Kontinuita

...kolem mě je hustá vonící tma. Hltám její drobné částečky a nepřemýšlím. Je to můj úděl a nevzpírám se mu; vlastně o něm téměř ani nevím, jen ho vzdáleně tuším. Mé dosud spící vědomí reaguje jen na signály, vnímané a zprostředkované kůží a nekomplikovanou sítí nervových vláken; znám chlad a teplo, vlhkost a sucho, potravu a blízkost jiných živých tvorů.
Jako třeba teď. Zřetelně cítím nebezpečí a rychle se kroutím pryč.

...kráčím hustou mokrou trávou. Občas zabořím zobák do hlíny. Něco se tam hýbe a já vnímám známý pach. Mám hlad a tady dole je cosi, co mi dělá dobře. Trhám sebou, něco mě vyrušilo. Nejasně cítím přítomnost cizího zvířete; rozhlížím se, ale nic podezřelého nevidím. Znovu skláním hlavu.

...mířím dlouho; chci si být jistý první ránou. Když ho minu, nanejvýš ho polekám a uletí mi. S prstem na spoušti se soustřeďuji na chvějící se mušku. Jsem tu v lese sám; nevnímám nic, co by mě mohlo vyrušit a mačkám spoušť.