Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 429 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky (1. 8. 2019)

+17 neviditelných
Zákaz vycházení
datum / id21.02.2012 / 380464Vytisknout |
autorLakrov
kategoriePohádky
témaDětské
upřesnění kategoriePohádky zahrady u Vrbového pot
zobrazeno4305x
počet tipů23
v oblíbených0x
do výběru zařadilZuzulinka, Janina6, Danielane,
zařazeno do klubůslabikář, Za pohádkou,
Zákaz vycházení
Úvod
 
Za jedním úzkým mořem, nejméně dvěma řekami, asi třemi pohořími a čtvero hranicemi teče Vrbový potok a u něj leží neveliká zoologická zahrada. Žijí v ní zvířata maličká i ohromná. Některá jsou ráda ve vodě, jiná chodí ven jen za tmy a další by nejraději celý den létala v povětří. Mnohá z těch zvířat neznají jiný svět než svůj výběh, protože se v zoo už narodila. Ta droboučká si ani nevšimnou, že má jejich území nějaké ohraničení. Ale ta veliká, co byla přivezena z cizích krajů, poznají, že jsou daleko od všech svých blízkých. A tak se lidé, kteří o ně pečují, musí dobře starat o to, aby se v zoo cítila jako doma. Většina zvířat si naštěstí ráda hraje, a v tom má výhodu, protože kdo si hraje, najde si všude brzy kamarády. Pojďme se za nimi podívat.



Zákaz vycházení

... větší výběh? Když nedohlédneš ode zdi ke zdi, je výběh velký dost. Teď už jen sehnat do něj správnou společnost...

„Mňau,“ ozvalo se odkudsi tenoulince.
Stehlík zbystřil a poplašeně se rozhlížel po okolí. Hned si však vzpomněl, co si nedávno předsevzal: Že se nerozklepe pokaždé, když mu něco připomene kočku. Ostatním, kteří mňouknutí nezaslechli, proto neřekl nic.
„Nebýt tak ošklivo,“ postěžovala si Kačenka, „mohla bych si na rybníčku čistit peří a koukat se do zrcadla. Jenže v tomhle počasí se na nás podívat stejně nikdo nepřijde, a tak je to vlastně jedno.“
„Mně je tu docela dobře,“ rozhlédl se Tchoř. „Je tu celkem sucho a díry na schování se tu taky nějaké najdou,“ přejel očima po úpatí rozpukaných stěn. „A vajíčka? Na ty je v tuhle roční dobu stejně ještě brzy. Jó, vajíčka...“
„A já mám beztak zakázané vycházky, takže vítejte v pavilonu!“ zahlaholil Slon.

Venku padalo cosi mezi sněhem a deštěm. Všude bylo mokro a bláto, a výběh byl navíc celý tak nějak rozvrtaný. Z pavilonu se tedy nikomu nechtělo.
„A koupat bych se mohla tamhle,“ ukázala Kačenka na betonový bazének, v němž si Slon občas myl nohy.
„Beze všeho,“ souhlasil Slon. „Ale musíš si pospíšit, aby bylo v čem.“ Zahlédl totiž v odtoku proužek vody. „Bazének prosakuje,“ vysvětloval. „Voda se udrží sotva do oběda.“
„Oběd?“ zpozorněl Stehlík. „Mohl bych kouknout do krmelce, nenajdu-li v seně nějaká semínka.“
Tchoř se mlčky odplížil do kouta a začal hrabat do už tak dost děravé podlahy.
Slon se rozhlédl: „Něco k obědu se tu najde pro všechny. A pavilon snad taky nezboříme; teda jestli nespadne sám,“ ohlédl se po puklinách a po Tchořovi. „Chovejte se tu jako doma.“
„A smím i já, mňau?“ ozvalo se znovu, zřetelněji a pode dveřmi se protáhl tmavý stín; tedy spíš stínek. „Jmenuju se Anděla a u maminky už zůstat nemůžu. Brzy totiž bude mít další koťátka; tak už to holt u nás koček chodí...“
„Čert nám dlužil kočičince!“ zahromoval Tchoř.
„Ale já nejsem žádný Čert,“ vysvětlovalo koťátko. „Já jsem přece Anděla. Čert říkají mojí mamince...“
„Tak to je jiná!“ zajásal uštěpačně Tchoř. „Jestli ty jsi Anděl, tak já jsem záhon fialek.“
„Už té legrace nech,“ domlouval Tchořovi Stehlík. „Podívej, jak se tě Anděla bojí. Celá se třese.“
„Ale já se netřesu strachy,“ ohradila se Anděla. „Mně je zima. My, kočky, totiž máme raději teplo. To mí dva bratři a sestřička, ti se mají. Vzal si je nějaký člověk a říkal, že pro ně má práci. Prý budou něco chytat... myši říkal?“
Tchoř se olízl, a mlčel.
„Mě ale ten člověk nechtěl,“ pokračovala Anděla. „Že prý jsem moc malá... A tak jsem zůstala u maminky a dál už to znáte. Ale až vyrostu,“ postavila se na zadní a předními se opřela o stěnu, „vypravím se za bratry a sestrou a nachytám ty největší myši ze všech; aby ten člověk viděl! Jak je vlastně velká taková myš?“ otočila se Anděla na Tchoře.
Tchoř se užuž nadechoval, ale pak se zarazil a neodpověděl. To tak, prozrazovat potravním konkurentům svá lovecká tajemství.
„Že vy nikdo nemáte sourozence?“ vyložila si Anděla tu odmlku po svém.
„To bys koukala,“ nadmul se Stehlík. „Já mám dvě sestry a tři(!) bratry,“ snažil se Andělu trumfnout. „Jenže jsme se vídali jen krátce; napřed asi dva týdny ve hnízdě – to nám maminka s tatínkem celý den nosili něco k jídlu – a pak, když jsme začali létat, jsme se přidali k hejnu, a už jsme se poznali jen podle méně barevného peří, než mají staří ptáci. V hejnu jsem měl další tři sestry a pět bratrů z jiných hnízd. A když jsme přepeřili, bylo jedno, kdo je kdo. Hejno je víc než rodina.“
„To nic není,“ mávla křídlem Kačenka. „Já měla sourozenců... deset; nebo jedenáct? Už nevím. Napřed nás bylo plné hnízdo, a tak se to špatně počítalo. A když jsme z té dutiny ve stromě seskákali dolů do vody, už zas nebyl čas na nějaké počítání. Maminka nás zavedla na místo, kde je dost jídla, a za pár týdnů nás naučila, jak se o sebe postarat.“
„A to už jste ji pak nikdy neviděli?“ zeptal se zaraženě Slon.
„Viděli, ale nepotřebovali.“
Slon zavrtěl nechápavě hlavou, ale neříkal nic.
„Nás bylo v noře šest,“ rozpovídal se Tchoř nečekaně. „Teda i s maminkou. Učila nás lovit žáby a myši, ale mně nejvíc ze všeho chutnala vajíčka...“
„Říkáš myši?“ zpozorněla Anděla. „Tak tos měl možná stejnou maminku, jako já.“
„Brzdi, Kočinčíno!“ okřikl ji Tchoř. „Moje maminka je ze všech nejhodnější a určitě šikovnější, než ta tvoje, protože se nebojí ani potkana; dokonce ani toho největšího ze všech potkanů...“
„Pchch! To teda pěkně kecáš!“ naježila se Anděla. „To moje maminka...!“
„No tak,“ konejšil je Slon, „nehádejte se. Já vám rozumím. A povím vám, že moje maminka, ta je úplně ze všech nejhodnější. Sloní maminky totiž nikdy nemají naráz víc než jedno slůně. Takže sourozence mám, ale nejsme paterčata nebo šesterčata; nebo jedenácterčata?“ otočil se Slon na Kačenku. „Maminka se starala jen o mě, a jak nejdéle mohla. Pak ale musela zpátky do práce. Ale stejně na mě pořád pamatuje, jako já na ni. Tak to u nás u slonů chodí. Žijeme celá rodina stále pohromadě, všichni příbuzní. Bratři, sestry, bratranci, sestřenice, tety, babičky; kluci jdou občas do světa, ale holky jsou pořád spolu. A až bude mít maminka v práci na pár dnů volno,“ rozzářil se Slon, „určitě za mnou přijde.“ Pak si vzpomněl na cirkus a posmutněl; jak málo tam záleželo na něm samotném, kdy a kam zrovna půjde. Zvuky, jenž se ozvaly zvenku, naštěstí Slonovy smutné myšlenky odehnaly.
„Ještě tady díru, a tady!“ poroučel kdosi.
„Díra, to je jako v té písničce, co nás učila maminka,“ napadlo Andělu.
„Tak ty taky znáš Kačka plave dírou?“ usmála se Kačenka.
„Ne, Kočka leze! dírou,“ naježila se Anděla.
„Už se zase hádáte?“ domlouval jim Slon. „Mě maminka učila, že...“
Rachot, připomínající rychlé bouchání kladiva do sypajícího se kamení, Slona přehlušil. Kačenka, Stehlík, Anděla i Tchoř se přikrčili. Slon se vydal rázným krokem na průzkum, a až u zavřených vrat si vzpomněl, že vlastně už skoro týden nesmí do výběhu.
„Svět se boří!“ vyděsil se Stehlík.
„Mokrej hnůj a suchý listí kohoutovi do zobáku!“ pozapomněl Tchoř na slušné vyjadřování.
Ozval se zvuk motoru, tentokrát ještě hrozivější než to největší nákladní auto, jaké kdy předtím slyšeli.
„Krtci, pštrosi... jak je to dál?“ nemohl si Tchoř v tom rámusu vzpomenout na jednu ze svých průpovídek.
„Buldozery?“ napověděl Stehlík.
„Nikdo nesmí ven! Zákaz vycházení!“ velel kdosi z lidí. „Strhněte zeď!“
„Strhněte zeď! Strhněte zeď!“ podávaly si další hlasy od úst k ústům. „A teď utíkejte!“
„Ale kam máme utíkat?“ bědoval Stehlík. „Všechny nás to tu zavalí!“
„Utečte, dokud je čas,“ pobízel Slon ostatní.
„A co bude s tebou?“ zděsila se Kačenka.
„Co by se mnou bylo? Co dokáže deset lidí shodit, dokáže jeden Slon hravě zase zvednout.“
„Zůstanu tu s tebou,“ prohlásil rozhodně Tchoř. „Mám totiž jisté zkušenosti s hrabáním...“
Dřív, než se stačil kdokoli hnout z místa, se pavilon zachvěl v základech. Zůstal však stát. Jen ze stropu spadlo pár kousků omítky.
„Ještě štěstí, že jsem zrovna nebyl v noře,“ zasmál se Tchoř. „Tohle je horší než sloní rozcvička.“
„No, no, no!“ napomenul ho Slon.
Škvírou pod vraty vnikl do pavilonu oblak prachu. Anděla několikrát kýchla.
„Počkej, zvednu tě nahoru do krmelce,“ nabídl Slon a opatrně ji uchopil chobotem. „Nemačkám tě moc?“
„Kdepak,“ mňoukla Anděla. „Maminka nás takhle tahala pořád.“
„Už je vzduch čistý?“ vynořila Kačenka hlavu z bazénu a rozhlížela se po okolí.
„Venku už se to lepší,“ vrátil se Stehlík z průzkumu. „Ale vůbec to tam nepoznávám. Jak kdyby někdo rozhrabal zdi a přesadil domy.“
K temnému vrčení neznámého stroje přibyly zvuky nákladních aut. Provázely jej pak až do setmění. S obavami, co přijde další den, si každý našel místo na přečkání neklidné noci.

Ráno se po týdnu konečně otevřela vrata pavilonu. Ven se však nikomu nechtělo. Slon několikrát opatrně vystrčil chobot, ale hned zase couvl zpět do bezpečí. Kačenka se vykolíbala jen natolik, aby zkontrolovala, že rybníček je stále na svém místě. Dál se jí však také nechtělo.
„Bodejť by mráz kotel roztrh',“ oklepal se Tchoř při vzpomínce na předchozí den a rachot strojů.
Jen Anděla, zvyklá od lidí na ledacos, spala nerušeně v krmelci.
„Honem, pojďte se podívat!“ přilétl vyjevený Stehlík. „Výběh přes noc vyrostl!“
Když za ním ostatní vyšli, nestačili se divit. Před pavilonem se rozprostírala plocha veliká tak, že na protější zeď sotva dohlédli. Ve vzdálenější části stálo cosi, co nikdo nedokázal pojmenovat.
„Cirkus?“ hádal Slon podle střešní kopule.
„Leda by hroch bobky střílel,“ zamítl to rozhodně Tchoř.
„Krytý bazén?“ napadlo Kačenku. „Slyšela jsem, že lidé si občas něco takového stavívají.“
Co je to doopravdy za stavbu, však nevěděl nikdo, a tak se vydali na obhlídku.
„Co tys tady dělal?!“ spustil podezřívavě pro změnu Tchoř na Slona. Koleje od nákladních aut byly totiž v jednom místě vystřídány otisky, podobnými Slonovým šlápotám. Jen větší trochu byly.
„To se ti něco zdá,“ zamluvil to Slon, ale zrozpačitěl, rozhlížel se na všechny strany a při chůzi udělal tu a tam i krok zpátky.
„Nedělej ze mě blázna,“ lamentoval Tchoř. „To jsou přece...“
„To je přece...“ skočil mu radostně do řeči Slon, „můj nový pavilon – tedy náš pavilon. Podívejte na ta veliká vrata; kdo jiný než Slon by taková potřeboval.“
„Nikoho jiného takového neznám,“ připustil Stehlík. Ale myslím, že...,“ oněměl na prahu.
„Víckrát se nedotknu vajíček, jestli se mi tohle jen zdá,“ zapřisáhl se Tchoř.
Kačence se rozjely nožky a padla na zem jak hrouda. Jen Slon zvedl chobot a radostně vběhl do otevřených vrat. V pavilonu stála jeho maminka a přebírala větvičky.

Zezadu se vplížil tmavý stín a otřel se Slonovi o paty. „Mňau! a mě s sebou do nového nevezmete?“



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

24.05.2012 15:03:30dát kritice tipTangens_Omega36
OK, dík za info. :-)
24.05.2012 14:55:09dát kritice tipLakrov
redaktor prózy
> Pro Tangens_Omega36:
Druhá verze se (od té zdejší) liší jen "péčí" (několikeré čtení a opravování), která byla textu věnována. Text je na stránky "usazen" tak, aby to odpovídalo typografickým pravidlům a doplněn ilustracemi. Rozdíly mezi textem zde a v tom zmíněném PDF postřehne nejspíš jen pozorný korektor.
24.05.2012 14:28:29dát kritice tipTangens_Omega36
Aha, v čem se ta druhá verze liší? Událostmi, nebo stylem?
23.05.2012 21:47:09dát kritice tipLakrov
redaktor prózy
Pro Tangens_Omega36:
Dekuji za navstevu, oceneni a hlavne za korekturu. Tve pripominky porovnam s referencni verzi textu (PDF), ktera se od te, jez je zverejnena zde, jiz ponekud odchylila.
23.05.2012 18:32:19dát kritice tipTangens_Omega36
Pěkná pohádka, nejlepší je tchoří slovník. :o)
Oprav si:
Všude bylo mokro a bláto, a výběh byl navíc - druhé a vynechat.
stejnou maminku, jako já - bez čárky.
No tak," konejšil je Slon, "nehádejte se - konejšil by bylo na místě, kdyby byli smutní, ne hádali se. Navrhuji třeba uklidňoval, napomenul, okřikl, možná i vybídl.
"Nedělej ze mě blázna," lamentoval Tchoř - opět nevhodně použité sloveso, lamentovat je zde moc silné, zvolil bych např. namítl či hádal se.
Jinak moc povedené.
04.04.2012 12:31:35dát kritice tipRášek
Jen ještě ke Stehlíkovi... O tom přece moje poznámka nebyla - o reálném potravním řetězci (a Tchoř si tam pochutnává na vajíčkách, byť jen pomyslně). Ať se klidně kamarádí s kočičkou, ale ne proto, že se tak "jen" rozhodl - to je sice nádherná myšlenka a zářný příklad chování, ale neuvěřitelné (čímž v žádném případě nechci říct: přepiš to - jen vysvětluji).
I v pohádkách panuje "logika". Když má postava (i zvířecí) určitý charakter, může se vyvinout, ale neměla by se bezdůvodně skokem změnit.
Samozřejmě, že hodně záleží na věku dětí, kterým je pohádka určena, podstata však zůstává stejná.
Nepodceňuj děti, vidí víc, než my. A moc věří...

Asi nejsem správný "pohádkový" typ :o)

Toť vše. Ať se daří.
04.04.2012 11:54:59dát kritice tipLakrov
redaktor prózy
Pro Rášek:
Děkuji za poznámky týkající se obsahu, jež jsou přinejmenším důkazem toho, že se takový text dá dočíst do konce :-)
Jistě, taky si uvědomuji určité nesrovnalosti v "logice" děje, ale možná to v pohádkách ani jinak nejde nebo se to od nich dokonce očekává (Tchoř například v žádném příběhu nejí, protože jinak by nemohl být kamarád s ptáky, jakými jsou malé druhy kachen nebo drobní pěvci). Ty příběhy jsou sice založeny na zoologických základech, ale část dějových souvislostí je řešena s nadsázku -- jako v pohádkách. Zakomponovat do schématu příběhů reálný potravní řetězec nebo pravidla pro bezpečnost exotických chovů tudíž nebylo mou snahou. Jak začnou zvířata mluvit (a myslet), vzdalují se zvířecímu chování a přibližují se dětem (dětskému chápaní). Tomu se málokterý uator (ryze) zvířecích příběhů dokázal ubránit. Výjimkou byl snad kdysi E.T. Seton, jenže jeho přiběhy měly (jak je v přirodě obvyklé) často špatný konec. A tomu se chci (pochopitelně) vyhnout.

Děkuji též za připomínky ke slohu, zohledním je, až to budu za pár dní znovu číst.
04.04.2012 10:04:15dát kritice tipRášek
Sleduji příběhy tvé ZOO od začátku a z tohoto úhlu pohledu se také dívám na poslední, závěrečný díl. Přiznávám, že se mi - po obsahové stránce - příliš nelíbil...

Stehlík - tak to je to největší zklamání. Celou dobu má hrůzu z koček, není snad díl, kde by to nebylo nějakým způsobem zmíněno, bojí se jich a najednou je to on, kdo se Anděly zastává. Jasně - dal si předsevzetí, ale no a? Copak to stačí? Podle mě, když mám z něčeho strach, z něčeho, co mě ohrožuje na životě, tak předsevzetí nestačí a i kdyby, nejde to tak jednoduše. Kdyby se sebou aspoň zápasil! Děti to nejspíš moc řešit nebudou. Maximálně se zeptají:
"A on už se koček nebojí?"
"Ne, přece si řekl, že se jich bát nebude."
"Aha," pomyslí si dítko, "tak ono je to tak jednoduchý. Ale mně to nejde, stejně se pořád bojím tmy. Asi jsem divnej."
Extrém, vím. Omlouvám se, ale tohle mě vyloženě namíchlo. Nevěřím tomu.

Tchoř - to je úplně jiný tchoř (má nejoblíbenější postava), než byl v celém příběhu :o(. Tenhle je zlý, nevrlý a "sprostý" (nemám nic proti těm nadávkám, jen se mi nelíbí, že nadává pořád). I když vezmu v úvahu ponorkovou nemoc nebo nejistotu... Taky nechápu, proč je u slona, když má svou noru, a jak to, že v tom svém výběhu nechybí. S tím souvisí další věc...

Je to závěrečný díl. Tvá ZOO není běžná. Vyprávění se sice točí pouze kolem jednoho výběhu, ale i tak jsou tam podivnosti (slon snadno dosáhne chobotem přes oplocení, tchoř se toulá mimo svůj výběh, má-li nějaký vůbec, teď se tam ještě ke všemu potulují kočky... ). Budiž, ale čekala jsem nějaké vysvětlení, nebo alespoň náznaky, proč to tak je (že je to třeba slonní útulek - i když v našich podmínkách dost nesmysl). Tohle mi nějak chybí. Dětem to možná chybět nebude, dosadí si něco, co je napadne; pokud žádnou zoo neznají. Pokud znají, myslím, že by mohly být trochu zmatené.

Pointa v podobně stavby nového pavilonu se čekat dala (co taky jiného v zoo, že - pavilon nebo větší výběh) a děti budou mít radost, že to odhalily. Objevení se slonovy maminky je zajímavé (když jsem si přečetla tu nezvěřejněnou část, říkám si, že to dopadne jako ve světě lidí :o) ).

A ještě pár poznámek:
Tohle nechápu: "Zahlédl totiž v odtoku proužek vody". Myslela jsem, že odtok je mimo "bazén", že není vidět.
"... Slon se rozhlédl: „Něco k obědu se tu najde pro všechny. A pavilon snad taky nezboříme; teda jestli nespadne sám,“ ohlédl se po puklinách ...."; rozhlédl, ohlédl...
"... a pode dveřmi se protáhl tmavý stín; tedy spíš stínek... "; to muselo být zatraceně malé kotě :o)
"... S obavami, co přijde další den, si každý našel místo na přečkání neklidné noci... " - něco tu nesedí.
29.03.2012 15:20:35dát kritice tipLakrov
redaktor prózy
Pro VH64:
Děkuji za návštěvu a ocenění Tchořova lání :-)
29.03.2012 14:53:05dát kritice tipVH64
"Už" jsem na to mrknul.

Jsem zrovna "bezdětný", tak mi to úplně nespíná, ale líbí. (Edvin je prostě třída.)

Mokrej hnůj a suchý listí - to se bude hodit!
01.03.2012 19:08:03dát kritice tipreka
redaktor prózy
Lakrov: Já jsem i pochopil, že postavili slonovi nový pavilón, jen mi to došlo až později, na moment, od "strhněte zeď" až ke "každý si našel místo na přečkání neklidné noci" jsem byl ztracen. Ale pak se vše vyjasnilo.

A jsem rád, že ta narážka na The Wall byla i tak myšlená, že jsem si ji tam nedosadil jen já.
01.03.2012 12:05:07dát kritice tipLakrov
redaktor prózy
Všem dalším čtenářům děkuji za návštěvu, pozorné čtení a komentáře, pomáhající mi uvést text do publikovatelné podoby.

Pro reka:
Co přesně bourali či stavěli? To je taková "nepovinná" nit (teď po zveřejnění posledního dílu už to mohu prozradit), táhnoucí se všemi těmi dvanácti příběhy: Slonovi-- vlastně slonům -- je stavěn nový pavilon :-)
Jo, je tam Tear down The Wall. V době, kdy tyhle příběhy vznikaly, pořádal R.W. kousek od nás své velkolepé divadlo, v němž je tahle výzva k nepřeslechnutí... A tak se dostala až do pohádky :-)
Díky za zkoumání souvislostí.

Pro G.Rast: Díky za uznání.

Pro sveřep: Snad se téhož jednou dočkám i od dětí...

Pro Edvin1:
Díky za nejúčinnější způsob, jak takovýhle text "otestovat".
Obrázky už existují (27 jich je). Skládám je do textu a mám už vytištěné tři verze, ale zatím se mi z grafického hlediska žádná nezdá uspokojivá. A taky mi chybí celkový název...

Pro avox: Počkej, až uvidíš ilustrace...

Pro Nepochopeny a pro 3lobyte:
Děkuji vám oběma za návštěvu a ocenění.
29.02.2012 19:25:17dát kritice tipreka
redaktor prózy
Příjemné čtení. Jen jsem se trochu ztratil od „Strhněte zeď!“ Moc jsem nechápal, co se děje, co přesně bourali nebo stavěli, do toho ty promluvy zvířat, které mě ještě víc mátly. A „Strhněte zeď!“ má být citace Pink Floydů?:)
24.02.2012 23:58:59dát kritice tipG.Rast
líbilo se mi to také, zajímavě a vtipně napsané.
23.02.2012 16:50:45dát kritice tipsveřep
tleskám
22.02.2012 18:42:59dát kritice tipEdvin1
Včera jsem vnučce (5 let) tento příběh přednesl. Nepřečetl doslova - přebásnil, přednesl, převyprávěl. Na doslovné čtení její slovní zásoba nestačí. Tím nekritizuji. Jako třeba Ferdu Mravence chápe už teď, ale Kocourkov stejného autora ještě ne, takže, jak jsem přesvědčen, si Tvé pohádky v originálním znění vychutná tak za dva tři roky. Což je v pořádku.
Pointu s novým pavilonem a s překvapením v podobě maminky uhádla - představil jsem to tak, aby mohla hádat. A uhádnutí jí dalo nesmírnou satisfakci.
Pomysli, jestli by nebylo možné takovou malou hádanku zabudovat do každého příběhu. I malé děti totiž moc rády slyší: "Umí!"
Lakrove, ta moje malá postrádá ilustrace. Kouká na obrázky, a stejně pozorně poslouchá. Když tam nejsou, musím já dělat ty opičky, slony a hrochy či co za havěť tam máš. To ode mne nežádej! LOL
22.02.2012 15:06:38dát kritice tipavox
ale ano, čtenář chápe, že je to maminka, jen jsem chtěla ještě to setkání... ale to asi už bude další příběh :-))
22.02.2012 13:53:08dát kritice tipZuzulinka
ne, netřeba....myslím, měj pěkné dny:)
22.02.2012 13:45:34dát kritice tipLakrov
redaktor prózy
Všem návštěvníkům mé soukromé zoo děkuji, že vydrželi pravidelně pozorovat mé 'malé' přátele po celý rok; bude-li zájem, necháme otevřeno i po celý příští rok a uvidíme, co nového zvířatka provedou, vynaleznou či vypátrají.
Obdivuji vás, jste vytrvalí a trpěliví čtenáři.
Díky za vše :-)

Pro filemon:
Děkuji za úsměv; moji přátelé z výběhu ho taktéž oceňují :-)

Pro avox:
> ... čekala jsem, že se s maminkou potká... a ty tam necháš jen stopy...
Je to maminka. A pokud se snad stalo, že z textu tohle upřesnění vypadlo, jistě to bude poznat z obrázků :-)
Děkuji za návštěvu.

Pro Danielane:
> ...jak to stihnu, ráda prectu...
To nespěchá, nechystám se zoo stěhovat :-)

Pro Zuzulinka:
Tchoř je... jaký je. :-)
Děkuji za slova chvály a povzbuzení (že se to dětem bude líbit) a za tipy a kluby a výběry a tak :-)
Celá ta série přiběhů má ještě krátký doslov (je i zde na písmáku), ale zveřejňovat jej jako samostatné dílo se asi nehodí.

Pro renegátka:
> ...zbířecí klení...
Kleje jen Tchoř, on se bez toho občas prostě neobejde :-)
Děkuji za návštěvu.

Pro Filiph:
Děkuji za ocenění.

Pro Janina6:
Děkuji za ocěnění mé snahy sdělit dětem nenásilnou formou něco ze světa zvířat. A potěšilo mě, že schvaluješ můj -- prý nedětský -- "styl", tj. neopakovat dokola totéž, nežvatlat, nepitvořit se, nepoužívat domněle dětská slova... Prostě nebýt infantilní, jak jsi to trefně nazvala ty.
Taktéž děkuji za korektorské připomínky.

Pro Edvin1:
Děkuji za návštěvu, taktéž za ocenění obsahové složky tohoto příběhu a především pak za "aplikování" příběhu na skutečném dítěti :-))
(Neměla z toho vnučka zlé sny?)
Co se týká připomínek k "příslovečným určením", už vím o nejměně jednom dalším, které odstraním; jen ho teď (v el. textu) nemohu najít -- mám ho označené na papíře.

Pro Květoň Zahájský
> ...klasika
Slovo klasika mi připomnělo Lasičku; že by se, potvora jedna, objevila v některém z dalších pokračování? ...Tchoř nespravedlivě obviněn ze zadávení slepice apod...
Děkuji za návštevu a za přihraný námět :-)

Pro baronka:
Děkuji za návštěvu a za slova chvály.

Pro Muamarek:
> ...Vidím ta zvířátka před sebou, před očima mi běží děj...
Doufám, že nebudeš zklamán ilustracemi (u jednoho z předchozích příběhů je přiložena ukázka).
Děkuji za návštěvu a slova porozumění :-)



A ještě několik avíz. Dotčení nechť prominou.
22.02.2012 09:39:54dát kritice tipMuamarek
I když je to už kolikátý díl, stále mě to drží v napětí a chuti číst...

Vidím ta zvířátka před sebou, před očima mi běží děj,

Marek
22.02.2012 08:38:42dát kritice tipbaronka

A blaho přeji k výběrům
22.02.2012 08:37:31dát kritice tipbaronka

Nádhera
nádhera
T
21.02.2012 21:16:34dát kritice tipKvětoň Zahájský
Jak říkám - klasika. (-:
21.02.2012 12:39:16dát kritice tipEdvin1
Pokládám za kladné, že se v této kapitole jedná o jednu věc - stavbu nového pavilónu pro slony, a za zdařilý pokládám nápad dosadit do toho pavilónu matku Slona, čili šťastné setkání. Jak znám mou vnučku a její pouto k matce, tohle se jí bude dnes večer líbit. Ve všech pohádkách, co jí je musím vyprávět, musí být buď princezna, nebo pejsek, ale skoro vždy hodná, milující maminka. Může být i trochu bláznivá, i třeba trochu nespravedlivá či podivínská, ale maminka. Takže jsi to vyhmátl.
K jazyku: Adverbia a adjektiva bych méně používal. Kupříkladu ve větě "„No, no, no!“ napomenul ho v žertu Slon." je "v žertu" zbytečné. Podobně na několika jiných místech. Že se jedná o žert, by mělo být jasné z kontextu.
Ed :-)
21.02.2012 08:12:28dát kritice tipJanina6
Pěkně napsané. Líbí se mi třeba to, že dětem přibližuješ, jak je to u zvířátek s péčí o mláďata, jak se u různých druhů liší. Je to milé a vtipné, ale ne infantilní, jako pohádky pro děti bohužel často bývají.
Drobné připomínky: nenajdu-li v senu... - raději v seně

"Mně ale ten člověk nechtěl" - mě

V části, kde Stehlík vypráví o svých sourozencích, se často opakuje slůvko už (už jsme se poznali... už jsem měl... bylo už jedno, kdo je kdo.)

"A to už jste ji pak nikdy neviděli," zeptal se zaraženě Slon - za otázkou bych doporučovala dělat otazník. Stejně tak u "Ale kam máme utíkat," bědoval Stehlík.

Věřím, že dětem se to bude líbit.
21.02.2012 01:45:34dát kritice tipFiliph
Hezké***
20.02.2012 14:36:28dát kritice tiprenegátka
Moc pěkná pohádka.Líbí se mi to zvířecí klení.
20.02.2012 08:11:00dát kritice tipJanina6
Taky na to mrknu, ozvu se nejpozději zítra.
20.02.2012 07:29:02dát kritice tipZuzulinka
tak jsem tomu věnovala přestávku v práci a stálo to za to, moc milé, zábavné čtení, myslím, že to děti bude hodně bavit...Tchoř je roztomilý, člověk by to od takového nevoňavého zvířete ani nečekal....jestli se mi podaří zaklubit, tak zaklubím...jinak tipuji i výběruji
20.02.2012 06:43:26dát kritice tipZuzulinka
já to taky přečtu, slibuji, až si vyšetřím časík
19.02.2012 23:25:09dát kritice tipDanielane
:-) jak to stihnu, ráda prectu
19.02.2012 22:29:07dát kritice tipavox
čekala jsem, že se s maminkou potká... a ty tam necháš jen stopy. Co když to není maminka, ale sloní nevěsta? :-)) */
19.02.2012 19:55:06dát kritice tipfilemon
:))
19.02.2012 19:15:54dát kritice tipLakrov
redaktor prózy
Dovoluji si upozornit čtenáře, sledující dění v zoo u Vrbového potoka, že nadešel čas zveřejnění závěrečného příběhu.
Dotčení nechť prominou.


Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.