Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 429 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky (1. 8. 2019)

+9 neviditelných
O Romech a lidech
datum / id10.04.2011 / 382303Vytisknout |
autorK3
kategoriePovídky
upřesnění kategoriePovídka + zamyšlení
zobrazeno4420x
počet tipů9
v oblíbených2x
zařazeno do klubůPovídka měsíce,
Prolog

I've got to admit it's getting better it's getting better all the time. Me used to be angry young man me hiding me head in the sand. I've got to admit it's getting better it's getting better all the time. [Lennon & McCartney]

O Romech a lidech

I. část

Jsem člověk, tedy Rom

 

Televizní publicistický pořad Otázka, diskuze, odpověď byl v plném proudu. Kolem velikého stolu seděli někteří politici a odborníci na dané téma. Odpovídali na všetečné otázky moderátorky Málkové.

Ožehavé téma o romské menšině bylo vděčné. Problémy, jež měli Češi s Romy a Romové s Čechy, diváky přitahovaly. Diskutující, kromě politiků byli přítomni i zástupci Romů, majitel činžovního domu obývaného Romy a také starosta městečka, ve kterém dům stál, jako vždy navrhovali různá řešení, přeli se, mnohdy překřikovali, ale nebyli sto se v klidu shodnout. Padala různá obvinění, jeden poukazoval na druhého, televizní diváci se bavili a čas plynul.

Nastala komerční část. Komerční v tom, že prostřednictvím internetu, počítače a videoprojekce, dostávali slovo diváci. Mohli položit hostům jednu otázku.

Příležitosti pochopitelně využívali také ti, kteří se chtěli zviditelnit. Pořad tím ztrácel na kvalitě, ale získával na autentičnosti. Málokdo ovšem přišel s věcnou otázkou, která by alespoň diskutující přiměla se jí zabývat. Najít nějaký způsob, který by opravdu něco vyřešil, bylo takřka nemožné.

Čas zvolna plynul. Palivo vyhořelo. Moderátorce se již nechtělo přikládat, ale musela, neboť nějaký čas ještě zbýval. Bylo potřeba jej vyplnit.

„Další dotaz prosím,“ pohlédla k dramaturgům.

Videoprojektor zamžikal, ozvalo se zapraskání a z hlubin ticha se vynořil hlas, jako slunce když se vyhoupne na oblohu. Hlas doprovázel zcela čistý obraz a na něm se objevil kluk. Určitě rošťák. Rošťárna mu koukala z každého oka. Ještě musel chodit do základky. Čtrnáct let? Možná třináct, možná patnáct. Na tom nezáleží.

„Dobrý večer paní Málková. Chtěl bych…“

Ale paní moderátorka ho, sice s úsměvem, ovšem nekompromisně, přerušila: „Rádi bychom si poslechli tvůj dotaz, chlapče, ale přece jenom, pusť k počítači svého tátu. Tenhle pořad je pro dospělé.“

Moderátorka se usmívala, ale i když to nebylo vidět, začínala být netrpělivá.

Malý rošťák se ale nedal jen tak odbýt.

„Jsem dospělý. Možná dospělejší než si myslíte. Ale na tom přece nezáleží. Dívám se na vaše pořady dost dlouho a nikde jsem nezaregistroval, že by měl být limitovaný věkem.“

„Některá pravidla jsou nepsaná!“ Odbyla ho stroze moderátorka. „Buď pustíš tátu, nebo tě odpojíme,“ pokračovala. „Měl bys jít raději na hřiště!“

Líbilo se jí sice, jak je odvážný a bojovný, ale přesto byla rozhodnutá svou výhružku splnit. Ani si neuvědomila, že je již večer, tedy dost nevhodná doba na to jít na hřiště.

Kluk stisknul rozhořčeně rty, až zčervenal, a řekl vyčítavě: „Kdybych mohl vstát ze svého vozíku, radši bych to udělal, to mi věřte! S tím už jsem se ale dávno smířil. Proto mám čas sledovat tyhle pořady. Ale pamatujete na pana profesora Faldra? Nedávno byl ve vašem pořadu. Vzpomínáte, co říkal? Moudrost člověk nezískává věkem, s tou se rodí. Takže věk není rozhodující…“

To už ale nemusel říkat.

Paní Málková zjihla.

I někteří z pozvaných osobností.

Zazněly žádosti o jeho vyslechnutí.

„Dobře. Dostal jsi mě. Ale moc času ti nezbývá, dávám ti pět minut. Jak tvá otázka zní?“

To byl verdikt moderátorky.

Výčitky z tváře malého diskutéra zmizely a objevil se úsměv.

Ale jen na chvilku.

Nadechl se a spustil: „Dozvěděl jsem se, že význam slova Rom, znamená vlastně člověk. A v důsledku toho zjištění mě napadlo učinit prohlášení.“

„Prohlášení? Udivuješ mě. Jaké prohlášení?“

„No přece ohledně Romů.“

„Jsi odvážný. No dobře, tak nám ho přednes. Jsem opravdu zvědavá.“

„Moje prohlášení zní: PROHLAŠUJI, A TÍM CHCI VYJÁDŘIT SVOJE SYMPATIE K ROMŮM, ŽE I JÁ JSEM ČLOVĚK, TEDY ROM.

A moje otázka pro všechny přítomné hosty zní: Byli byste ochotni se k tomuhle prohlášení připojit a podpořit ho svým podpisem? Široká veřejnost přece jen snadněji překoná bariéru předsudků, která se v ní za dlouhá léta nashromáždila. Takový podpis známé osobnosti, a tím nemám na mysli jenom Vás, co zde sedíte, ale i osobnosti z řad umělců, sportovců, vědců, ale i například lékařů, má daleko větší váhu než pouhé řečnění.“

Paní moderátorka byla viditelně zaskočená.

„Hm… Zajímavá otázka. Velmi zajímavá…“

Lehce kývala hlavou a přemýšlela.

Pak se obrátila k politikům: „Co tomu říkáte pánové? Přestaneme řečnit? Otázka je naprosto jasná. Podpořili byste takové prohlášení? Ano nebo ne?“

A potom jednoho po druhém vyzývala k odpovědi.

Všichni, kupodivu ochotně, začali projevovat souhlas.

Nemohli odpovědět – ne.

Ale souhlasit s nějakým klukem – to jo – to mohli. A nezdálo se jim to ani trochu nebezpečné. Najednou byl každý z nich největším přítelem Romů. Ale všichni nebyli stejní. Někteří byli pochopitelně na jejich straně již dlouho před tímhle pořadem. Naopak jiní byli ale pověstní svými hanlivými výroky o Romech a nyní se chovali naprosto pokrytecky. A někteří byli neutrální, jako kdyby neměli vlastní názor.

Paní Málková to věděla.

Teď ji ale zajímala tvář z monitoru.

„Hochu, tvoje otázka byla, vzhledem k tvému věku překvapivě věcná a výstižná. Vyjadřuje víc, než si lze domyslet, a navíc jsi dokázal, že to jsi právě ty, kdo se s moudrostí narodil… Děkuju.“

Pak se vytrhla ze zamyšlení a jakoby ožila: „Málem bych zapomněla. Prozradíš nám svoje velectěné jméno?“

Chlapec se provinile usmál: „Věk. Nový Věk.“ A potom rychle dodal: „Promiňte, to je přezdívka od spolužáků, podle jedné potravinářské firmy. Ve skutečnosti se jmenuju Josef Nový.“

Moderátorka opakovala po něm: „Josef Nový.“

„A jak ti říkají doma?“

„Tak. Normálně. Pepík.“

„Vidím Pepíku, že máš smysl pro humor.“

„To jo, to mám. Víte, náš učitel matematiky říkal, že vážné věci se mají brát s humorem a veselé věci naopak vážně, jinak prý že je nepochopíme. Vždycky říkal: ‚Mám pravdu, jako že jedna a jedna nejsou dva, ale dvě.‘ “

„Vidím, že jsi i filosof…“

Pepík se usmál: „Já ne, to ten učitel matematiky. Pan Bořek se jmenuje. Taky nám povídal, že v každém z nás je ždibec rasismu, ale že civilizovaný člověk ho musí umět v sobě potlačit. To abychom neodbočili od těch cikánů.“

Paní moderátorka se také usmála a usmívali se i politici.

Napětí v televizním studiu pominulo, najednou tam byla příjemná nálada.

Usmíval se dramaturg, usmíval se kameraman a usmíval se i režisér, který všechno sledoval na svém monitoru.

„Pověz nám Pepíku, co víš o Romech?“

To byla další otázka, směřující od moderátorky k Pepíkovi.

Pepík zvážněl.

Na čele se mu objevilo několik vrásek.

To jak se zamyslil.

„No… Moc toho nevím. Tak třeba to, že se mnou chodí do třídy jeden Rom. Nikdo s ním nechtěl kvůli jeho romství sedět, a tak nakonec skončil u mě. Taky jsem z toho neměl radost, ale moje laťka snesitelnosti je vyšší než u ostatních. Nakonec jsme se skamarádili. Chvíli to trvalo, to je fakt, ale skamarádili. Jednou mě pozval k nim domů. Že prý mě chce vidět jeho dědeček. Řekl jsem to doma. Naši mi to zakázali: ‚Ať tě ani nenapadne jít k cikánům! Nebo budeš bit! To bysme jich tu mohli mít za chvíli dvacet!‘ spustili na mě.“

Pověděl jsem to Jankovi a on kvůli tomu úplně přestal mluvit. Tak jsem se nakonec odhodlal…

„Cože, ty jsi navštívil Romy?“

„Ano, Janko mě k nim vzal. A dodnes jsem doma nic neřekl.“

„Tak nám o tom v rychlosti něco pověz.“

„Bál jsem se. Jejich dům je šedivý a smutný. Místnost, do které jsme vstoupili, byla plná dětí. Když nás spatřily, zarazily se a s otevřenými pusami na nás koukaly. Pak odkudsi přišel mohutný muž v brýlích. Zatleskal a poslal všechny ven. Potom přistoupil blíž ke mně a zkoumavě si mě chvíli prohlížel. ‚Jseš Gádžo že? No a čo? S Gádžama sice moc nepečem, ale ty jsi kamarád tuhle našeho Janka a kdo je kamarád našeho Janka, je i můj kamarád a kdo je můj kamarád, tomu tady nikdo nezkřiví ani vlas. Nu což, pojď dál, Jožo.‘

Vešli jsme a on nás usadil do křesel.

Namířil na mě ruku: ‚Tyhle bílý potvory mi zkrátily život aspoň o deset let.‘

To mi nabízel cigaretu.

Nevzal jsem si.

Ani Janko ne.

‚Je vidět, že seš rozumnej, Jožo, vítám tě. Janka už jsem to odnaučil, nemusíte dělat stejný blbosti jako my, starý pitomci. Ale zeptat se musím, protože v tomhle baráku vládne demokracie, která platí pro všechny i pro děti a kterou určuju já. Když jsem řekl deset let, tak si nedělám legraci. Mám v sobě couváka, vím to… Ale k hojičům mě nikdo nedostane, ty by to ještě urychlili. A tady mi to stejně nikdo nevěří.‘

Potom sundal housle, které visely na zdi.

‚Vím, že Jankovi občas pomůžeš s úkolem, Jožo, a za to ti jsem vděčnej. Proto ti zahraju na hůsličky. To je totiž můj druhej hlas. Ale ještě ti něco povím. My Romové to nemáme jednoduchý. Spousta nás je hloupejch, protože nás nikdo ke škole neved, a abychom mezi vámi obstáli, musíme být bohužel ještě chytřejši a šikovnější než vy. Proto kladu Jankovi a všem chalánům tady, na srdce: – Nekraď a plať! – Ale jenom to, co musíš, a budeš se mít dobře. K tomu ale ještě musíš něco umět a tak se uč! Žij na plnej svět, ať z toho života něco máš, ale v mezích zákona. A mysli na svoje děti.‘

A potom zahrál.

A hezky.

A pak řekl: ‚To je vode mě tak asi všechno. Teď si můžete jít po svým.‘

A my šli.“

Všichni včetně moderátorky byli dojatí.

„Docela by mě zajímalo, Jožo, a přísedící určitě taky, čím se živí jejich rodina? Mají zaměstnání?“ zajímala se moderátorka

Pepík se zavrtěl.

„No moc toho nevím. Tak Vám to v rychlosti povím a skončím. Jeden strýc Janka je docela podnikavej a tak si pronajal hospodu.

‚Musíš se tam podívat,‘ říkal Janko a já, jelikož mám rád dobrodružství, jsem souhlasil.

Hospoda je na samém konci našeho města. Jmenuje se: U Cikána. Je tam spousta zajímavostí. Třeba mě zaujal nápis nad vchodovým průčelím. Na staré omítce je tam napsáno: ‚Tato hospoda byla původně určena jenom pro bílé‘ a pod tím je nedávno dopsáno: ‚Ale mohou i jiné národy.‘

Přišlo mi to nesmyslné, ale postupně mi to došlo.

Nebo si představte, že ve výčepu točili jenom Kofolu, černé pivo a Granát. A jediné lihoviny, které prodávali, jsou Fernet a pravý cikánský rum, který se jmenuje Rom. Má barvu jak ten Fernet, ale chutná prý skoro jako Tuzemák. A místnost pro kuřáky mají označenou nápisem ‚Smokie Room‘. Když jsem šel na WC, tak mě trkly nápisy na dveřích ‚dámský rOOm‘ a ‚pánský rOOm‘. Nebo si představte, že každý pátek večer pořádají zajímavou akci ‚Klub integrovaných Romů‘, kde si může každý, a nejenom Rom, za mírný poplatek představit svoje výrobky všeho druhu, ovšem v rámci slušnosti. Janko tam třeba ukazoval svoje figurky, které vyřezává ze dřeva, a měl ohromnou radost, když se líbily a jeho kamarád dokonce zpíval.

U Cikána zaměstnávají většinou Romy z jejich rozvětvené rodiny. Je tam zaměstnaný jenom jeden Gádžo, bývalý sládek z pivovaru, kterého propustili, protože měl jenom několik let do důchodu a byl prý neperspektivní. U Cikána ho ale rádi vzali. A on se jim za to stará o pivo a ještě dělá po službě vyhazovače…“

„A jak vycházejí Romové s bílými?“ skočila mu do řeči moderátorka. „Mívají mezi sebou rvačky?“

Pepík se zamyslel. „Taky mě to samozřejmě zajímalo; mimochodem, ta otázka mi trochu připomněla ty dva nápisy na fasádě… Ale nebudu odbíhat. Jankův strejda povídal, že se to moc neliší od jiných podobných podniků. Prý se jenom občas trochu semele dobro se zlem, ale sládek si s tím zatím poradil.“

„Tak říkáš, že se občas semele dobro se zlem…“ usmála se moderátorka.

„Ano, tak to ten strejda povídal. Kromě těch dvou tam jsou zaměstnaní asi ještě tři nebo čtyři Romové. No a ostatní nedělají nic jiného, než že se protloukají různě po brigádách.“ Pepík se odmlčel.

Paní Málková se otočila k politikům: „To nám to uteklo že, pánové…?“

Měla pravdu. Politici se viditelně bavili. Vida, jak, jindy pro ně tak nepříjemný, pořad utekl.

„Pepíku,“ řekla. „Nevěřila bych, že rozhovor s tebou zabere bezmála celou půlku pořadu. Ale stalo se, a musím přiznat, že nelituju, byl jsi věcný, přínosný a přitom zábavný. Bohužel ale náš čas vypršel, a tak mi nezbývá než ti poděkovat.“

„Já děkuju, že jste mě vůbec nechala promluvit. Splnil se mi sen,“ odpověděl.

Zatvářil se trochu šibalsky, provinile a dodal: „Tak já jdu na to hřiště.“

Obraz se zase zakmital a zmizel.

Paní Málková se zarazila s pootevřenou pusou a poprvé, jen tak mimoděk, sama pro sebe si pošeptala: „Ten rošťák.“

Potom zlehka zatleskala. „Vážení hosté a televizní diváci, náš čas vypršel…“

Mezitím vešel dramaturg studia.

Rychle přistoupil k moderátorce, něco jí řekl a podal jí jakousi listinu.

Ta ji v rychlosti přelétla pohledem. Nevěřícně zakroutila hlavou a trochu zbledla.

„Uklidněte se prosím! Je to překvapení. Nebudete mi věřit, ale právě mi doručili prohlášení, které nám přednesl ten chlapec. Řádně sepsané a právně stvrzené.“

„A tak mi nezbývá, než vás vyzvat. Připojíte se k Jožovi? Jste ochotni stvrdit jeho prohlášení svým podpisem?“

Rozhostilo se nebývalé ticho.

Jako před bouří.

Paní moderátorka si pro sebe podruhé pošeptala: „Nový Věk… On vyhrál.“

 

 

II. část

Aneb každý máme svého Roma

 

Naše společnost nás naučila rozdávat nálepky. Tím, že je sama rozdávala na počkání. A my, jedinci, jsme to od ní převzali. A dřímá to v nás jako nějaká potvora, která čeká na svoji příležitost. Ani si neuvědomujeme, že sami jsme také značkováni, hodnoceni, cejchováni…

Samozřejmě mám na mysli Romy. Oni jsou na tom, z menšin žijících u nás, nejhůř. Národ Romů, a slovo NÁROD zdůrazňuju, má těch nálepek nejvíc. Jsou to zloději, špindírové, bordeláři, neplatiči, povaleči, lenoši, nevzdělanci, zneužívající vše, co se dá. Trhači parket, chovatelé prasat ve vanách…

Tak by se dalo pokračovat snad do nekonečna. Zkrátka za všechno mohou oni. To oni kradou poklopy z kanálů, kolejnice a vůbec všechno ze železa a prodávají to ve sběrných surovinách. To oni a nikdo jiný, se napojují načerno na elektřinu…

Nadávat na národ Romů je pro nás naprosto přirozené. Kdo alespoň jednou v životě nenadával na Romy jako na národ, snad ani není Čech.

Ano. I já jsem nadával. I já jsem jim rozdával nálepky, přiznávám. Ale naše společnost mě to naučila. Společnost, do které musím nutně zařadit i kamarády, příbuzné, ba i svoje vlastní rodiče a sourozence, učitele, umělce…

Ale oni to také převzali. Dědí se to z pokolení na pokolení.

Bohudík se to lepší.

Opravdu se to lepší

Pomalu, ale jistě, se to lepší.

Na jedné straně je čím dál, tím víc jejich zastánců, naproti tomu útoky a vášně, zaměřené proti nim, nabývají na intenzitě a mohou přerůst v pogromy a lynče…!!!

Mnozí z nás procitli a přestali ty nálepky rozdávat.

I já jsem se začal dívat kolem sebe. Snažil jsem se naslouchat, četl jsem a poučoval jsem se. Přemýšlel jsem a poučil jsem se. Dospěl jsem k názoru, že oni jsou prostě jiní, a to je to, co nám na nich nejvíc vadí…

Není to tedy jenom rasismus, co v nás dřímá, ale je to hlavně xenofobie. Neschopnost pochopit, že oni jsou odlišní. Nejde nám jenom o to, že NĚKTEŘÍ kradou, křičí, nechávají za sebou hrozný nepořádek, podivně páchnou, mají zkažené zuby, kouří, pijí, jsou degenerovaní nadváhou a neplatí to, co by měli. Jde o to, že jsou jiní. Provokují nás jejich pestré oděvy. Ruší nás jejich hlučnější řeč a hlučnější chování. Vadí nám, že jsou zvyklí scházet se častěji s příbuznými. Na to všechno i na mnoho dalších věcí si nemůžeme zvyknout. Nemůžeme přistoupit na to, že mají jinou mentalitu a jiné zvyky. A to všechno je xenofobie. My chceme, aby si oni zvykli na všechno, a sami přitom nejsme ochotni jim tolerovat nic. Oni jsou jednoduše Cikáni, Romové a basta. To samo o sobě je jejich největší chyba. A oni přece všichni kradou, ničí byty, kolem domů mají smetiště a zneužívají sociální dávky. A když ne, tak to snad ani nejsou Romové. Ty nepočítáme!

A kdo vykrádá banky? Kdo benzínové pumpy? Kdo shrábne miliony a uprchne do ciziny? Kdo unáší děti? Kdo falšuje doklady, bankovky? Kdo kašle na svoje rodiče? Kdo jsou ti podvodní byznysmeni, o kterých denně čteme? Kdo jsou ti, co kupčí s vysokoškolskými tituly? Kdo jsou ti vůdci mafií, pašeráci a výrobci drog? Kdo jsou ti elegantní vrazi, co si na čistou práci najmou a kdo ti vykonavatelé té práce? Kdo jsou ti, co ztlučou a okradou nebohou stařenku na ulici nebo přímo v bytě? Všechno Romové? Naše věznice jsou napěchovány Romy?

Ale pozor!

Když Romové, tak tedy také lidé…

Chápete to?

Rom = člověk!

V tom je všechno.

To je filozofie.

Na to musel přijít ten kluk, abychom si to uvědomili?

Asi ano.

Nebo jsem si musel kluka jednoduše vymyslet, protože dospělému by to nikdo z nás nevěřil?

Jelikož to byli oni, kteří nás to naučili, když my jsme byli ještě těmi kluky?

My všichni jsme jim přidělili nálepku. Jako fašisté přidělili židům hvězdu.

A to je děsivé.

Fašisté se chtěli zbavit židů. My jsme se na oplátku chtěli zbavit fašistů a tak jsme se raději pro jistotu zbavili všech Němců. Ale část fašistů v nás asi zůstal a hle, rostou nám noví fašisté, mladí. A velká část z nás s nimi potichu sympatizuje, neboť oni nás chtějí zbavit lidí, pardon Romů. A my nechápeme, že to je jenom zástěrka k tomu, aby měli volné ruce ke konání násilí…

Zde se nabízí otázka:

Nejsme rasistický stát?

Tvrdíme, že ne.

Ale je dost důvodů o tom pochybovat…

Odpověď musí hledat každý sám u sebe…

Neonacisté a jejich sympatizanti by chtěli Romy někam vystěhovat.

Ale kam?

A jak?

Každý soudný člověk ví, že to je nesmysl.

Že by to byl návrat do středověku.

A moc dobře to vědí i oni.

Tak se je snaží všemožně zastrašit a přimět je k tomu, aby odešli sami.

To se jim může částečně podařit.

Ovšem odešli by ti nejvzdělanější, tedy nejvíc přizpůsobiví.

Zůstali by nám ale ti nejméně přizpůsobiví.

A to přece nechceme.

Vrátili bychom se zase na začátek.

Něco takového tady již bylo. Fašisti naše Romy za války téměř vyhladili a komunisti nám pro změnu "dodali" ty méně přizpůsobivé. Ze Slovenska. A to byl ten začátek, na který bychom se opět dostali. Spočítejte si ty roky, které od té doby uplynuly.

A tak nám nezbývá opravdu nic jiného, než se navzájem pochopit. A to není těžké, chce to jenom chtít. Mohlo by se začít třeba s kulturou, tam je neomezené množství možností…

Co vlastně o Romech víme?

Mají nějaké dějiny?

Máme možnost, koupit si nějakou knihu o Romech? O romských dějinách?

Zbytečný nadstandard v podobě různých sociálních dávek by dostávat neměl nikdo, ani Romové ne. Způsobují jejich degeneraci. Ale určitě by měli mít šanci na vzdělání a na práci. To je rozhodující. Pokud by měli mít nějaké výhody, pak ty výhody musí dostat každý, kdo je v nějaké sociální krizi.

Romové si musí uvědomit, že když nastoupí do zaměstnání, musí bezpodmínečně respektovat pravidla, která platí pro všechny.

A když je respektovat nebudou, musí jít hledat štěstí jinam.

Víte, co je zvláštní?

Že každý z nás má svého Roma.

Nevíte, co tím myslím?

Tak já vám to povím.

Každý z nás, zná alespoň jednoho slušného Roma.

I kdo na ně nadává, tvrdí, že zná nejméně jednoho slušného.

Nás je asi deset milionů.

Že bychom znali všichni jednoho a totéž slušňáka?

A teď si to spočítejte…

Víte co říkají Romové?

Že i oni se setkali nejméně jednou s nějakým gádžom, který se k nim choval normálně, slušně.

Babo raď.

Nebylo by jednodušší odhodit předsudky a chovat se k sobě jako k lidem?

Dělit všechny jenom na dobré a na zlé?

Nebo na slušné a neslušné?

Možná je na to potřeba trochu odvahy…

 

Po roce osmdesát devět se objevila další komunita lidí, kteří jsou na tom velmi podobně jako Romové. Pocházejí ze všech sociálních vrstev, nevzdělaní i vzdělaní s tituly. Ztratili identitu, jméno, jejich příbuzní o ně ztratili zájem.

Jsou to bezdomovci.

Také jimi opovrhujeme, protože páchnou, kradou, pijí, jsou si podobní, nestarají se o sebe. Také oni se stávají terčem zbabělých útoků. Také si s nimi nevíme rady a nejradši bychom je kamsi uklidili.

Ale to už je na další kapitolu…

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

29.11.2015 20:27:54dát kritice tipK3
redaktor prózy

Já děkuju Tobě, žes četla. Někomu to připadalo jako agitace. Ale o to vůbec nešlo. Někdy zkrátka potřebuješ říct svůj názor. A aby si ho někdo přečetl, tak jsem napsal tu první část...

29.11.2015 19:26:01dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Moc se mi líbí téma a zpracování. Taky znám dobré, pracovité Romy, u nás v Č.K. je jich převaha. Díky za odvahu .                                /T.

19.05.2011 15:26:51dát kritice tipTangens_Omega36
Jo, prosím. :)
18.05.2011 20:52:30dát kritice tipK3
redaktor prózy
Tangens_Omega36: Díky za podporu.
18.05.2011 20:50:03dát kritice tipK3
redaktor prózy
Pro "to jsem jen já": Slovo rošťák jsem opakoval, aby to vyznělo tak, že vlastně nebyl žádný rošťák ale správný kluk...
18.05.2011 17:56:45dát kritice tipTangens_Omega36
OK. Ten kluk nevypadá jako spasitel. Jak jsem si všiml, skoro nikdo Ti nedal první místo (a druhé a třetí taky moc ne), ale jsi vážně suverénně nejlepší. To víš, v kurzu jsou "líbivé" a nevážné povídky. Taky na tento problém narážím. ;)
Hlavu vzhůru a jdi dál. :-)
17.05.2011 21:21:39dát kritice tipK3
redaktor prózy
Děkuju za připomínky, názory, kritiky.
Mně šlo hlavně o tu druhou část. Pepíka jsem tam přidal jen tak mimochodem, aby si to přečetlo co nejvíce lidí. On měl jenom trochu ukázat směr, nabourat předsudky...
Takže ho prosím neberte jako spasitele, tak jsem to nemyslel. Měl to být takový dětský, ještě ne zcela zkažený názor nezatížený předsudky.

Ještě k tomu slunci na obloze a opakování A: To jsou právě ty okamžiky, o kterých vím, že jsou asi špatně, ale bez kterých by to nebylo ono...
17.05.2011 13:15:21dát kritice tipTangens_Omega36
Musím uznat, že tohle je hodně silný text, nejen obsahově.
Našel jsem však i nějaké nedostatky:
vynořil hlas, jako slunce když se vyhoupne na oblohu. - špatná syntaxe - jako když se slunce vyhoupne je správně.
Kluk stisknul rozhořčeně rty, - tato konotace je dosti podivná - lepší by bylo našpulil nebo tuto část zcela vynechat.
že význam slova Rom, znamená vlastně člověk - bez čárky za Rom.
Nemohli odpovědět – ne. - bez pomlčky.
A potom zahrál.
A hezky.
A pak řekl: ‚To je vode mě tak asi všechno. Teď si můžete jít po svým.‘
A my šli.“ - ta čtyři áčka za sebou vypadají dosti nehezky.
čím dál, tím víc jejich zastánců - v této frázi se čárka nedělá.
Ale část fašistů v nás asi zůstal a hle, - ta část zůstala.
Každý z nás, zná alespoň - bez čárky. Těch chybějících nebo navíc čárek je tam mnoho, tohle je jen výběr těch hlavních.

Jak již pravil BG, druhá část je moc angažovaná a spíše úvahovitá. Celkově je to v hodně vážném duchu, neškodilo by zřejmě text trochu odlehčit. Velmi ale chválím za opravdu hluboké morální poselství, přestože je dosti obvyklé a tuctové. Styl přes všechny výtky výše velmi zdařilý a téměř profesionální, je vidět, že autor(ka) má dlouhou praxi a chyby jsou spíše z nedbalosti či spěchu. Rozhodně nejlepší z tohoto soutěžního kola i ze všech povídek, co jsem tak za posledních pár let četl. Přestože je psán lidovou formou, chytne každého (citlivějšího) člověka za srdce. Můj favorit. Tleskám. Moc dobré! :o)
16.05.2011 21:03:11dát kritice tipsweet_sue
... já byla na romské akci na Flédě; hudební a taneční soubory, kapely od barových po Idu Kellarovou a romjazzrock, publikum smíšené rasově i věkově a v pohodě, neožralo, veselo....A! S těmi tanečními soubory byli i neromové, děcka; vedeno inteligentníma šikovnejma romskejma instruktorama, i kapely byly některé smíšené.

Tož myslím, že tohle bylo za všechno mudrosloví, a doopravdy se to stalo a děje /místy, občas/.

Na prvního máje v Brně taky byla převaha protirasistů nad náckama /aspoň zatím je to tak/.

Tož já si nemyslím, že by bylo potřeba AŽ TAKOVÉHO sladkého pepíčka za každou cenu.

/co by bylo fakt potřeba, to nevím -třeba ti streetworkeři tam, kde je to blbý?/

:o) ale jseš hodnej kluk.

09.05.2011 22:14:00dát kritice tipK3
redaktor prózy
To, že Vám to přijde někomu jako agitka mě mrzí. Buď jsem to špatně napsal, nebo jste to špatně pochopili. Rozhodně to nebyl můj úmysl. Chtěl jsem jen, byť třeba o jeden milimetr, změnit úhel pohledu.

Ani já bych nemohl bydlet v paneláku mezi hordou opilců a povalečů a pod okny haldy odpadků. Nikde jsem nic takového nepsal.
Romové tu žijí dost dlouho, takže mezi nás neoddiskutovatelně patří a my nemáme právo se jich násilím zbavovat nebo je zastrašovat. Tudy cesta nevede a troufám si tvrdit, že kdybychom se jich nějakým způsobem zbavili, dřív nebo později bychom toho litovali.

Vzpomeňte: Není to tak dávno, co se Australané veřejně omluvili původním obyvatelům za to, že jim násilím odebírali jejich děti a začleňovali je do bělošských rodin. Nikam to nevedlo, ale ta černá skvrna už navždy zůstane zapsána v australských dějinách.

Strohé nařizování a represe nepomáhají.

Romové původně kočovali a to mají v genech. Ten způsob svobody a volnosti. A to když skončilo, to bylo asi jako kdybychom divoké zvíře zavřeli mezi zvířata domácí.

To povalování a nic nedělání některých není nic jiného než degenerace, bezradnost, apatie, rezignace, která vede ke zvýšení kriminality. Právě v tom potřebují pomoct. Spolupráce na společných výchovných programech pro předškolní děti, společně vypracované programy pro rodiče, pro budoucí matky, kulturní programy a jiné. To je všechno.

Pomalu se to zlepšuje a někde už mají výsledky.
09.05.2011 08:15:52dát kritice tipJanina6
Já znám jednu docela fajn romskou rodinu. Jejich dcerka nádherně zpívá, je milá, má smysl pro humor. Ve třídě ji šikanujou...
Synovce mi přepadli a zranili dva mladíci - černý s bílým...
Na té povídce mi vadí spíš naivita obecně, ne to, že se týká zrovna romské otázky.
09.05.2011 08:02:49dát kritice tipDiana
Čtyřikrát mne Romové okradli za bílého dne na veřejném místě - ulice, tramvaj, podchod. A já jsem k nim byla přesto velmi slušná - ze strachu.
Osobně jsem nepoznala ani jednoho slušného Roma.
Pro mne je ta povídka něco mezi pohádkou a sci-fi.
07.05.2011 20:07:54dát kritice tipJanina6
Mně to bohužel jako agitka připadlo celé. Nevěřím, že nás "spasí" nějaký génius, který nám sdělí svou poučku, my mu zatleskáme a svět se změní. Obávám se, že všechno je mnohem složitější.
05.05.2011 09:30:56dát kritice tipProsecký
Big George má pravdu. Ztrácí to švih.
01.05.2011 13:38:07dát kritice tipBig_George
Ta druhé půlka to shazuje...

A přitom jsi měl tak skvěle našlápnuto.

Být tebou, tak se to pokusím předělat - míň argumentů, víc napětí - tak jako na začátku.
27.04.2011 08:43:41dát kritice tipIMa
Druhá část už mě moc nebavila, první je dobrá. Za tu T
26.04.2011 19:13:53dát kritice tipto jsem jen já
...:( já mám výhrady... Ne k tomu, že Romové jsou lidé, že nelze strkat lidi do jednoho pytle podle předsudků a k humanistickému poselství. /naplňovat humanistická poselství je ale sviňsky těžký v okamžiku, kdy se objeví nedokonalí živí lidé, to víme všeci./
jenomže když redaktorka zašeptá *ten malý rošťák*, a ono to v textu už bylo, *Malý rošťák se ale nedal jen tak odbýt.*.... aj vaj.
tož já bych raději, kdybych nemusela vzpomenout na to pachole, co pravilo *bohdá že žízní nezhyneme*.

Proč mne to tak tahá za uši- nevím. U Dostojevského lidé také říkají šílené věci...
17.04.2011 18:39:58dát kritice tipJanina6
Díky za nominaci, aleši, příště prosím avízo někomu z klubu PM. Zařazuji povídku do klubu.
13.04.2011 06:50:20dát kritice tipbaronka

Každý národ má
kurvy básníky a zloděje
posuzovat člověka
po barvě kůže
je malomocné
T
12.04.2011 22:55:19dát kritice tipK3
redaktor prózy
Děkuji za nominaci; samozřejmě s ní souhlasím.
12.04.2011 14:40:24dát kritice tipaleš-novák
pokud autor souhlasí, posílám nominaci do Povídky měsíce. tedy aspoň tu první část...
11.04.2011 17:55:21dát kritice tipbaaba
...část ze studia je super*
11.04.2011 15:10:16dát kritice tipaleš-novák
no, ta druhá půlka už je spíš taková agitka. Máme chápat romskou rodinu, bydlící v paneláku s dvaceti dalšími byty babiček a dědečků, když každý den dělají hluk? To ne, mělo by to být obráceně: cikáni by se měli přizpůsobit, nebo jít někam, kde jejich chování nebude na obtíž. Že "kradou aji bílí", jak zpívají Buty, to je pravda. Rasové složení obyvatelů věznic ovšem něco napovídá...

Sám rozhodně nemám žádné předsudky vůči cikánům, pocházím z Mostu, kde jich vždycky bylo spousta, umím posuzovat jednotlivosti a nepaušalizovat.
11.04.2011 13:12:20dát kritice tipaleš-novák
zatím jsem přečetl jen první půlku,ještě se vrátím. parádní čtivo, tedy.
11.04.2011 12:36:02dát kritice tipKapsa
Text, který vtáhne.
10.04.2011 18:48:42dát kritice tiptakjinak
Dobré, vážně dobré... směsice povídky a úvahy..*


Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.