Noční pohádka

   Noc vzala svět do dlaní. Uspala děti vlahým větrem a těm, co nemohou spát, svítí na cestu miliony hvězdiček a jejich pán – Měsíc.

   Na posteli s povlečením posetými kvítky sedí taková střapatá holka, kinklá nohama a marně volá spánek. Možná ani nechce spát, protože se bojí, že když usne, tak svět v té tmě zmrzne. Rukou hladí kvítky na peřině a domlouvá sněhu tam venku za oknem. Ztrať se, prosím, ztrať se a vrať mi zelenou trávu. Já takhle nemám po čem běhat. A ty přeci nechceš ubližovat zvířátkům a ptáčkům a kytičkám a oni kvůli tobě nemají co jíst. A sníh jen pokojně leží a neposlouchá – je mu to jedno.

   Zato nahoře na obloze, kde si neposedné hvězdy házejí s planetami a s asteroidy hrají kuličky, přání malé holčičky trápí stejně malou hvězdičku, která sedí na cípu srpečku měsíce, má hlavu v dlaních a dumá. Jak jen jí můžu přinést spánek? Spánek je přeci zdravý a já ji tak můžu lépe hlídat a nosit ji krásné sny...

Copak tě trápí, maličká. Ozval se stříbrným hlasem Měsíc.

Měsíc se zamyslel. Můžeš jí to říct. Jsi ještě malá a nevíš všechno, ale existuje způsob, jak uklidnit pozemské dítě... Jenže tak ztratíš nás – svoji rodinu.

Prosím, řekni mi to. Zaškemrala. Vznikla jsem přeci proto, abych tuhle holku hlídala, tak mi pomoz, ať můžu já pomoct jí.

   Střapatá holka se zatím přemístila z postele k oknu a nepřátelsky koukala na závěje sněhu. Potom se s obavami zahleděla na oblohu, jestli ji nezakrývají těžké sněhové mraky. Mraky neviděla, bylo jasno. Krásně viděla, jak se nebem prohnala hvězda. Vykulila oči. Jůůů, padá hvězda. Maminka říká, že to si můžu něco přát a ono se to splní. Tak tedy: Když už sníh musí být – stejně ho mám ráda, dá se na něm sáňkovat a je s ním spousta legrace – tak ať je alespoň užitečný. Ať všechno přikryje, vždyť vypadá jako obrovská peřina, a zahřeje a zvířátka budou moci spát.

   Důležitě si dala ruce v bok a spokojená s tím, jak to vymyslela ulehla do květované postele a usnula. Jistě se jí zdá něco hezkého. Podívej, hvězdičko, usmívá se.