a synovi jste dali jméno znova

mami a tati. není hlína ani

čas

seškrábal z podobizny

všechny rysy

 

a vy stejně poznáte

poznáte jinak až - šmarja, probůh, nebesa! – až k neuvěření

jak to jen děláte že

není hlína ani časem drží pláčem

všechno při sobě

hlava láska svraštělé obočí

trefeno v tváři proti obloze

kymácí se v letu

je zataženo

 

plác za krk

a na konečcích prstů zůstala, je tam jasná

- není! kristova - spíš podobná té

co tekla dětsky mezi škvárou z kolene

 

do toho:

nikdy jsem se nevrátil domů, nepřicházel jsem podruhé a potřetí…

mlčel jsem v posteli ten stejný – ano, znova, ten stejný, ano

nikdy bych neřekl

že já sobě já už nepřijdu si

 

a nenávist k sobě

chovám si smotanou v odpustku

v oplatce přischlé na patře

 

velí mi

povinnost být blízko

 

.

.

.

 

zkrabatělý hadr přes – nebesa! – oblohu

na chodníku před domem žlutou barvou

doslova stojí        znova

 

když lehce zaprší   mohou na něm

ujet nohy

---