zvládne představit sám následným dialogem.

Sebastiana
09. 03. 2011
Dát tip
*

Noneta
09. 03. 2011
Dát tip
brack... kuju Háber...jj šmutný

Háber
09. 03. 2011
Dát tip
smutné *

take jsem se propracovala kr konci a !!! T

Noneta
09. 03. 2011
Dát tip
IMa...jsem ráda, že alespoň konec... :) koloušek.... děkuji :)

koloušek
09. 03. 2011
Dát tip
Toto se mi líbilo už jednou, tak musím dát znovu tip.T*

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru