Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Čí je poklad

21. 09. 2011
22
18
4060
Autor
Lakrov
 
Úvod

Za jedním úzkým mořem, nejméně dvěma řekami, asi třemi pohořími a čtvero hranicemi teče Vrbový potok a u něj leží neveliká zoologická zahrada. Žijí v ní zvířata maličká i ohromná. Některá jsou ráda ve vodě, jiná chodí ven jen za tmy a další by nejraději celý den létala v povětří. Mnohá z těch zvířat neznají jiný svět než svůj výběh, protože se v zoo už narodila. Ta droboučká si ani nevšimnou, že má jejich území nějaké ohraničení. Ale ta veliká, co byla přivezena z cizích krajů, poznají, že jsou daleko od všech svých blízkých. A tak se lidé, kteří o ně pečují, musí dobře starat o to, aby se v zoo cítila jako doma. Většina zvířat si naštěstí ráda hraje, a v tom má výhodu, protože kdo si hraje, najde si všude brzy kamarády. Pojďme se za nimi podívat.

 
 

Čí je poklad

Slunce spalo ještě hluboko pod obzorem, když se výběhem začalo ozývat zprvu tiché, ale po chvíli již zcela zřetelné hrabání a funění. Prvního to probudilo Slona. „Co se děje,“ vyrazil se zdviženým chobotem k horní ohradě. „Ty ses snad zbláznil!“ spustil pak na kohosi.
Tímhle popuzeným výkřikem probudil Stehlíka i Kačenku.
„Co tě to napadlo všechny budit takhle v noci!“ pokračoval Slon.
Stehlík a Kačenka stále nevěděli, komu je hubování určeno. Koukli na sebe a vydali se tiše za hlasem.
„To nemůžeš počkat aspoň než vyjde slunce?“ nadával komusi dál Slon.
Stehlík a Kačenka se raději přikrčili za mez; rozzlobenému Slonovi je lepší se vyhnout.
„Když ten kámen...,“ zaslechli povědomý hlas, ale zněl tak tajemně, jakoby z hlubin.
Zpoza stromů nakoukl do výběhu první sluneční paprsek a osvětlil horní mýtinu. Stehlík s Kačenkou rozeznali mohutnou siluetu Slona a dole u země pak ještě jeden malý obrys, přesněji řečeno jen půlobrys, protože z díry v zemi vyčníval jen zadek. Slon nad ním houpal chobotem, jako kdyby se vetřelcovi právě chystal pořádně vyprášit kožich. Že by kočka?
„Tak dělej a pomoz mi ven,“ poznali konečně v hučení z hlubin Tchořův hlas. „Ten zatracený kámen mě tu docela zavalil.“
Slon chytil Tchoře za zadní nohy a opatrně zatáhl.
„Můžeš víc,“ ozvalo se zdola.
Slon přidal na síle a v momentě byl Tchoř venku. „Chtěl jsem si vyhrabat novou noru,“ vysvětloval, „ale narazil jsem na kámen a když jsem ho chtěl podhrabat...“
„Já vím, to jsem zrovna přicházel,“ přiznal Slon.
„Tak proto se ten kámen uvolnil!“ došlo Tchořovi.
„Lezeš, kam nemáš, a ještě to pak svádíš na ostatní,“ obořil se na Tchoře Slon.
„Blbej den na hádky, asi si na chvíli zdřímnu,“ usoudil moudře Tchoř, napil se ze stružky a stočil se pod keř.

Slon se vydal ke krmelci, neobjevilo-li se v něm čerstvé seno. Stehlík zahájil obhlídku bodláků – mohla by v nich uzrát nová semínka – a Kačenka jako každý den prosívala vodu a dno rybníka, nezůstanou-li jí v zobáčku nějací chutní červi nebo vodní rostliny. Nad hladinou ukazovala chvíli hlavu a chvíli zase zadek; jak už to takové kačenky dělají. Pak byl najednou dlouho vidět jen zadek, až už se Slon chystal vstoupit do rybníčku, jestli je všechno v pořádku. Ještě že to neudělal, protože by rozvířil bláto, a nemohlo by se stát to, co se stalo. Kačenka se náhle vynořila a v zobáku držela cosi zvláštního. Vypadalo to jako kamínek, ale bylo to lesklejší a pravidelnější. Skoro jako by to byla nějaká ozdoba nebo velký korálek. Doplavala ke břehu a položila tu věc do trávy.
„Pojďte se podívat,“ volala na ostatní. „Co je to, nevíte?“
Všichni nejdřív vrtěli hlavou, že nevědí.
„Není to vajíčko?“ napadlo Tchoře a šel se podívat zblízka. „Vajíčka já tuze rád,“ olízl se. „Ale tohle není vajíčko,“ posmutněl, když přičichnul. „Ale stejně je mi ta věc nějaká povědomá,“ pohladil tu podivnost napřed jednou a pak oběma tlapkami zároveň.
„Není to bonbón?“ napadlo Slona.
„Bonbón by byl sladký, to bych poznala, už když jsem ho nesla v zobáku,“ odporovala Kačenka. „A ve vodě by se přece rozmočil.“
„Už vím,“ zajásal Tchoř. „Přesně tohle jsem držel v tlapkách tuhle, jak jsem hrabal ten tunel k rybníčku. Ale když mě pak voda vyhnala, někde jsem to ztratil. Takže je to moje!“
„Ukaž,“ odstrčil ho Slon, aby se taky podíval. Chvíli tu věc hladil prstíkem chobotu, až se začala lesknout, a pak Tchořovi povídá: „Houby je tvoje. To je ten kulatý oblázek, který jsem našel na kraji potoka už předtím, při hloubení stružky. Vyfoukl jsem ho do výběhu, ale někde se mi pak ztratil. Takže je to moje!“
„To teda ne!“ dupla si Kačenka, až bláto vystříklo. „Moje je to, já to našla poslední.“
„A já to zase našel první!“ nedal se Slon.
„Ale nebýt mě, zůstalo by to v zemi, a už by to nikdy nikdo nenašel,“ hájil svůj nárok Tchoř.
Stehlík se do hádky nevměšoval. Stehlíci sice nelétají ani moc vysoko, ani daleko, ale přece jen se dívají na svět tak trochu z výšky, takže dohlédnou dál než ostatní, vidí toho o něco víc a občas možná tuší, co k čemu patří.
„Moje! moje! moje!“ ozývalo se ze tří stran třemi hlasy.
„Když se nebudete hádat,“ zkusil je Stehlík utišit, „řeknu vám, co to je. A až budete vědět, co to je, můžete se lépe domluvit, čí by to mohlo být.“
Zvířátka ztichla a Stehlík pokračoval: „Před pár dny jsem seděl na olši, tamhle na té,“ ukázal ven z výběhu až za potok. „A tři kluci tam hráli takovou hru – kuličky jí říkali. A kutáleli po zemi spoustou takovýchhle věcí. Pak ale najednou přestali a chodili a dívali se pod nohy, jako by něco hledali. A pak byl ten jeden smutný a říkal, že to byla jeho nejmilejší a že takovou už nikdy nesežene, protože to byla skleněnka po dědovi a takové už se prý dneska nedělají. A já ji z toho stromu viděl a pípal jsem na ně, jenže oni dělali, že nerozumí. A slétnout k nim na zem, abych jim kuličku ukázal, jsem se přece jenom trochu bál. Nikdy nevíte, nejsou-li takoví kluci – nebo třeba jen jeden z nich – syčáci. A pak šli smutně domů a ten jeden pořád opakoval: 'Moje kulička, moje kulička...' Takže tu věc, co dneska našla Kačenka v rybníčku, předtím Tchoř v noře a ještě předtím Slon u potoka, tu věc jsem našel první já. Jenže jsem si říkal, že se pro ni ti kluci určitě vrátí, až bude víc světla, a že ji třeba najdou. A taky jsem ji nemohl uzvednout.“
„A jak se ta věc teda jmenuje?“ zeptal se po chvilce ticha Slon.
„Já myslím, že ku-lič-ka,“ přeslabikoval Stehlík. „A taky myslím, že bychom ji měli těm klukům vrátit, až znovu přijdou. Třeba nás pak budou mít radši.“
„A budou se sem na nás chodit dívat častěji,“ načepýřila se Kačenka.
„A budeme mít nové kamarády,“ zaradoval se Slon.
„A přinesou vajíčka...,“ zasnil se Tchoř.

Dyndy, lelky, dvě křepelky
za skleněnku od muštelky
než spočteme kuličky
pírka, zrnka, větvičky
křídlem, tlapkou, chobotem
kdo by chodil z kola ven

A tak se dohodli, že kuličku vrátí, a než se tu kluci znovu objeví, zkusí si zahrát tu jejich hru. Cvrnkali tedy kuličkou do důlku, co zbyl po Tchořově nepovedené noře, a kdo se stefil nejvíckrát, mohl s ní tu noc spát.
Hrabání a funění, které se ozývalo další dny ještě silněji, už napříště nikoho nepřekvapovalo. Jen Slon si vzpomněl, jak zem nedávno plivala kamení, ale neříkal raději nic, aby ostatní nestrašil.
 
 
 




18 názorů

Lakrov, nechci být jen optimistou, já vím jak je těžké psát pro děti, obzvlášť v dnešní přetechnizované době, ale i tak si myslím, že je to dobré. Vydržet...

Lakrov
10. 10. 2011
Dát tip
Děkuji všem dalším čtenářům za návštevu, komentář či ocenění. Pro Hesiona: To by bylo skvělé a zajímalo by mě, bude-li to prvňáky, aspoň některé, bavit. Pro Adriana Bártová: Patříš do tábora optimistů, tj. čtenářů, kteří si myslí, že se mé pohádky budou dětem líbit. Děkuji za podporu. Pro Matěj ODvala: Děkuji za ocenění. Pro Janina6: Rádo se stalo :-) Pro heartrate: Kulička je jedním z motivů, proplétající se postupně všemi příběhy; tvoří mezi nimi jakési nenásilné propojení a objevuje se i v posledním příběhu, představujícím cosi jako epilog. To, že si pro kuličku kluci dosud nepřišli neznamená, že se nemohou objevit další jaro, bude-li je ještě zoo zajímat. A Tchoř a jeho poněkud nespisovné vyjadřování...? Tchoř už je prostě takový... Pro Tangens_Omega36: Díky za pravidelné čtení (a vzpomínku na "ověřovací" zveřejnění samostatné básničky Dyndy-Lelky). Tenhle díl je trochu akční a taky dost dialogový; dialogy možná umocňují onu "akčnost". Jinak díky za gramatické postřehy; opravím je přímo ve zdrojovém PDF.

heartrate
27. 09. 2011
Dát tip
tahle pohádka se mi líbila, hádání a usmiřování je fajn, to patří k životu i k pohádkám, a těším se na další díl, jak zvířátka kuličku vrátí a budou mít radost, že někomu udělaly radost - a přitom to není násilně mravoučné to "blbej den na hádky" vyčnívá z jinak spisovného jazyka, ale právě proto se to myslím bude dětem líbit a zapamatujou si to!

Janina6
26. 09. 2011
Dát tip
Tedy, to je milá a vtipná pohádka. Nádherně mi zlepšila náladu, děkuju :-)

Pěkné. Tip.

moc hezké, pro děti šité na míru, T*

Hesiona
22. 09. 2011
Dát tip
Já myslím, že ji budeme číst v první třídě :)

Lakrov
22. 09. 2011
Dát tip
Děkuji zá návštěvu, komentáře a ocenění. Pro JariAgnes: Taky už čekám na n+2. generaci :-) Pro avox: Budou-li se zvířátka občas chovat jako děti, mohly by jim děti lépe rozumět; ono hádání (moje!, moje!, moje!) je jedním z projevů dětského chování. Opakování úvodu je jenom pro Písmák a má to čtenáři připomenout, že příběh je další částí již rozečteného "seriálu". Možná by ten úvod měl být jiným (menším) písmem. Pro baronka: Teď už tu knížku může zachránit možná jen ilustrátor :-) (ale ještě se budu snažit, než text nějakému malíři předložím). Pro Muamarek: Střídání pohody a napětí si ještě ověřím při dalším souvislém čtení všech příběhů. Dialogy se nejlépe zkoušejí nahlas. Pro Květoň Zahájský: On je to jen takový malý konflikt. Ty větší, jež některé děti buhužel samy zažívají, se do (mých) pohádek nehodí. + několik dalších avíz. Dotčení nechť prominou.

Konflikt tomu dodává šťávu a napětí. Zase o něco lepší.

Muamarek
19. 09. 2011
Dát tip
Vidím úplně, jaké by to mohlo mít ilustrace, držíš pohodovou atmosféru, chvíle přiměřeného napětí a svěží dialogy :-)) Marek

baronka
15. 09. 2011
Dát tip
To bude nádherná pohádková knížka T

avox
14. 09. 2011
Dát tip
Trochu mne překvapilo, že se ta zvířátka najednou hádají... Ale smířila se, tak to má být :-)) */ Proč ten úvod opakuješ u všech pohádek, stačil by jen na začátku sbírky...

filemon
14. 09. 2011
Dát tip
:))

Lakrov
14. 09. 2011
Dát tip
Dovoluji upozrnit čtenáře, kteří sledují dění v zoo u Vrbového potoka, že další příběh je na světě. Dotčení nechť prominou.

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru