Nevyslovená odpověď

Otázka na kterou nechci odpovědět
A nikdo jinej kromě mě, to udělat nemůže
Jen já
Jen já si to musím přiznat a vyslovit to …
A nevím jestli to chci vyslovit
Asi chci žít v té představě, že takhle to prostě má být
Že nejsem princezna a sny se zkrátka neplní
Že prostě někdo je šťastnej a někdo zase ne
A ten nešťastnej, si na to musí zvyknout, že pohádky neexistují
A i když se uvnitř bouří a zuří, puká mu srdce – navenek mlčí a tváří se nadmíru spokojeně
Nikdo to neprokoukne, nikdo netuší co se děje …
A možná jednou procitne
Možná sebere odvahu a řekne – takhle já žít nechci!
Tohle není můj sen!
A já tomu človíčkovi držím pěsti
Ať zvedne hlavu a vysloví to – co nejdřív!
Ať nečeká na zázrak, ať nečeká, že se někdo změní!

Nikdo se měnit nechce, každej je takovej jakej je a máme ho tak brát …
Málokdo se dobrovolně změní …
A spíš se nezmění …

Pohádky prostě neexistují …