Jarní II.

Vzájemně o sobě přemýšlíme pane umělče

sedíce ve vlaku mezi Prahou a Olomoucí

pojídáme nádražní kobliky a vdolečky

a nacházíme spolu společnou řeč.

Střílíte do mne občas z boku po vašem

a já směšuji kód se svou moravskou směsí

v našich očích jsou jen vzpomínky u vás Kunderovy

ve mně ty Demlovy.

Téměř jsme se přerazili při cestě na pražský hrad

a vám nic neříkající Stalinův pomník  pořád tkví v paměti

kromě toho přemýšlíme o nalezení společné nitě

a nezbývá nic jiného, než zatím na nějakou dobu umlčet to,

co snad mohlo být vyřčeno.

Ve stálém běhu noční temnoty uprostřed dne,

panenku malou trápíce

nečekajíc na ponuré chvíle.

Vaši známí na vás čekají doma

a mě čeká mé náročné studium

snad zítra, snad pozítří, možná i mě to nakonec dojde.