Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seManifest intuitivní kritiky na Písmáku
Výběr: a2a2a
20. 05. 2011
15
53
4102
Autor
experimentátor
V poslední době se na Písmáku začala ve větší míře objevovat díla zabývající se kritikou a teoretickými východisky kritiky jednotlivých kritiků z titulu - oficiálních kritiků - a Krytyka. Samozřejmě se objevil i určitý počet parodických děl, ale to zde už patří k věci samotné, aneb co nestojí za parodii, tak asi nemá cenu komentovat.
Celé úsilí vnímám jako pozitivní a považuji za přínosné, aby byl apel vnímán skutečně široce a zapojili se i písmáci bez kritické funkce. Kvalitativní růst kritiky v tom lepším případě prospěje nejen tvorbě, ale omezí i výtky proti kritikům z titulu.
Text je poměrně promyšlený, ale netvrdím a neodvažuju se tvrdit, že bez chyb. Budu považovat za projev slušnosti a dobré vůle, když nebude slovíčkařeno nad přepisy a odlišnými pojmy na úkor myšlenky textu.
Manifest intuitivní kritiky na Písmáku
1. Literární kritika je svébytný tvůrčí proces.
2. Prvotní a základní složka kritiky je intuice.
3. Estetika není mechanikou, kritika není technickým popisem.
4. Kritika musí být objektivní.
5. Kritika nesmí být zneužívaná.
Literární kritika je svébytný tvůrčí proces odlišný od procesu tvorby umělecké. Je na rozhraní umění a vědy. Účelem kritiky je zracionalizované hodnocení díla na základě komplexního dojmu vytvořeného prvotní intuicí. Intuice bývá často nesprávně vnímaná jako něco nižšího a pudového v pejorativním slova smylu, ale opak je pravdou. Pro pochopení musíme vnímat intuici jako evoluční nástroj, jež nám umožňuje rychlé utvoření názoru a reakce. Intuice je bytostně rozumový proces využívající ve velké míře naše znalosti, schopnosti a předchozí zkušenosti; proces, při kterém se zapojují mozková centra mající na starost myšlení konkrétní, abstraktní i emocionální. Kvalita intuice u hodnocení literárního díla je tedy nutně odvozena od znalostí literárních a literárně-kritických, estetických preferencí a individuálních předpokladů kritika.
Účelem kritiky je zracionalizované hodnocení díla na základě komplexního dojmu vytvořeného prvotní intuicí. Výzva k užití intuice neznamená rezignaci na literárně teoretické znalosti, ale odmítá jejich použití jakožto primárního hodnocení v estetické rovině díla. Užitečnými znalostmi jsou pouze ty, které si kritik skutečně zvnitřní a jenž se promítnou do jeho intuice a prožitku ze čtení. Znalost teoretických předpokladů nikdy funkčně nenahradí základní triádu, kterou lze vyjádřit slovy líbí-nezaujalo-nelíbí. Nazvěme ji triádou zaujetí. Triáda zaujetí v literatuře je pragmatickým vyjádřením základní umělecké a částečně i společenské podstaty literatury (a nejen jí) bez ohledu na to, jak ji budeme složitě definovat.
Literární kritika není mechanická, i když lze oprávněně namítat, že jednotlivé části díla a jazykové prostředky lze často podrobně rozebrat a popsat, ale nelze je takto popsané zpětně sloučit v celek. Literární dílo nesmí být chápáno jako součet jednotlivin, ale celek převyšující své části v pozitivním i negativním slova smyslu. Jinak můžeme dopadnout jako při pověstné opravě budíku, při jehož zpětném složení vždy nějaké součástky přebývají; zde nám při takovém přístupu může "přebývat" umění. Význam celistvosti je v souladu s oprávněným požadavkem na konstruktivní vyzvednutí pozitivních znaků díla, o které by se měl kritik snažit.
Průměrně inteligentní kritik dokáže zhanit jakékoliv dílo. Ale kritik má být objektivní ve smyslu, že poslechne intuici. Kritika mu nesmí být nástrojem a zbraní jeho zpupnosti vyjadřujícím nadřazenost, ale má být minimálně odezvou na dílo a v lepším případě dialogem mezi kritikem a autorem o dílu. Zároveň konkrétní kritika nesmí být napadaná jako neintuivní jen proto, že čtenář nemá takové teoretické znalosti jako daný kritik. Dobře napsaná kritika vycházející z intuice je navíc mnohem lépe srozumitelná a přínosná, než zbytečně přeteoretizované kritiky (které často zavání osobními spory), aniž by ztrácela svou platnost a kvalitu. Výzva k intuitivnímu přístupu není v žádném případě výzvou k jednoduchosti, nebo dokonce ke zjednodušování. Naopak vhodné používání intuice nezatížené sekundárními předsudky (ve stylu "nemám toho autora rád") zabrání podléhání především vlivu uměleckosti ("moc tomu nerozumím, tedy to bude dobré"), ale částečně i podléhání oblíbenosti ("má to tolik výběrů/tipů, tak to asi bude dobré"), plebejské vzpurnosti ("kritizuje, tak má pravdu"), ale nezabrání "kamarádíčkování" jakožto čistě etickému problému.
Závěrem chci dodat, že dva lidé, kteří se neshodnou v triádě zaujetí spolu nejsou ve sporu, ale dva lidé, kteří se vyjadřují opačně o kvalitě díla, primárně ano. Kvalita je velice vágní měřítko, které máme a musíme být schopni v kritice nedogmaticky vymezit, jestli má mít kritika smysl. Při správném užití literární kritiky jakožto zdroje intuitivně platných premis je takový výrok formálně jen logika. A je jedno, jestli to odůvodníme zákonem vyloučení třetího, nebo použijeme modus tollendo ponens.
P.S. Komu se z jakéhokoliv důvodu nelíbí užití slova intuice, tak ať si jej nahradí pojmem metaintuice.
Tom alias experimentátor
53 názorů
Slušná debata zde?! Blahopřeji všem aktérům a ovšem autorovi, jenž ji vyvolal a na úrovni udržel.
*
experimentátor
26. 05. 2011
art,
nejspíše máš pravdu, já jsem svou poznámku odvíjel od kritiky a spíše rekací na tomto serveru. Jinak odosobnění kritiky je samo od sebe téma k diskusi. Je pravdou, že vynechání autorovy osobnosti nabízí hodnocení - kritiku v širším kontextu a i zpětně poskytuje širší vazbu, naopak začleněníní osobnosti autora, je-li kritikovi známá má také své výhody, umožňuje zpřístupnění díla čtenáři ještě do větší hloubky.
a2a2a:
Omlouvám se, ale mám pocit, že bych ctě nechtě musel slovíčkařit. Co však nelze s určitostí přijmout je tvrzení, že kritka jiná než ona ,,zjemnělá", je kritika tvrdá. Pokud hovořím o kritice, která čerpá především z estetiky, jde osobnost autora téměř celá stranou. Ústředním se stává dílo. Toto odosobnění kritiky má v sobě ty klady, že nemůže být vulgární (neexistuje vůči komu) a že by mohla hodnotit osobnost autora, což vidím jako hlavní nedistatek kritiky zjemnělé. A právě zde, myslím si, hovoříme oba o úplně něčem jiném:-). Kritika s vulgarismy není kritika (a už vůbec bych tak nenazýval názory pod zdejšími díly). Toto srovnání je nepatřičné.
art,
zjemnělá kritika, jak ji nazýváš, nevede u autora s předpoklady k zastavení postupu ani náhodou. Autor, který má ambice ke slovesné tvorbě musí umět a jistě to i umí, číst takříkajíc mezi řádky. Já jsem naprosto přesvědčen, že ohleduplná kritika má potenciál naznačit nedostatky a povzbudit, tzv. tvrdá kritika má stejné možnosti, až na to, že citlivějšímu autorovi zkrátí o několik minut život a vede, je-li i hrubá, a to zde občas je, k vulgarizaci zdejšího prostředí, což je zde v míře možná i jinde obvyklé, ale pro slušné lidi těžko akceptovatelné.
aštarmašrat:
To záleží, jestli chceš být kritik autora, nebo kritik umění. V prvním případě se zabýváš více pedagogickým působením, v případě druhém se zabýváš estetikou. Samozřejmě, je to celé daloko složitější:-)
Ale, má smysl zabývat se věkem v kritice, pakliže ti jde o dílo samo? Proč hodnotit dílo jinak 14 letému a jinak 25 letému? Pokud kvůli posunu, pak musíš nutně počítat i s tím, že v případě slabší kritiky (myšleno kritiky zjemnělé) může dojít k zakotvení se k současné autorově tvorbě a zastavení pokroku.
Taky je zcela legitimní se ptát po tom, zda kritik má kritizovat i díla, která neaspirují na umění. Má k tomu vůbec co říct?
Aniž jsem se dotázal, zařadil jsem tvůj příspěvek sekce kritiků - klub literární kritiky. Tím se omlouvám za nezeptání se, ale pokud bys byl proti, hned to smažu.
Mé teoretické znalosti pro práci kritika jsou téměř nulové a rozhodně ne větší než obrovské většiny místních autorů. Navíc jsem skeptický vůči teoretizování v obecné rovině i vlivu takovýchto úvah, přesto jsem si tvou stať přečetl a můj první pocit je, že se s tebou ztotožňuji.
Ve svém příspěvku žádáš toleranci ke způsobu jeho vyjádření a rozumím ti, když jsi při něm nesen především snahou vyjádřit obsah, proto některé výtky zde proti stylistice jsou okrajové a nesouvisející. Jinak způsob, jak dílo uchopit prostřednictvím intuice obdobně a metodicky velmi výstižně popsal také egil. Napadá mne, zda by intuici neměla předcházet vůle po empatii, jestliže chceme ke kritice přistupovat objektivně.
experimentátor
21. 05. 2011experimentátor
21. 05. 2011
V tom máš možná pravdu. Když nad tím přemýšlím, tak intuice je spíš něco neodmyslitelného, předpoklad porozumění novým věcem a není úplně na místě na ji stavět do centra úvahy o kritice. Využití intuice je spíše samozřejmostí, než úhelným kamenem kritiky. Chci říct, že kritikové se neliší v tom, jestli používají nebo nepoužívají intuici - tu používají všichni. Kritikové se liší právě spíš v té racionální rovině a manifest kritiky by se měl týkat této roviny. Není to ovšem výtka správnosti tohoto textu. Spíš se to jeví jako banalita, protože řeší jen předpoklad porozumění a ne porozumění.
Té námitce s Husserlem moc nerozumím. Že intuici fenomenologicky předchází jedinečnost vjemu, kterou právě intuice uchopuje jako objekt, uznávám. Díky ní nevidím beztvarý chaos ale oblohu, která má své mraky, své nahoře a dole... Ale nevidím, kde by se experimentátor dopouštěl záměny těchto dvou věcí.
Ještě ale k té první části. Možná i otázka na experimentátora. Do jaké míry má mít intuice poslední slovo v řeči kritiky? Ohledně čtenářského zážitku chápu, že i po sebehlubší racionalizaci zůstanu u toho, co mi bude říkat celek díla iracionálně a přímo. Pokud se ale bavíme o kritice, neměla by se snažit tento element co možná nejvíce potlačit v zájmu nestrannosti racionalizace? Samozřejmě s vědomím (samozřejmé) existence intuice čtenáře. Jistěže kritik je při psaní nesčetněkrát inspirován svou intuicí, různými asociacemi a podobně. Ale ve svém kritickém textu - neměl by se intuice ze slušnosti z pokory a také z rozumu vystříhat? Protože se nebavíme o manifestu čtenářství, ale o manifestu kritiky.
Tome, netřeba hájit smysl intuice, ale je neuhajitelné z ní dělat manifestační samospasitelnou záležitost, všeobjímající metodu; myslím, že se tady nahrazuje intuicí jedinečnost vjemu, který se v mysli stává intuicí až po námitkách nasáté racionalizace, vysvětlení sama pro sebe; viz Husserl
Zdeňku, to je už nedorozumění na druhou a já přestávám chápat, odkud se pořád bere. Že budeš láskou páskou zhrozen je v pořádku, já zvolil, že to je skvost prostě jen tak z rozmaru, abych naznačil, že intuice může říkat to i ono, klidně jsem se mohl i zhrozit. No a pak jsem se pokoušel naznačit, že pokud po mě někdo chce kritický soud, tak intuice nestačí a je třeba racionalizovat. Klidně i přihlédnout k ironii a kontextům, jak píšeš. Tady skutečně nevidím rozpor a nechápu odkud soudíš, že chci systematický pohled nahrazovat intuicí. Vždyť to přímo odděluju. Jediné, co říkám navíc je, že intuitivní čtení je důležitý prvek, na který je neustále třeba brát zřetel právě i při racionální analýze. Ne se podle něj slepě řídit, to jsem se taky snažil ukázat tím, že jsem nechal intuici soudit dvakrát jinak před a po racionalizaci.
Tomáši, to je opravdu nedorozumění. Když si přečtu láska/páska, budu intuitivně zhrozen a jako čtenář u toho triviálně zůstanu a možná ani nebudu číst dál; budu-li kritik, musím přihlédnout k dalším věcem, které již intuicí nejsou - intuicí je doslovnost textu - denotát; pokud ovšem zjistím, že šlo o ironii, za kterou stojí nějaký vyjadřovací kontext, můžu paradoxně i takový verš uznat za svébytný v onom konceptuálním rámci; pro intuici je to vyřízeno, pro metodu zkoumání to teprve začíná; intuice nenahradí nikdy poctivost systematického pohledu a naopak;
No tak dejme tomu, že si přečtu "láska páska". Mám už nějaké zkušenosti s literaturou a literární vědou a tak mi hned intuitivně svitne, že tohle je prostě skvost. A jsem šťastným čtenářem. Pak ale po mě Zdenda odvedle chce, abych k tomu něco hlubšího napsal. Zamyslím se, uvědomím si, že rým lásky s páskou není interpretačně ani zvukově nic unikátního, skoro až srágora a navíc je to příliš krátké, nehledě na to, že se jedná o lidově ustálené spojení, symbolizující špatný rým. Přesto ale musím znovu přihlédnout ke své prvotní intuici - a shledávám ji pomatenou. Ba co víc, teď, když se na text podívám znovu, má intuice (všechny argumenty v momentu čtení mít v hlavě nemůžu, tedy čtení vždy zprostředkovává intuitivní zážitek ve smyslu odtrženosti čtoucího vědomí od argumentace - nemůžu myslet na dvě věci najednou) mi již říká, že to bude nejspíš srágora. A provedu li opět racionalizaci, nejspíše se to potvrdí a mohu vše s klidem odpovědně sepsat.
stačilo by uvést jeden metodický příklad užití intuice, a pak bychom se mohli bavit dál; podle současného slovníkového významu (denotace) nemá intuice metodu, již by mohla vysvětlit; zkusme to na nějakém příkladu, ať víme, kam se slovo v tomto užití posunulo;
"Účelem kritiky je zracionalizované hodnocení díla na základě komplexního dojmu vytvořeného prvotní intuicí." Mě to přijde jasně řečené, myslím, že se pořád jedná o nedorozumění. Experimentátor nejenže říká, že intuice musí být i ve své nevědomosti živena vzděláním a zkušenostmi, ale také říká, že kritik dělá to, že výsledek své ho intuitivního čtení dále racionalizuje. Tedy říká, že ke kritice nestačí intuice, je třeba její racionalizace.
Tady bych se možná trochu já ohradil - nejsem si úplně jistý, jestli kritika je racionalizací intuice, spíše bych řekl že je racionalizací textu s ohledem na intuitivní čtení.
problém slova intuice je v tom, že značí, jak nevím, proč vím, co kriticky říkám; jsem pro vědomou kritiku; navíc si myslím, že nevědomost intuice může urazit kritizovaného mnohem víc, než podkladové argumentace kritiky, z nichž existuje únik k jinému pojetí kritiky; intuice je blízko zdravému rozumu, který zastírá populistickými jednoduchostmi, že je vlastně nesnášenlivý k cizímu, je egoistický a dělá věčné odsudky; kritika soudí za nějakých pravidel, která jejich vysvětlováním podléhají veřejnému i odbornému mínění; asi dál nebudu intuitivní kritik; jiná věc je výzva čtenářům, aby se nebáli svých intuic a vyjádřili svoje názory na dílo, s takovým čtenářským užitím nemám problém, není-li to ovšem opřeno o autoritu místního přídomku kritik, z toho důvodu jsem se ohradil i proti přístupu Zbory, že si lze myslet, že kritika je osobní privilegium, ačkoliv ji nedokážu systematicky podložit; to je pak pouhé čtenářství vydávající se za kritiku;
experimentátor: Nevím proč tvůj příspěvek z 11:33 se mi nezobrazil. Takže má reakce je možná trochu nelogická.
Jinak s tím souhlasím.
Osobně vidím hranici kolem 22-23.
Objektivní kririku bez příhlednutí k věku nelze psát, přece autor ve věku 9ti let bude psát jinak, než autor ve 14ti a ve věku 20ti. Ano, existuje hranice, kdy musíme říct, že věk není rozhodující, ale ze skušenosti vím, že zde publikují také velmi mladí autoři.
Jejich pohled na způsob psaní, témata a slovník je rozdílný.
Vždyď v kvalitě díla se odráží zkušenost autora a ta se nabírá v čase.
experimentátor
21. 05. 2011
Lyryk: Mám dojem, že to je trochu nedorozumění, vzniklé použitím zprofanovaného termínu intuice. Pokud to chápu správně, tak experimentátor chápe intuici v podstatě tak, jako ty chápeš racionální přístup k dílu se zapnutým vkusem, pamětí, vzděláním. Explicitně to ve svém textu píše, že intuici nechápe jako naivní schopnost, ale jako něco za čím stojí veškerá nutná erudice a zkušenost nejen s literaturou. Pohybujeme se tedy spíš na úrovni zkušeností zautomatizovaného vysoce sofistikovaného přístupu k poezii. Podobně jako zkušený studovaný chemik vezme dvě zkumavky, smíchá je v přesném poměru a jde se dívat pod mikroskop a vidí - aniž by si při tom hláskoval poučky, které ovšem musí znát a respektovat. Opravdu mi nepřijde, že experimentátor intuici a kritiku chápe "zborovsky". Na konci prvního odstavce to říká jasně. Ve druhém odstavci pak jen říká, že intuice v procesu samotného hodnocení předbíhá a určuje výsledek kritiky - ovšem stále platí, že dobrého výsledku dosáhne jedině taková intuice, která zvnitřnila dostatek zkušeností a teoretických literárně vědních znalostí.
Objektivní kririku bez příhlednutí k věku nelze psát, přece autor ve věku 9ti let bude psát jinak, než autor ve 14ti a ve věku 20ti. Ano, existuje hranice, kdy musíme říct, že věk není rozhodující, ale ze skušenosti vím, že zde publikují také velmi mladí autoři.
Jejich pohled na způsob psaní, témata a slovník je rozdílný.
Vždyď v kvalitě díla se odráží zkušenost autora a ta se nabírá v čase.
experimentátor
21. 05. 2011
Nemam rad, kdyz nekdo rika, co by se melo delat a jak by neco melo byt.
Taky nemam rad, kdyz autor chces stanovovat, co je prvotni slozkou, co je nejdulezitejsim prvkem.
Kazdy komplexni oragnismus potrebuje vsechny slozky. Neexistuje zadna prvotni.
Vitam tvuj pocin a tve nazory jsou tve nazory, ale tyhle dve veci mi obecne vadi.
experimentátor
21. 05. 2011experimentátor
21. 05. 2011
hodnocení díla na základě komplexního dojmu vytvořeného prvotní intuicí
// mám pochybnost o možnosti komplexního dojmu; člověk se pořád učí, takže jeho dojem může být stále komplexnější? Nebo musí počkat, až komplexnosti dosáhne? A je možné mu to posoudit z vnějšku nebo si o komplexnosti rozhoduje každý sám za sebe? Ta komplexnost rozhodnutá sama pro sebe mi zavání tím Zborovským „všechno je subjektivní“; prvotní intuice nebo druhotná? Neumím si to představit, že by se to dalo v jednom mozku úplně rozlišit, co je intuice a co vodítko jiných kritik a co když se „kritizující“ setká s něčím, co ještě jeho intuice neobsahuje? Může třeba mladík, jemuž nikdo v rodině ještě neumřel intuitivně komplexně uchopit pocity ze ztráty blízkého člověka? A pokud ne, je pak dílo dokonalé, protože poskytuje „relativně“ nové kognitivní informace?
musíme vnímat intuici jako evoluční nástroj, jež nám umožňuje rychlé utvoření názoru a reakce
// evoluční nástroj, to zní skoro neomylně; intuice by nám měla umožnit se adaptovat na jakýkoli text, pak nemůže jít o kritiku, která má nějaký promyšlený finální cíl, vzor, názor, který hledá a hájí, neboť byl třeba myšlením a zkušeností prověřen; jsou mladší autoři lépe povoláni radit a posuzovat vztahy k životu u starších autorů, i když nemohou vycházet z kontextů, které už tu nejsou? Intuitivně by mohl mladý autor napsat, kašlu ti na blbý pocity z rudý armády, žádnou jsem tu nikdy neviděl, tak už s tím nezdržuj, a to platí v tom případě taky o holocaustu, o kterém nevím nic ze své zkušenosti ani já; rychlé utvoření názoru bez historického předvědomí znamená diktát nejmladší zkušenosti – a v takovém světě žít nechci;
teoretické znalosti, … odmítá jejich použití jakožto primárního hodnocení v estetické rovině díla
// když přijdu na koncert, jednou z mých teoretických znalostí může být hudební sluch, a ten mi řekne, tady jim to neladí, nicméně musím to vydržet a očekávat intuitivní osvícení, až mi na základě komplexního dojmu dojde, že obsah (té nekonkrétní a abstraktní hudby) je důležitější, než naladění nástrojů a dodržení rytmu a dodržení žánru sonáty, která má tady v intuitivním podání 27 vět; já si naopak myslím, že znalosti jsou vždy prvotní, intuice si je v daném okamžiku přivlastní a říká, že k adaptaci na dílo to stačí, takže není třeba to promýšlet a vracet se k otázce, proč bylo porušeno pravidlo sonáty jako žánru;
základní triádu, … lze vyjádřit slovy líbí-nezaujalo-nelíbí
// problém je v tom, že kritik se musí umět vyrovnat i s pojmenováním toho, co se mu nelíbí a dokázat říci proč; v této „škole intuitivní kritiky“ ovšem žádná informace zpětné vazby nevznikne, jen strohé odmítnutí nebo lhostejnost, což mch. není stejné; teoretické znalosti by měly vždy být korektivem tohoto intuitivního konání, pak by se zkratkovité jednání totiž začalo blížit romantickému extremismu -> oan mne nemiluje a navíc jsem do dvaceti nic nedokázal, tak jdu skočit ze skály, už nic nepřijde a žádnou novou lásku nelze potkat; aby nám tu díky tomuto populistickému přístupu nezapíchlo nůž do břicha dvacet trpících Wertherů…
Význam celistvosti … kritik má být objektivní…
// pochybuji o tom, že by bylo možné dokázat, že právě intuice je celistvá a komplexní, ona je spíše v daném okamžiku prakticky dosažitelná a v dikci ostatního zde řečeného se opírá o cosi podobného osvícení duchem svatým, kde není potřeba nic konkrétního vědět, ale věřit nebo nevěřit; černobílé vidění světa nám tu zavrhne mnoho děl, která nevyhoví tomu rychlíkovému líbí-nelíbí, a zvláště ta, která vybočují z prvoplánového zaměření na očekávatelnou sociocentrickou intuici; v hudebních dílech se vyskytují například citace různých autorů a následující takty mohou tuto citaci ironizovat; o tomhle intuice nic neví a dílo pro ni bude bezcenné…
Moje poznámky nejsou bojem proti intuici a proti pokusům si kritiku vyzkoušet, spíše jsou to námitky ve prospěch samospasitelnosti a romantické prvotnosti něčeho, co sice každý má, ale každý v jiném a neidentifikovatelném a často i nesdělitelném stavu; navíc tu není žádná motivace svou kritiku vyvíjet; dejme tomu, že mi veřejnost za kritiku zatleská, o jak skvělá a komplexní je moje intuice, proč bych se zdržoval nějakou novou teorií, když to tak funguje; žádné pochybnosti! žádné pochybnosti?
"kritika" na podobnym serv osidna vec - nechci ti to tady patlat vsim moznym, tak tedy aspon jeden postreh: nemyslim si, ze by tady vubec kdo umel, az na male vyjimky, basen (stoji-li za to ovsem - a ktera, zeo?) "kritizovat", "analyzovat"...intuici i proto vitam. Otazkou (pro tuto chvili mou hlavni) ovsem je, jak na napr. me nazory(pisu nazory, ne kritiky, to zduraznuju vsude), reaguji autori.
Vim, jaky to je, kdyz cloveku hodi na hlavu text sef, navic nesympatickej(!) : autorovi je, jako by jeho diteti trhali nozicky.
....a uminene stoji si na svym, byt argumentu v kapsari mam dost a dost. Nakonec mi napise, vcera se "mi to stalo":), autorka mi odsekla, ze pise "basne" pro sebe,
ze jejim textum rozumet netreba a ze se mnou diskutovat nebude.
...takze ona vstricnost a , tady snad i vlidnost, je potrebna oboustranne.
Nevín, já osobně se kritikem necítím jsem jen ,,pouhý čtenář". Díla, která mě nezaujala, k těm se prostě nevyjadřuji. Nemám takové teoretické znalosti, ani tolik načteno, abych byl dostatečně fundovaný, objektivní v tomto směru.
Jsem klasickým ,,tipařem" - líbí dám tip. Nelíbí - nechám žít.
Jen by mě zajímalo, jestli zde na písmáku přihlíží veřejná kritika k věku autora, což podle mého názoru je velmi důležitý aspekt.
Triáda „líbí-nezaujalo-nelíbí“ je dobrým východiskom pre kritiku, no len vtedy, keď je na strane kritika istá miera vnútornej poctivosti. Inak sa aj za intuitívnym hodnotením skrývajú zasa len osobné sympatie/antipatie, tendečnosť a literárne predsudky.
Pre mňa je ťažké vyjadriť pocit z diela (a odôvodniť ho) tu, virtuálne, tak aby to autorovi diela bolo užitočné. Na to treba velkú zručnosť – vystihnúť podstatu, zrozumiteľne, neuraziť, nemudrovať.. a aj velkú odvahu, lebo tým odhaľujem kus seba, čím riskujem podobne ako sám autor. Všímam si ako to robia ľudia čo sú tu už dlho a po prečítaní tohoto príspevku mám chuť to viac skúšať.
Další kousek a opět výživný. Líbí se mi to zaměření ne intuici jako racionální prostředek. Napadá mě parafráze: Ke kritice se přistupuje vždy intuitivně, protože to je způsob, jak vůbec člověk dovede rozumět. Pro dobrou kritiku je ale třeba tento intuitivní proces vědomě podporovat, reflektovat a nezaměňovat.
,,minimálně odezvou na dílo a v lepším případě dialogem mezi kritikem a autorem o dílu."
S touto větou nemohu souhlasit. Pokud bys nastoupil tento proces, vznikla by pozice kritik - kritizovaný, přičemž se jedná o protipóly. Jeden brání, druhý je chápán jako ,,útočící". V jiném případě pak jako ,,učitel", čímž se devalvuje postavení autora na žáka. Abys mohl vést diskusi, asi by bylo moudřejší vést ji s dílem, nikoli s autorem. Nebo-li, diskuse o dílu nejde na dřeň, kdežto při diskusi s dílem musí kritik sestoupit hodně hluboko do sebe. Problém je, že na písmáku převládá diskuse o dílu a tím pádem dochází k pocitům ,,elitářství" a velkohubosti. Jinak dobrý počin, jsem rád, že to tu žije v tomto duchu:-)