Večer

Po stráni nad potokem se pomalu posunuje stín a zabírá víc a víc místa. Už jen chvilku a přikryje všechno kam jen oko dohlédne.

Je čas stáhnout se do lesa. Dříví na oheň je nachystané, už jen nalámat pár drobných větviček na podpal a z krabičky vyndat kousek březové kůry. Flek na spaní mám nachystaný, stačí jen po paměti zalézt.

Posbírám celtu, svetr, bundu, do jedné kapsy dám chleba a sýr, do druhé papír, tužku, nůž a baterku a s vidinou maximální pohody jdu si  vše uložit k ohništi.

Plochý kámen jako sedátko, na něj svetr, celtu, vedle položím bundu. Teď už chybí jen prut na kterém si opeču chleba a sýr. Před týdnem prořezávali stromky na břehu potoka a tak stačí zajít k blízké hromadě větví a vybrat si tu pravou.

Do kruhu z kamenů nachystám hraničku z dříví a kůry. Škrtnu sirkou a už sleduji jak se kůra kroutí pod náporem horka a za chvilku už je slyšet polupávání prvních hořících větviček. Proužky kouře stoupají vzhůru. Oheň nesměle okusuje další a další dřívka. Nadzdvihávám hromádku roští, aby se mohl nadechnout a ukázat se v plné síle. Za chvíli hoří i silnější klacky a je čas na večeři.

Ořežu prut do špičky, nabodávám sýr a opékám ho až je pěkně přismahlý a dobře se táhne. Přikusuju chleba. Když sýr dojde, opeču zbytek chleba, pomalu ho schroupám ... a teď už nastává chvíle na to správné lenošení.

Přestože mám u sebe nerozlučné přátele - papír a tužku - tentokrát je nechávám bez povšimnutí. Vše co mou hlavou prochází, plyne lehce a bez bolesti, bez potřeby zaznamenání.

Na kraj se snesla tma. Na obloze se postupně probouzí hvězdy, ptáci si posledním zapípáním přejí dobrou noc a postupně se ukládají k spánku. Teď jsou mými společníky už jen oheň a tichý šepot potoka. Světlo plamenů hladí kmeny okolních stromů a já se krátce zasním o té, co bych si přál, aby tu byla se mnou a vnímala ten klid co panuje všude kolem. Odlesk ohně se líně mazlí s hladinou potoka. V houští občas zapraská větvička, to noční dravci vycházejí na lov.

Nořím se víc a víc do sebe. Už nejsem v realitě, ani se netrýzním planými sny. Pomalu souzním s tím, co mne obklopuje. Přestávám být pánem tvorstva, vrůstám do země, zvedá se vítr a všechno co mne tíží, odplouvá do nicoty,

Plameny postupně umírají a ohniště je plné žhavých uhlíků. Nastává čas, kdy vodu přemohl oheň. Ač vodní znamení, fascinovaně hledím do ohně a připadám si jak uhranutý. Je to jak pohled do hadích očí. Hypnotizován tou chvílí, strnule sedím a sleduji to divadlo před sebou. Tisíce blikajících světýlek (jak okna domů neznámých měst), vůně dřeva a kouře mne odzbrojuje. Nevím jak dlouho v tom vytržení setrvávám.
... ...
Konečně přichází vysvobození. Vytrhuji se ze své strnulosti, z potoka nabírám vodu a zhasínám postupně jeden uhlík za druhým ... až voda ovládne oheň, syčení slábne, ustane docela a z plamenů zbývá jen zpustošené promáčené území.

Smířený, klidný a šťastný chvíli postojím na břehu potoka, hlavu zvednu k nebi, spočítám zbytek hvězd, co neskryly mraky a ospalý zalezu do spacáku, s vírou v klidný a nerušený spánek.