Dračí síla XI- Boží soud

Kašpar v jeskyni ještě nebyl. Podívala jsem se do křišťálové koule. Měl vedle sebe krásnou zlatavou dračici a vejce. Vybírali spolu z příchozích žadatelů o vejce adepty. Jeden čaroděj byl neodbytný a drze sáhnul po jednom vejci. Dračice zasyčela a bleskově ho rafla do ruky. Když Kašpar viděl, že se chystá k magickému útoku, přemístil se mu na rameno a zavrčel mu do ucha: „To ani nezkoušej, dvě uštknutí bys nepřežil.“

Takže Kašpar má zatím ještě práci, hodlá tam asi zůstat, dokud se nerozdají vejce.

Ještě že mi udělal přes den pevný program. Ráno sprcha, cvičení, pak učení z knih. Stejně jsem ale měla dost volného času. Vymýšlela jsem proto věci jako mytí mých dlouhých vlasů, což spotřebovalo spoustu času. Muselo se ohřát hodně vody. Vyšívala jsem si kouzelnický plášť a zpívala k tomu kouzelné mantry.

Třetí den jsem se přistihla, že mluvím sama se sebou. Chtěla jsem se projít venku, ale nešly mi otevřít dveře. Napadlo moc sněhu, jsem tu uvězněná. Zkusila jsem potevřít dveře a lžící jsem vyhrabávala sníh a nosila ho v hrnci do druhé jeskyně a házela do otvoru k podzemní řece. Po hodině jsem to vzdala.

Večer jsem usínala s pláčem. Stýskalo se mi po Kašparovi.

Čtvrtý den jsem se probudila, na hrudi mi ležel Kašpar a spal. Musel přiletět v noci. Zajásala jsem a začala ho pusinkovat. Nevrle vrčel a mručel.

„Vy ženský jste všechny stejný, pořád byste mě pusinkovaly, kdo to má vydržet?“

„Á, takže ty ses i pusinkoval s tou krásnou dračicí, co jsem viděla v křišťálové kouli, …“

„Goldie, tak se jmenuje,“ zavrtěl se Kašpar a kupodivu zrozpačitěl.

Při snídani jsem mu vypravovala, co jsem všechno podnikala.

Kašpar mi vyčetl, že jsem použila ohnivý prášek, prý by stačilo, abych se nadechla jediného zrníčka a shořela bych. Měla jsem štěstí, to jsem nevěděla.

„Ale tímto činem ses zařadila mezi černé čarodějky,“ oznámil mi Kašpar ponuře.

Zarazila jsem se.

„Říká ti něco – Boží soud- a magické úkony s tím spojené?“

„Ano, babička mi vyprávěla principy Božího soudu. Je tam jedno velké ALE.“

Vzpomínala jsem, jak přesně mi to babička vysvětlovala.

„Ano,duchovní Řád funguje jako určitý existenční program pro dané společenství a je spojující a vysvětlující nadstavbou inteligence každého člena této společnosti. Jakmile ale bude někdo chtít uspořádat tímto programem cosi ve svém životě, musí počítat nutně s tím, že prvně se toto uspořádání dotkne jeho samého a teprve potom toho, na koho je vlastně cíleno. Jinými slovy – nejdřív bude Řád řešit moje odchýlení od správné cesty a potom teprve toho, o kom si myslím, že mi ublížil, koho jsem vyzval na Boží soud,“ odrecitoval bezchybně Kašpar.

„Tak nějak mi to babička říkala,“ zajásala jsem, že jsem si vzpomněla.

„Jinými slovy, musíš mít čisté svědomí, aby tě to taky nesejmulo a to ty teď už nemáš, už nikdy nebudeš moci použít tento magický úkon, jsi nečistá.“

„Ale on si to zasloužil, pomáhal upálit moji rodinu – a pro peníze,“ měla jsem v očích slzy, když jsem si začala uvědomovat důsledky svých činů.

Kašpar se chvíli na mě díval, jak pláču.

„Tak, to stačí, ty můj vrahounku, pojď mi říct, jaký to byl pocit, když se škvařil,“ zavrněl mi do ucha a čumákem mi něžně otíral lícní kost, kde mi stékaly slzy jak hrachy.

„Krásný pocit, když jsem cítila, že pochopil, že zemře a cítil bolest ohně. Nejdřív mu hořely nohy, proto to trvalo déle, než ztratil vědomí, křičel strachy, … bylo to úžasné,“ vydechla jsem a utřela si slzy již s úsměvem.

„Teď mi dovyprávěj zbytek,“ šťouchal do mě netrpělivě Kašpar.

Usmála jsem se a začala vyprávět o Luciusovi a Gabrielovi.