O mých zvířecích kamarádech (33)

     Jak jsem se v předešlém zmiňovala o mravencích, připomnělo mi to mé dětství. Když jsme s našimi chodívali do lesa na houby, bylo tam několik obřích mravenišť s velkými lesními mravenci. Vždy jsem hned na kraji lesa žadonila, zda půjdeme trasou okolo nich.  Rodiče mě dobře znali a tak téměř pokaždé houbařskou štreku upravili tak, abychom mraveniště neminuli. Naši sbírali kolem houby a já sledovala život těch malých tvorečků. Je úžasným zážitkem vidět, jak jsou pracovití. Nosí do mraveniště zásoby potravy, jiní opravují části samotného domovského mraveniště a další třeba táhnou domů poraněného kolegu..  Házela jsem mravencům drobečky ze své svačiny a těšila se, jak si je odnášejí. Vydržela bych tam nevím jak dlouho, ale nakonec se muselo jít dál. Ne že bych byla otrávená, houbaření miluju a patří mezi moje velké vášně. Pobyt v lese je tak uklidňující a nabíjí energií. Nevadí když houby nerostou, stačí samotná procházka a jen se tiše rozhlížet po nepřeberné scenérii krás. Jen tak naslouchat kouzelným zvukům lesa a nasávat provoněný kyslík.

     Kdyby se lidé naučili porozumět přírodě a zvířatům, myslím že by se pak vylepšily i mezilidské vztahy. Vznikalo by pak logicky méně konfliktů a věřím, že by se tak snížila i hrozba válek. Vše souvisí se vším. Přiznám se, že mě tento problém nenechává chladnou a lhostejnou a proto musím tímto ´reagovat.´

     Když tak při svém sepisování vzpomínám, moje myšlenky zabloudily i do někdejšího statku, ve kterém bydlela jedna z mých spolužaček. Hnízdilo tam tenkrát neuvěřitelné množství jiřiček a vlaštovek. Jejich švitořivé hlásky vzbuzovaly příjemnou atmosféru.  Dodnes, když je slyším se mi tyto časy vybavují, jen je jich už bohužel o poznání méně. Často jsem se do statku chodila dívat na ustájené krávy a taky pár mohutných tažných koní. Byla jsem nadšena. Jen jednou byla moje návštěva poznamenána smutným zážitkem. Na velkém dvoře leželo mrtvé tělo narozeného telete. Pátrala jsem, co se přihodilo a dozvěděla jsem se, že v noci prodělávala jedna z krav těžký porod, který bohužel novorozeně nepřežilo. Telátko tam nehybně čekalo na odvoz do kafilérie. Musela jsem pak na něj stále myslet a mojí dětské dušičce bylo smutno.  Doma v soukromí jsem ho potají oplakala..

     Taky vzpomínám, když jsme se ujali voříška Arana o kterém jsem už psala, musel pocházet z drsného prostředí. Nejen, že zprvu lidem nedůvěřoval, ale když se dostal na dvoře k drůbeži, jedl šrot a namočený chleba, ačkoli byl nasycený plnohodnotnou psí stravou. Z toho bylo poznat, že byl krmen pouze jakoby sám byl drůbež. Napovídala tomu i jeho vyhublost a matná srst. Po krátkém čase si ale na tuto „potravu“ odvykl a jeho zdravotní stav se naplno zlepšil a z Arana se stal milý a poslušný pejsek.

  .. Právě se tu mezi sebou hašteří naše andulky. Je to jen neškodné blbnutí, ale náš kosík Ferda dělá jakýsi dozor. Hned se začne na zlobily hlasitě rozčilovat a hubuje jim tak. Dívá se střídavě na ně a na mě, co tomu řeknu. Je spokojený, až když ´hádkaře´slovně usměrním.

     Včera konečně po dlouhém suchu zapršelo. Příroda se toužebně napila a vzduch se příjemně provlhčil. Poblíž už kvete (mimo jiné) šeříková alej, je to nádherná vůně po - celé čtvrti… Užívejme si nejen jara, ale přírody kolem nás po celý rok…..