Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Anděl v krémovém mercedesu

13. 12. 2001
6
0
1761
Autor
Rajče

Je to trošku delší

Jen náhodou jsem spatřil toho velkého černého brouka s dlouhými zahnutými tykadly. Stopoval jsem na kraji silnice, po které si on razil cestu mezi kapkami deště. Ale marně se jim vyhýbal. Vždycky, když dostal ránu od obrovské vodní koule, zapotácel se. Byl to zřejmě cílevědomý brouk, protože se okamžitě otřepal a pokračoval dál vstříc imaginárnímu obzoru s kýčovitě zapadajícím sluncem (slunce dnes nezapadalo, kolem páté jednoduše zmizelo). Byl mým jediným přítelem v této pustině za městem. Mířil na Opavu, jako já.

V nedalekých domcích se nesměle zažehla vlákna žárovek, frekvencí 50 krát za vteřinu se rozblikaly obrazovky většiny televizorů, varné konvice na vodu s pískotem oznámily, že jejich čirý obsah právě začal bublat a ženy v zástěrách je zvedly od rozpálené plotýnky a obsah vyprázdnily do několika připravených hrníčků s třemi lžičkami kafe, kakaa či pytlíkem čaje, vše oslazené bílým krystalickým práškem. Zatímco já se obával o svůj nocleh, protože vysvobození z obklopující samoty uprostřed polí v tento pozdní deštivý okamžik působilo mírně řečeno nereálně, lidé toho města dávno pochopili, že vše, co hodlali ještě dnes stihnout, odloží na zítra. Vždyť chcípnul pes a zítra je taky den.

Padesát metrů zpátky po silnici, stále ještě mezi řadami domků, se objevilo cosi významnějšího, než byl můj lesklý brouk se strojovým pohybem. Rozzářila se dvě bílá světla, jedno vedle druhého. A nebyla to světla pouličních lamp. Byla to světla, na která jsem čekal.

Popotáhl jsem nosem, ucpaným předzvěstmi rýmy a zoufalou mrštností zvedl pravou paži se vztyčeným palcem do vodorovné polohy. Řidič přede mnou nečekaně sešlápl plyn. Auto v tu chvíli nabralo vysokou rychlost a jeho přímý směr ani v nejmenším nenaznačoval, že by hodlalo člověka na kraji silnice v bezpečné vzdálenosti objet. Chce mě přejet? Opravdu to tak vypadalo. Nečekal jsem na smilování, nečekal jsem až bude pozdě, a vrhl se po hlavě do příkopu. Na jejím dně se pod hustými trsy trávy skrývala neviditelná tůňka, dostatečně hluboká na to, aby se při mém dopadu rukou, následném kotoulu a dalším dopadu tentokrát zadku ozvalo několikanásobné čvacht. Zkázu dokončila záplava kapiček zpod kol pekelného stroje – nebyly špinavé. Ó, jaká útěcha, silnice je teď po hodinovém dešti krásně umytá. Hygienicky čistá silnice. Přímo nemocniční prostředí. Trocha sarkasmu pro pozvednutí nálady? Ne? Tak ne. Ručička tlakoměru uvnitř hlavy vyskočila do nebezpečně červených hodnot.

“Kurva!” ulevil jsem lebce nahlas a vypustil nadbytek páry. Sprostě mluvím výjimečně. Vlastně, jen když jsem podrážděný mě sprostá slova uklidňují. Uklidňují mě jako kafe, cigareta nebo alkohol (alkohol jak kdy).

Po vyhrabání z příkopy se mi v dáli naskytl pohled na dva mizejícími body, které ve vrcholný okamžik změnily svou barvu v červenou. Dostavila se však smrtelná myšlenka. Kouknu tam, kde naposledy cupital můj malý brouček Pytlíček a pak ještě o pár centimetrů dál, až se mi zjevil v podobě černožluté placičky, jen těžko jevící známky života. Tlakoměr exploduje. Čas přestává existovat, mysl se noří do sebe. Hluboko.

Kousek dál po této silnici zahlédl řidič, co mi právě usmrtil malého kamaráda, osamocený semafor. Obyčejně se semafory zřizují k určitému účelu, jako řízení dopravy na křižovatkách, bezpečnější přechod chodců přes silnici a tak dále, ale tento semafor byl tím zvláštní, že žádný účel neměl. Zjevil se jako přízrak před světly, co mě právě minula. Na semaforu svítila červená. Vsadím se, že se řidič udiveně rozhlížel, proč musí zastavovat na tak přehledném místě, ale nemohl nic pochopit. S krvežíznivým výrazem v obličeji jsem přiběhl k nenáviděnému vozu, abych se pomstil za broukovu smrt a promočené kalhoty. Jako zvířeti lačnému syrového masa mi od huby stékaly krůpěje slin, bělmo rudlo, v žilách bublala krev a chlupy na těle se ježily jako zasažené elektrickým proudem. I grizzly by přede mnou s kňučením prchnul. Uvnitř se objevil slizký tlustý papaláš, smrdící po levné kolínské – tak nějak bych popsal svůj první dojem z muže za volantem. Kolínskou jsem ucítil okamžitě, tou nešetřil. Jak odpudivé. Stačil jen vytřeštit drobné, tukem obalené oči na to, co právě vniklo do jeho soukromí, a už jsem jej tahal ven za límec šedého velmi usedlého saka. Sako na dešti ihned zvlhlo, ztmavlo a ztěžklo. Začal jsem svírat tlusťochův krk, ne, prodlouženou bradu, řekl bych přesněji. Z logických důvodů šlo škrcení obtížně, takže efektnější bude tlusťocha fackovat. No, aspoň “konec” nenastane tak brzo. On se mě přidušeným hlasem ptal: “Proč mě fackuješ?” Škemral, jako neplavec daleko od břehu. “Proč myslíš? Čím myslíš, sakra?! Proč jsi přejel mého brouka?” hulákal jsem mu do očí. On se ale bránil, že v dešti a tmě neviděl ani mě ani žádnýho brouka. “To ti tak věřím!” Byl zoufalec před popravou, přiznal by vše, jen aby přežil. Po této trýzni jsem ho pustil. Připadalo mi to fér. Pomstil jsem se dostatečně a projevil se jako člověk, který dokáže odpouštět, který v sobě našel tu sílu. Mimo to, odporně mu páchlo z huby. To se prostě nedalo vydýchat.

Konec představ. Cože, to se nestalo? Bohužel neměl slizký tlustý papaláš tolik smůly, a naopak já tolik štěstí, aby se v místních končinách před jeho autem objevil světelný semafor. Proto vše zůstalo pouze výplodem jedné ochromené fantazie pracující pod taktovkou negativních myšlenek. Ano, byl to jen sen. Znovu jsem viděl očima. Znovu ta jednotvárná krajina okolo – pooraná pole a na hranicích polí vysoké jehličnany rozsáhlého lesa. Nikde se nic neděje. Jak mě to zklamalo. I město je stále lhostejné k mé samotě. Vlastně jen ten pes, kdesi mezi domky v anonymní zahradě, neustále štěká a štěká. Ale akorát mi lezl na nervy. Byl jsem mokrý na kost, z pádu do příkopy mě rozbolelo zápěstí pravé ruky a vztek na člověka, který mě do příkopy přinutil skočit, mi sebrala všechnu sílu odolávat útrapám s optimismem a vitalitou.

O pět minut později – plus mínus minuta.

Kde se posledně objevila světla automobilu, svitla další. Spatřoval jsem v oněch andělsky čistých bodech milosrdnost, vyšší moc, zvládání situace, která se v mých rukou zdála být neřešitelná. Záviděl jsem jim nadřazenost a doufal, že projeví nejvyšší ctnost nabyté moci – slitování.

“A ty už buď taky zticha!” vykřikl jsem k městu pln nervozity. Pes příkazu samozřejmě neuposlechl a i kdyby uposlechl, po pár sekundách by pokračoval tu stejnou písničku, neboť šlo o velice vychytralého čokla. Až sem občas dolehly káravé pokřiky jeho majitele či jiné osoby z psovy blízkosti, otrávené k zlosti. Pes vždy na okamžik ztichl, aby podrážděného uklidnil, ale potom se rozezvučel nanovo.

“Jéžiši...” vzdechl jsem nevěřícně, když vůz začal zpomalovat. Pod rouškou oslnivosti se objevil nažloutlý automobil staršího data výroby, vítající mě typickým symbolem třícípé hvězdy v kruhu nad vysokou čelní maskou. Žluť měla matný odstín, jako vanilkový pudink. Stěrače poletovaly po předním skle sem a tam, ale kapky dopadající na sklo byly před nimi v mírné převaze. Mercedes staršího data výroby pomalu projel kolem mě a po pár metrech zastavil.

Vnikl jsem hlavou do osvětleného vnitřku vozu, který mě na chvíli oslnil a první, co mě příjemně uvítalo, byla známá melodie linoucí se z rádia (Jahody Jiřího Schelingera – hymna léta, óda na radost). Za volantem se hrbila asi pětatřicetiletá blondýna s vlasy spletenými do copu a údivným výrazem v obličeji. Na zadním sedadle nedůvěřivě pokukovala drobná dívenka, její dcera, jak jsem měl tu čest se později dozvědět. Dítě mého bratrance má pět let a toto děvče mi připadalo stejně staré. Obě mi svým zaraženým mlčením dávaly najevo, že v životě snad nic tak mokrého neviděly.

Naučen, za všech okolností pozdravit, jsem chraplavě zaburácel: “Dobrý den.”

Řidička bez váhání podotkla: “Moc dobrý mi tedy nepřipadá.”

Chvíli mi trvalo, než jsem vyloudil úsměv, zaujalo mě totiž množství vody, valící se z mé hlavy na sedadlo spolujezdce.

“Tak, co koukáte, nastupte si!” pobídla mě k větší aktivitě. “Chcete přece svézt? Nebo se vám na dešti líbí?”

Snad by nebylo od věci zjistit, kam matka s dcerou jedou, nemají-li namířeno přímo do Ostravy, kam bych chtěl jet já, ale v současné situaci, kdy neexistovala jiná možnost, než nasednou a zmizet z tohoto prokletého místa, jsem se rozhodl, že zkrátka s nimi někam pojedu, ať jedou kamkoli. ‚Tam, kam mě mí andělé dovezou to zcela určitě nebude horší, než tady,’ pomyslel jsem si.

“Příšerně to z vás kape,” konstatovala. “Ale to nevadí. A kam byste rád?” zazněla očekávaná otázka.

Řekl jsem jí, že bych rád do Ostravy, a kdyby to nešlo, tak aspoň do Opavy by stačilo. Ona na to, že mám neuvěřitelné štěstí, protože jede přímo do Ostravy, do svého bydliště. Víc nebylo třeba řešit. Nastartovala ojetinu a klidně beze spěchu ji rozjela.

Než jsem se připojil k jejich cestě, zřejmě vedly rozhovor, který teď matka hodlala dokončit. Probíraná záležitost mě svým obsahem zprvu nezaujala (matka vytýkala dceři běžný prohřešek), ale později, jak se napětí mezi oběma účastnicemi stupňovalo, nezájem pozvolna opadal, až docela zmizel. Zatím jsem se však sušil a sušením byl dokonale zaujat. Nezapomněl jsem zkontrolovat mobil, nepřišla-li zpráva nebo nepřeslechl-li jsem v době strávené na dešti vyzváněcí tón, ale žádné překvapení se nekonalo. Plátěný batoh a bunda skončily na zadním sedadle vedle nedůvěřivě pokukující dcery.

“Tino, a dost!” zavelela matka, jejíž hlas z neznámého důvodu nabral na důrazu a chtě nechtě jsem ho začal poslouchat. Stále upírala zrak do deštivé hradby před předním sklem, od kterého se dalo jen s velkým rizikem odpoutat. “Připadám si, jako bych mluvila jinou řečí, nebo mě snad vůbec neposloucháš? Já ti přece nechci tu hloupost donekonečna vyčítat, každý sem tam udělá chybu, ale jde mi o to, aby sis uvědomila jednu svou špatnou vlastnost. Dnes jsi mi zase potvrdila, že jde o velký problém,” mluvila matka záhadně. “Ono je lehké jen tak mávnout rukou a zapomenout, ale uvědomit si to podstatné, co je opravdu problém, chce trochu zamyšlení, víš? Teď mluvím vážně, hodně vážně, protože bys za pár let mohla dopadnout jako ...” zarazila se. “Prostě, nedělám si legraci. Víš, o jakém problému mluvím?”

Tina byla zticha, zřejmě uvažovala, a pak se ozvala stručným a jasným “ne!”

Přišlo mi nezvyklé, složitě řešit dětské průšvihy, které v jistém věku nejsou ničím neobvyklým či nenormálním. Nejsem rodič, ale kdybych měl z každého komára dělat takto velkého velblouda, jistě bych se zanedlouho unadával k zbláznění.

Takže matka ochotně pokračovala: “Jsi velmi výbušná. I když tě provokoval ... Posloucháš mě?” ubezpečovala se.

“Ale poslouchám,” vzdychlo děvče.

“ – Neměla ses jím nechat vyprovokovat. Chápeš, Tinečko? Mělas mu ukázat, že jsi chytřejší, že jsi nad ním.” Matčina ruka ukázala, jak moc nad ním by si dceru představovala mít. “Tím bys ho odradila a přestal by tě otravovat.”

“To bych ho určitě odradila,” ozvalo se zezadu sarkasticky. Na svůj věk mi pětiletá připadala velmi sebejistá. Matčin tón ji vůbec nezneklidňoval. Dceřin tón zase nezneklidňoval matku. Připadalo mi, že podobné rozhovory jsou u nich na denním pořádku a není třeba se jimi zbytečně zneklidňovat.

“Ne! Musím ti říct ...” chystala se matka vysvětlovat, ale zaváhala. Třeba jí konečně došlo, o jak nepodstatnou věc už nemalou chvíli vedou spor. Asi ne, protože myšlenku dokončila: “ ...že se zbytečně vztekáš, kdykoli se ti něco nezdá, a chováš se, jako rozmazlená holka.”

Byl to řidiččin styl projevu – neosobnost, kladení důrazu na principy a hlubší významy? Nebo šlo o výjimečný okamžik, kdy ji přinutila důležitost své myšlenky promluvit k dceři jako se sobě rovnou, ne jako s dítětem, a tím riskovat nepochopení a odmítnutí? Dítě sedělo klidně, s rukama složenýma v klíně. Pouze prsty byly v rozvážném pohybu. Pozorovala je se skloněnou hlavou. Působila dojmem, že ji nikdo za žádnou cenu nemůže přesvědčit o opaku toho, co si právě myslí.

“– Zkus se nad tím zamyslet,” takto skončila kritika.

Ale dcera se nehodlala zamýšlet nad ničím podstatnějším, než jak by matce vrátila trapný výstup. “Nikdy nevíš, jak to je, ale vždycky mluvíš, jako bys všechno věděla nejlíp. Nevím, proč nejsi naštvaná na Patrika. On všechno zavinil!” pronesla nazlobeně.

“O tom jsme se už bavili,” odmítla matka diskusi.

Dítě vzdychlo. “Tak se nebav!”

“Protože jsi starší a měla bys být rozumnější!” zopakovala matka. “Oplácela jsi! Proto jsi horší, než on.”

“Než Patrik?” nevěřila dcera svým uším. “A proč jako?” zaznělo pohrdavě.

“Vždyť to dobře víš.”

Předstíral jsem, že mě jejich rozhovor nezajímá – prohlížel jsem si krajinu, sem tam zabrousil do kapsy pro kapesník – velmi často jsem smrkal. Zhruba jsem tušil, jaký problém je řešen.

“Nedělej z toho vědu!” rozkřikla se dcera.

“Já přece ...” chystala se matka reagovat, ale došlo jí, že rozhovor nabírá na agresivitě. “Přestaň!” napomenula dceru, “a nekřič!”

Dítě potichu odseklo: “Já nekřičím.”

“Vůbec jsi nepochopila, co se ti celou dobu snažím říct.”

Zezadu se ozval klasický hrdelní zvuk vypláznutého jazyka. Byla to výmluvná odpověď na slova, která měla v dívce probudit větší pochopení?

“Co? Co jsi to udělala? Tak ona na mě vyplazuje jazyk? Hmm, nádhera,” koktala šokovaná matka. Nedbaje špatné viditelnosti na silnici se ohlédla za sebe. “Opovaž se něco podobného ještě někdy zopakovat,” zahrozila dceři.

Ač jsem se původně snažil na slovní přetahovanou nereagovat, nezůstal jsem již lhostejný k očím, z nichž se dala vyčíst zloba s ukřivděním, a druhým očím, které chránila mříž vystrašených rukou. Přes ono zaujetí jsem si však okamžitě uvědomil, že matka nesleduje to, co by v tuto chvíli měla správně sledovat. Otočil jsem hlavu do směru jízdy, abych zkontroloval prostor před autem, dokud není pozdě, když se mi svým rudým odleskem doslova vryl do zraku jednoduchý třícípý tvar trojúhelníku na temném nekontrastním pozadí.

“Pozor!!!” zařval jsem. Načeš se řidička otočila a sešlápla brzdu a spojku.

Tlak setrvačnosti vše vymrštil dopředu. Instinktivně jsem předpažil ruce, abych zmírnil náraz, přesto se mi obličej nalepil na přední sklo. Nebyl jsem připásán, nutno poznamenat. Výstražný trojúhelník zmizel pod autem a my se ocitli v prudké levotočivé zatáčce. Vozovka byla mokrá a auto, jakoby zapomnělo, kde má brzdy. Udrželi jsme se však na silnici. Vůz konečně stál. Tlak zmizel a já se svalil do sedadla. Ucítil jsem zmačkaný nos, ale kupodivu z něj nic neteklo. I brada malinko zmodrala, jak jsem zjistil později, a slaná chuť krve v ústech napovídala, že na vnitřní straně dolního rtu se vytvořila drobná ranka, coby zářez od hrany předních zubů.

Dovnitř proniklo blikající oranžové světlo, tak příznačné pro cosi neobvyklého. Zahleděl jsem se do prostoru, odkud přicházelo a ve vzdálenosti deseti metrů se mi naskytl pohled na vůz, předkem zabodnutý do vnějšího vyvýšeného okraje příkopy (nad okrajem začínal les, který se táhnul vzhůru mírným srázem). Zadní část vozu s blikajícími výstražnými světly nebezpečně tarasila polovinu šíře pravého jízdního pruhu. Příkop byla půl metru hluboká a spodek vozu v místě pod předními dveřmi ležel na jejím vnitřním travnatém okraji. Zadek auta byl o půl metru výš než předek. Přední kola se ocitla v prostoru nad dnem příkopy. Záře světlometů našeho mercedesu odhalila, že jde o stříbrnou Hondu. Nad pražskou espézetkou se totiž lesklo stříbrné “H” s napravo menším nápisem “civic”. Jen si tak tiše pospávalo v nezvyklé poloze.

“To snad není pravda!” užasla řidička nad obrázkem, který se před ní náhle vyjevil. “Nejste zraněný?” starala se, hledíc na mě a poté do míst za svými zády. Její vylekaný výraz se změnil v zoufalý, když našla dceru na podlaze s hlavou zaraženou mezi předními sedadly. Díky bohu, že nepřeletěla přes sedadla na palubní desku nebo přední sklo. Nebyla zraněná, jen jí z očí vytryskly slzičky, nikoli z bolesti, ale šoku. “Promiň, miláčku,” omlouvala se matka za svou nepozornost. “Neplakej. Neplakej, prosím tě,” neustále opakovala, ale dcera jen vzlykala. “A vy? Jste v pořádku?” zopakovala.

Zrovna jsem si kontroloval nos, jestli není zlomený. “Jistě ... asi,” znejistil jsem, “ale co, určitě jsem v pořádku.”

“Ten, kdo to auto řídil, musel být blázen.” Pak vypnula rádio. “Miláčku, chceš kapesník?” zareagovala na nepřetržité popotahování nosem, ozývající se zezadu.

“Ne, mami. Já mám.”

“Nebolí tě hlavička?”

“E-ehm,” ozvala se negativní odpověď.

“Nebo něco jiného?”

“E-ehm. Mami, kdo je to tam?” Dívka viditelně pookřála.

“Miláčku, teď nás chvíli nech, ano?” vyslovila matka zaříkávací formuli.

“A půjdete to zjistit?” Formule nezabrala.

“Samozřejmě,” odpověděla bez nejmenších pochybností.

Představte si, že se nemůžete dostat z trosek pomačkaného automobilu. Hloupost! Příliš vzdálené naší situaci. Tak jinak. Představte si toto: Ve vysoké rychlosti jste dostali na mokré vozovce v nepřehledné zatáčce smyk a narazili do stromu nebo něčeho podobného. Poranili jste si zápěstí, nebo raději pochroumali krční obratel a v hlavě máte díru z nárazu do předního skla. Hrozná bolest. Všude okolo les, zima a tma. Pár minut tu sténáte a neprojelo jediné auto. Trčíte na místě, kudy nikdo nejezdí, a bez telefonu. Přibližně taková je situace. A dál. Bolest za krkem se stupňuje, vystřeluje do hlavy a ostatních částí hroutícího se těla. Jakoby toho nebylo málo, přichází blouznění. Váš pohyb se omezuje na jednoduché mrkání očních víček a těžké nádechy a výdechy. Bez okamžité pomoci hrozí konec. Náhle vaši kabinu ozáří paprsek světlometů přijíždějícího automobilu. “Záchrana,” zaradujete se. Pochopíte, že zde nejspíš neumřete. Avšak bolest tělo zcela paralyzuje. Nemůžete se hýbat, přestáváte dýchat, sotva vnímáte. Záchrana je ale blízko, to vás ještě drží při životě, to vás nutí bojovat. Světla mění noc v jasný slunečný den. Potom vrčivý zvuk motoru, stále hlasitější, a záře okamžitě mizí. Zvuk pomalu taky. Vaše poslední záchrana sprostě nezastavila. Jen si to představte.

“Já bych tam nechodila, mami. Mám strach. Je to zlé,” ozvalo se děvčátko. Jak jsem později pochopil, slovíčko zlé bylo obvyklým hodnocením všeho, co odporuje jejímu názoru na správnost věcí. Šlo o takový vnitřní černobílý svět, který jí usnadňoval hodnotit složité situace.

“Zlé? Ti lidé potřebují pomoc, tak proč by někomu ubližovali,” banalizovala matka problém, aby dceru uklidnila, aby uklidnila i sebe. “Za minutku jsme zpátky. Neopovažuj se vylézat z auta!”

Ve vlhkých vlasech jsem znovu ucítil údery kapek, jejichž objem mě trápil víc, než hustota dopadu. Svižně jsem se nasoukal do bundy, ale bylo mi jasné, že jde jen o krátkodobou, spíše psychologickou, ochranu před deštěm. Žena si oblékla dlouhý šedý až téměř černý flaušový kabát, který působil v kombinaci s jemným chladně žlutým svetříkem střízlivě a samozřejmě elegantně. Než jsem se stačil rozkoukat, byl jsem znovu mokrý, jako jsem býval před oschnutím. Proto mi připadalo zbytečné schovávat se pod deštník, který se druhá osoba snažila pracně rozevřít. Trochu si zanadávala (s protivným deštníkem se opravdu nemazlila), ale velmi decentně, jak se na dámu sluší. Její vlasy spletené do dlouhého jemného copu začaly povážlivě těžknout, až se změnily ve studící nepříjemnou pokrývku. Konečně se deštník umoudřil a ve vší nabubřelosti odhalil šedý nepromokavý šat.

Chystal jsem se vydat k nehodě, ale zadržela mě ještě na chvíli. Podotkla: “Někde tu musí být ten trojúhelník, co jsme ho srazili.” Uvnitř  vraku zatím nelítostně ubíhá čas. My však musíme nejdřív najít trojúhelník.

“Pak ho vytáhnem. Kašlem teď na něj. Ten nám neuteče a už nic nerozbije,” přesvědčoval jsem ji.

“Ale nezapomeňte na něj, až se budeme vracet!” kladla mi na srdce. “Já na něj totiž zcela jistě zapomenu.” A měla pravdu.

Po stisknutí kliky se uvnitř hondy rozsvítila malá stropní svítilna, reagující na otevření dveří. Bezprostředně zaznamenaly oči v oslnivém světle jen velkou šedivou šmouhu v prostoru řidiče, která se nehýbala. Zakrývala sedadlo, volant a levou polovinu přístrojové desky. Mohl to být člověk stejně tak jako šedý hroch nacpaný do těsného prostoru auta. Šmouha se za okamžik proměnila v pokrčené plátno šedé látky s téměř neviditelnými černými a červenými linkami – ty jsem rozeznal po delší době. Byl to tlustý muž v obleku s hlavou položenou na volant. Spal? Lokty měl zastrčeny do těsného prostoru mezi břichem a stehny a dlaně svíral nad mohutnými koleny. Jako hříšník při modlitbě. Po vnějším okraji volantu zvolna kanul pramínek rudé tekutiny. Vyvěral v nejvyšším bodě volantu, kde spočívalo čelo řídce porostlé hlavy, vykukující z usedlého saka.

“Co to s ním je?” pronesla zaskočená žena. “Vůbec se nehýbe!”

“Myslíte, že je...?” zdráhal jsem se dokončit.

“A vy?”

Na pohled působil dokonale neživě. Zdali byl mrtvý doopravdy, mohlo odhalit jednoduché nahmatání pulsu jedné z důležitých tepen (vlastně jeho nenahmatání). Jenže to se lehce řekne a hůře provede. A ještě hůře se hledá člověk, co by byl ochoten potenciální mrtvolu osahávat.

“Zkuste, jestli mu bije srdce,” nesměle navrhla žena, která se takticky přesunula za má záda. “Zkuste tep!” vyjádřila se přesněji.

Vůbec se mi do toho nechtělo. Vůbec se mi nechtělo poslouchat příkazy ze zálohy. Nejsem přece na ovládání. Avšak smůla je, že jsem muž a muži ženám v podobných situacích pomáhají, alespoň ti správní. Muž by se měl obětovat. Ona byla starší, o moc ne, ale byla velitel s právem rozkazovat a já o pár stupínků nižší šarže disponující nedokonalým rozumem, tak typickou dispozicí prostého pěšáčka. To rozhodlo.

“Zkusím zápěstí,” komentoval jsem svůj postup.

“Jasně,” přikývla.

“Nic necítím.” Po chvilce opět: “Nic, fakt nic.”

“Hloupost,” kroutila hlavou za mými zády.

“Ne, nic.”

“Přece nemůže být mrtvý!”

“Jenže já nic necítím,” trval jsem na svém.

“Pusťte mě k tomu,” zapojila se do hry záloha. “Zkusíme to jinak. Ani na vlastním zápěstí bych nenahmatala tep, natož na tak tlustém, jako je tohleto.” Ladně se shýbla nad horou sádla, vonící ne nepříjemnou štiplavou vůní balzámu po holení, aby přiložila prsty na krk, na ty ohromné faldy zbytečné kůže a ponořila je s trpkým výraz až na dno, až kamsi do soutěsky mezi hrtanem a jedním z krčních svalů.

“Nic,” konstatovala zadumaně.

“Ten dodýchal,” sýčkoval jsem, ale ignorovala mě. Stál jsem za jejími zády.

“Ještě jsem ho nenahmatala. Musím se dostat hlouběji, ale...” přestala mluvit, jak se zabrala do přehrabování. “Řekla bych, že tam jsem – něco jsem ucítila. Tepe!” vykřikla. “Cítím ho!”

Tělo ožilo. Dostalo elektrický šok? Síla leknutí odhodila blondýnu z blízkosti nenadálého vzruchu na můj křehký hrudník. Zazněl tichý sten a nato se jí podlomila kolena. Kolabující tělo jsem zachytil pod rameny (prsa zůstala netknutá). Sotva by mě napadlo, jak těžké může být. Netrvalo dlouho a poroučel jsem se také k zemi. Přepadl jsem přes sedící ženu a hlavou narazil do hrany otevřených dveří. “Au, sakra,” vyštěkl jsem nadávku, ale bolest se nedostavila, bylo to čistě leknutím. Později začal nenápadný šrám trochu bolet. Takže, abych to zkrátil. Oba jsme skončili vedle sebe v sedící poloze na mokré silnici a s otevřenými ústy sledovali ještě před pár sekundami mrtvou postavu muže, snažícího se zmatenými pohyby rukou směrem k stropní svítilně zmírnit nečekaný jas. To, že se opodál válí náš polámaný deštník, nás zrovna příliš nevzrušovalo.

Probuzený muž se otočil, aby svým vražedným pohledem identifikoval dva objekty zlosti, co mu nezvaným vniknutím ukradly pár let života a stejnou měrou se vyděsili jeho. Několik sekund zaostřoval ženu, prohlížející si mokrý flek na té části svého drahého kabátu, kterou si lze spatřit jen s maximálním úsilím, ale její zájem o svůj zevnějšek předčil zájem o cokoli jiného, takže pohled přesměroval na mě.

“Uch,” odkudsi z nejhlubších plicních komůrek jsem vyloudil zvuk, doprovázející cosi těžko rozdýchatelného. Znovu se setkáváme. Kdo by to byl čekal. Lidi, tohle je slizký tlustý papaláš smrdící po levné kolínské, jenž mě před pár minutami málem srazil pod kola svého rychle jedoucího bouráku; přece ten, jak jej zastavil světelný semafor a já mu pak dal nakládačku za zabití mého černého brouka. Ale vždyť to byla jen představa! Naivní sen. A co vidím teď, je skutečnost! Pouze pramínek krve, stékající po vysokém čele zde přítomného, jaksi byl navíc.

Rozesmál jsem se. Nevím proč. Muž se zamračil. Přestal jsem se smát. Asi si myslel, že mi připadá směšný jeho nafouklý nos. Ale nebylo tomu tak.

“Je vám dobře?” Nepleťte se, řidička položila otázku mě.

Odhlédl jsem od sedícího tlouštíka a s tak překvapeným výrazem, jaký u mě ještě nepoznala, jsem pronesl: “Vážně o tom pochybuju. Stalo se něco fantastického. Neuvěřitelné.”

“Je normální?” zabručela hora sádla na mou adresu. Nepřirozeně mžoural očima, často mrkal, jakoby se snažil zaostřit rozmazaný zrak.

Blondýna položila věcnější otázku: “Co je to tak úžasného?”

“Nebudete mi věřit, ale stejného chlapa, jako je tento, stejný obličej, stejné oblečení, jsem viděl za Moravským Berounem, když jsem stopoval ...”

“... senzace! Učiněný zázrak!” reagoval muž naoko pobaveně. “Nebude to proto, že jsem tím místem před pár minutami projížděl?” Mluvil pražským přízvukem, ale jeho auto mělo místní espézetku. Pepík na návštěvě v zaostalé části republiky. Teď si myslí, že mu patří svět.

“Nechejte ho domluvit!” nabádala řidička.

“Omlouvám se. Nechtěl jsem ti přetrhnout nit.”

Už vidím ten výbuch smíchu, který by následoval po vyklopení nejneuvěřitelnější historky o časovém posunu, lépe řečeno pohledu do budoucnosti, jaký kdy v životě slyšeli. Nesebral jsem dostatek odvahy k vylíčení oné náhody, protože se nedalo očekávat, že něco tak divného obhájím. Nicméně jsem se rozhodl všechny nevysvětlitelné záležitosti ponechat stranou a na jednu vysvětlitelnou se přísně zeptal: “Pár kilometrů zpátky za Moravským Berounem stál u silnice stopař. Viděl jste ho?”

“Co to jako má bejt? Něco jsem udělal, že se mnou jednáš, jako s rozežraným děckem?”

“Chtěl jste mě přejet! Nehrajte to na mě!” pokračoval jsem zostra.

“Chápu tě správně, že si stopoval a já se tě pokoušel přejet autem?” Usmíval se. Nebyl to upřímný úsměv, jako když se člověk baví. Spíš výsměch.

“Tak to bylo!”

“Dost šílené, co říkáte,” pronesla řidička.

Tlusťoch pochopil z mého zachmuřeného výrazu, že nejde o vtip. Úsměv mu zvadnul. “Takovou hloupost bych nikdy neudělal,” přesvědčoval mě. Jakoby přesvědčoval sám sebe.

“Viděl jste mě tam?” zopakoval jsem už jednou vyřčenou otázku a trval na odpovědi.

Sklopil zrak na silnici, omývanou hustě dopadajícími údery nevlídného počasí. Nad čím, Probůh, přemýšlí? Hlasitě se zadýchával. Bylo vidět, že ho uvažování stojí mnoho sil a působí mu vnitřní bolest. Spíš neuvědomělými než záměrnými pohyby rukou si začal z čela stírat krev, co pokračovala dolů do soutěsky mezi obočím, aby se následně rozbila o kořen nosu do několika proudů, míjejících koutky úst a bradu, až skončila na sněhově bílé košili. Ani tu krev si nedokázal pořádně setřít. Rozmazal si ji po celém obličeji. I do vlasů pronikla. Vypadal, jako člověk s rudou maskou ďábla.

“Haló,” ozvala se žena, když už nevydržela nečinně pozorovat tlusťochův nepřetržitý monotónní pohyb, “nechcete si to utřít kapesníkem?” Do zorného pole mu strčila složený kus bílé látky.

Rudoch se očividně probral z transu. “Ne, díky,” tiše zamumlal po chvíli.

“Klidně si jej můžete nechat.”

“Ne, díky!” zopakoval důrazně. “Mám svůj. Proč bych nemohl mít vlastní kapesník?” Ruce, umazané od krve, začaly s podivnou pečlivostí prohmatávat kapsy. “Neprosím se o milosti.” Zadýchával se stále víc. “Tady jsem ho přece měl! Vlastně musí bejt v saku.” Sako se na několika místech zbarvilo do ruda. “Sakra, vždyť jsem ho tu měl!” Žádný nenacházel.

Žena položila kapesník na přístrojovou desku vedle volantu – opatrně, možná už tušila, že dělá chybu. Tlusťoch se zarazil. Pak jeho tlakoměr explodoval, jako tehdy u mě. Popadl nenáviděnou věc a vyhodil ji na silnici, div nezasáhl blondýnu do obličeje.

“Co tady vůbec chcete? Nechápete to? Je to tak těžký pochopit? Já váš... žádný váš kapesník nechci! Nechci vaši péči. Nechci kapesník, nechci nic, nechci nic než klid. Chci bejt sám. Buďte tak laskaví a nechte mě o samotě,” náhle se zklidnil. “Prosím!” Z prosebných očí se dalo jasně vyčíst, jak naléhavě vše myslí. Udýchaný vytáhl z náprsní kapsy u košile krabičku cigaret a vyklepal si jednu. Jenže kde je zapalovač? Než mohl nějaký najít, nabídl jsem mu svůj. Připálil si a poděkoval.

“Jen jsme chtěli vědět, jestli jste v pořádku,” špitla ukřivděná žena, “nic víc.”

“Já jsem v pořádku,” ujišťoval nás. Dokonce se pokusil o úsměv. “Vopravdu. Cítím se skvěle, je mi fajn. Hlava je v klidu.” Rána přestala krvácet. “Jen jsem se na chviličku ztratil. Asi jsem prodělal votřes mozku, protože si nic z posledních patnácti minut před nehodou nepamatuju. Nepamatuju si na vás,” podíval se na mě. “Nedokážu si vzpomenout, jestli jsem vás viděl, jak stopujete, ale věřte mi, že úmyslně bych do vás nenajel. Nikdy by mě to nenapadlo. Člověče, nejsem idiot. Zavolal jsem policajty, tadyhle mám mobil, vidíte?” vytáhl jej z boční kapsy saka. “Všechno je zařízený. Jste tu úplně zbytečný, lidi, chápete? Poldové tu začnou čmuchat a ani vám nedaj pokoj, dokud nezjistí miliony zbytečností okolo tohohle přehnanýho cirkusu a mezitím uteče spousta času. Vy máte čas?” podíval se na mě, nevím proč. “Nikdo nemá dost času. Takže rychle zmizte!”

“Tak dobře,” souhlasila řidička, která očividně na tento okamžik čekala.

Zabouchl bez milosti dveře, jakmile zaslechl souhlas.

Světlo uvnitř zhaslo a nafouklé údy, jak náhle se před pár okamžiky zjevily, tak stejně neočekávaně zapadly zpátky do soukromí temnoty. Cítil jsem se v tuto chvíli spíš jako otravný hmyz, než obětavý zachránce pomáhající člověku v tísni. Nicméně jsme splnili svou povinnost. Nikdo od nás nemůže očekávat víc, vzhledem k tomu, jak s náma bylo zacházeno a jak neklamně nám bylo řečeno, že se od nás pomoc nežádá. Déšť se zdál teď hlasitější a já si po krátké pauzičce znovu uvědomil jeho studené důsledky. Těch pár minut, kdy pro mě zima byla vedlejší problém, si začalo vybírat dvojnásobnou daň. No, nebylo mi lépe, když jsem na tyhle věci nemyslel? Zpátky k autu jsme běželi.

“Maminko! Já jsem se o tebe tak bála,” zavzdychalo dítě, rozjařené jako sluníčko, když se otevřely zadní dveře. “Přes mokré skla jsem tě vůbec neviděla.”

“Už jsem tady, miláčku,” pohladila matka šťastnou dceru pohledem. “Polož mi prosím tě ten kabát někam vedle sebe, ano?”

“Bože, je mi strašná zima,” postěžovala si, když zasedla na místo řidiče. “Zapnu topení. Máš hlad, miláčku? Já mám ty vlasy ...” vzdychla při pohledu do zpětného zrcátka.

“Jo, mami.”

“V kabeli máš zákusky z hostiny. Jsou zabalené v papíře. Moc nedrob. A nezapomeň nabídnout ... emm,” pohledem mě vyzvala, abych prozradil své jméno.

“Marek.”

“– nabídnout Markovi,” dokončila.

“Hmm,” ozval se zezadu souhlas.

“Já jsem Eva,” chtěla se také představit.

“Těší mě.” Jemně jsem uchopil vlhkou ruku, kterou mi nabídla.

Zadívala se mi do tváře, ale o něco déle, než by bylo obvyklé. Že bych ji tak zaujal? “Mám pocit, že jsme na něco zapomněli, Marku.” Tak je to tedy, zapomněla se ve vzpomínání.

“Deštník!” vyhrkl jsem po pár sekundách.

“Jo, deštník,” přikývla nejistě.

Rychlým krokem a nejkratší cestou jsem se vydal do míst u levého předního kola hondy, protože tam jsem deštník zahlédl naposledy. Prozkoumal jsem přilehlý úsek příkopy a byl tam, na několika místech polámaný. Zvedl jsem jej a jen ze zvědavosti pohlédl do předního skla, které se mi nabízelo přímo před očima. Průhlednost znesnadňovaly tisíce drobných kapiček, ty větší stékaly dolů a braly s sebou drobnější, které jim stály v cestě. Za sklem se jevil jen nezřetelný stín, ze kterého se nedalo nic vyčíst. Pak mlhu prořízlo drobné světýlko od zapáleného konce cigarety. Bylo v pohybu, poskakovalo, nahoru dolů, jako teplá planeta života v chladném vesmíru. To světýlko bylo živé.

Když jsem se příštího dne odpoledne vracel z Ostravy domů, vlakem, ozvala se z mého batohu veselá pochodová písnička. Kupé zpozornělo, odkudže skotačivé tóny vycházejí a když se věc objasnila, pět párů očí se nezaujatě přeorientovalo opět zpátky do svých časopisů, knížek a jednoho pletení šály, nebo co to vlastně bylo. Vytáhl jsem vyřvávající mobil na světlo boží a začal se prodírat džunglí nohou a povalujících se tašek od místa u okna za dveře na chodbičku, kde bych měl na přijetí hovoru víc soukromí. Poblíž stály jen dvě dívky, vzájemně si ukazující prstýnky. Od jedné jsem zaslechl cosi jako “docela se práskl přes kapsu...”. Byly tak zaneprázdněny vzrušujícími komentáři, že mě sotva zaznamenaly.

Ani jsem se nepodíval na display, kdo volá, protože hrozilo přerušení hovoru – tradičně mi nějakou dobu trvalo, než jsem vylovil telefon z batohu a dostat se z kupé taky nebylo jednoduché. “Haló?” oznámil jsem svůj příjem.

Zazněl tichý hlas: “Ahoj... tady –j...”

“Kdo? Neslyším.” Jsem ve vlaku!

“Tady je Eva, Marku,” přidala na hlasitosti.

“Eva? Ahoj, jak se máš?” potěšilo mě, že ji znovu slyším.

“Ještě pořád jsi v Ostravě?” opáčila zvadlým tónem. Rozhodně nepůsobila tak spokojeným dojmem, jako včera večer, když jsme se loučili. Ve zbytku cesty jsme probrali ze všech možných i nemožných stran tu neobvyklou situaci, které jsme se stali svědky, pak mi vysvětlila, proč se hádala s Tinou (to už malá spala), zabrousili jsme trochu do svých rodin (okrajově se zmínila o svém nelehkém rozvodu) a já jí vysvětlil, že jedu do Ostravy za jedním člověkem, kterého neznám a nevím, jestli ho vůbec najdu. Můj nocleh byl nejistý, takže mi nabídla, abych se v krajní nouzi ubytoval u ní. Odmítl jsem, ale trvala na tom, že mi dá své telefonní číslo (já jí dal na oplátku své) a pokud to bude nutné, stačí zavolat. Neznámého jsem našel a přespal u něj.

“Nejsem už v Ostravě, jsem ve vlaku domů,” odpověděl jsem. “Proč?”

“Asi jsi to nečetl, že?” byla rozrušená. Něco se muselo stát.

“Co? Mám se bát?” nemyšleno žertem.

“Ten chlap, co měl včera tu autonehodu ...” Hlas se zachvěl.

“Tlusťoch?” začalo mi svítat. “Cože?”

“Marku, on je mrtvý!” Popotáhla nosem. “Byl nějaké velké zvíře u Telecomu, tak o tom psali v novinách.” Neudržela pláč.

“A-ale,” oněměl jsem na okamžik. “To je hrůza. Ale vůbec nevypadal, že umírá,” dodal jsem rozpačitě. “Ten šrám na čele přece nevypadal nic moc?”

“Houby, šrám na čele!” zaúpěla. “Nechápu, jak jsme mohli být tak hloupí.”

Něco se posralo. “O čem to, sakra, mluvíš?”

“Ten trojúhelník, chápeš?”

“A co?” nechápal jsem.

“Rozbili jsme výstražný trojúhelník a zapomněli na něj! Do toho tlusťochova auta pak narazil kamion. Prý ho v zatáčce vůbec neviděl a trojúhelník taky ne! Měli jsme dát před zatáčku jiný trojúhelník, třeba náš, nebo prostě něco!”

“Zapomněl jsem,” doznal jsem se k chybě. Srdce mi div nevypadlo z kalhot. “Vědí o nás?”

“Myslím, že ne. Policie si myslí, že náklaďák trojúhelník přehlédl, ale řidič si je jistý, že žádný trojúhelník neviděl.”

“Pane bože!” udusil jsem v hrdle výkřik beznaděje.

“Teď je kvůli nás mrtvý, Marku,” řekla Eva sklíčeně. “Měla jsem dávat větší pozor při řízení. Nemuselo se to stát, kdybych trojúhelník nesrazila. Jsem kráva, blbá!”

“Přestaň!” krotil jsem její emoce. “Já si zase měl vzpomenout, že ten krám máme vytáhnout. Ale zapomněl jsem. Měli bychom na to zapomenout. Jedině tak –”

“Jak mám zapomenout na člověka, který mohl žít, ale kvůli mě je mrtvý!” skočila mi do řeči.

“Já nevím, pane bože. Prostě jsme se ocitli v nesprávný čas na nesprávném místě. Nešlo o úmysl. Nikoho jsme nechtěli... to,” neodvážil jsem se vyslovit slovo zabít ve vlaku, kde by mohl někdo poslouchat. “Prosím tě, už nikdy neříkej takové nesmysly!” šeptal jsem nejdůrazněji, jak to šlo.

Dvě dívky, které si prohlížely prstýnky, trochu zbystřily. Nezdálo se, že by zaslechly něco konkrétního, ale asi je jen upoutal můj nervózní výraz.

“Budu končit. Stejně nemůžeš mluvit,” řekla smířeně.

“Zavolám později, ano?” navrhl jsem.

“Zavolej, nebo já zavolám, jestli chceš.”

“Zavolám.”

“Dobře. Ahoj.” A zavěsila.

Splnil jsem svůj slib a zavolal. Nerad na ten rozhovor vzpomínám a taky na další, které následovaly, protože byly jen čímsi navíc, co ničemu nepomohly a jen probudily vzpomínky, které jsme se oba snažili pracně potlačit. Společná domluva o tom, že si přestaneme volat, byla nevyhnutelná. Ještě ten den jsem smazal její číslo z paměti mobilu a ona moje zřejmě taky zahodila, protože opravdu víckrát nezavolala. Po nějaké době jsem litoval, že už nemám prakticky žádnou šanci se s ní kdy setkat. Mnohokrát jsem stopoval na silnici mezi Opavou a Šternberkem, dokonce jednou či dvakrát přímo za Moravským Berounem, ale už nikdy mě nezachránil andílek se svým neposlušným učedníčkem. Pokaždé jsem doufal, že tentokrát to vyjde a za dvěma zářícími body se objeví krémová žluť starého mercedesu.

Tím bych uzavřel příběh, zahajující jednu dlouhou etapu v mém životě, která, zdá se, nikdy nedospěje ke konci. Nazvána buď “Život po nehodě”. Po dlouhých dvanácti letech jsem se rozhodl odtajnit svůj podíl na zavinění smrtelné nehody Ivana Hýrala, tak se tlustý nebožtík jmenoval. Proč až teď? Asi počítám, že ulevím svému svědomí, doufám, že si odpykám spravedlivý trest v podobě společenského odsouzení a břemeno výčitek ze mě spadne. Jen o to mi jde. Moment, řekl jsem břemeno? Opravuji břemeno a nahrazuji jej nepříjemným nepřetržitým svěděním v rozkroku. Nic vážného, jen to pořád svědí. Myslel jsem, že čas vše přebolí, že zapomenu, ale hodnocení sebe sama coby člověka, který zabil, nejde jen tak lehce vykořenit, když už prorostlo všemi součástmi osobnosti. Zůstal jsem člověkem jako každý jiný s tím rozdílem, že vražda se v mých myšlenkách přeměnila v cosi jako špatná známka ve škole, nebo pouliční výtržnost v podnapilém stavu. Záležitost každodenního rázu. Nevím, kolik z vás ke mně bude milosrdných, nevím, nakolik jsem svou troškou přispěl do mlýna, každopádně teď po dvanácti letech bych přijal tvrdou nálepku vraha s menším odmítáním, než tomu bývalo v mých devatenácti. Pochopte, když člověk dvanáct let přemýšlí a přemýšlí, jsem vinen, nejsem vinen, říkejte mi vrahu, neříkejte mi vrahu, je smířen s oběma variantami. Nechce se mi rozhodovat. Rozhodujte vy! Přiznávám, že jsem dostatečně nedocenil důležitost trojúhelníku. Na důležitou věc bych nezapomněl. Stále zapomínám na maličkosti, někdy nejde o maličkosti. Budu zapomínat dál, nepoučil jsem se. Narodil jsem se, abych v jednom okamžiku zapomněl a pak zapomínal, stále víc. Po dvanácti letech se mi spí dobře. Ale bývalo to horší. Jen občas se mi zdává sen o slizkém tlustém papaláši, smrdícím po levné kolínské, jak jej vytahuju z auta a škrtím a fackuju. Tenhle tlusťoch ale nemá na čele díru od nárazu do předního skla.              Zbytek dodám příště


Vzhledem k tomu, že jsem nejdříve přečetl druhý díl, tak tady snad jen poznamenám že dvojka je samozřejmě lepší, tajemnější. Jinak si myslím, že kostky osudu tlusťochovi nepřáli, ale to není důvod k tomu říkat si vrah. Vražda je něco úplně jiného. A kromě toho, když někdo jezdí jako prase (vypadá jako prase...), tak toto může očekávat - takže jsi jen naplnil příběh života (a smrti). típ

vero
17. 04. 2002
Dát tip
fajnové čítaníčko, dobrý nápad, pekná forma, hoci príliš dlhé... * :o)

Fluctuatio
10. 03. 2002
Dát tip
tak tohle sem precetla jednim dechem,jinak se to ani nedalo,jinak jak se znam bych se k tomu asi uz nevratila....moc se mi to libilo.......pises fakt moc dobre......jen tak dal........:o))))))*

Rytíř
28. 02. 2002
Dát tip
Dlouho jsem tu nebyl - omlouvám se za to zpoždění... A co horšího, díky tomu už jsem totálně zapoměl, co jsem to vlastně chtěl za "soud" vynést! :((( Nemám žel čas to číst znovu, proto jen: Odsoudil bych toho, kdo má pocit viny (a je už celkem jedno, zdali oprávněně či ne) a zatluče ho v sobě, vědomě přenechá tu vinu na někom jiném znaje pravdu a moci pomoci! Asi tak... Popravdě řečeno mi to přišlo právě až trochu nereálný - možná jsem ale naivní. :)) Každopádně už fakt, že mi to stálo za zamyšlení (a za pocit viny, že jsem na Tvůj dotaz neodpověděl, i když jsem o něm věděl, protože jsem se sem jednou dostal, na chvilku a absolutně nenaladěn na takovouhle diskusi :)), tedy už tento fakt svědčí o tom, že to dílo má/mělo svůj význam!

Rajče
17. 12. 2001
Dát tip
Řidič kamionu vyvázl bez zranění. Možná s menším psychickým šokem. Ale jsem asi trochu natvrdlý, protože nechápu, proč to ovlivní tvůj soud. Vysvětli, prosím

KennyG
14. 12. 2001
Dát tip
soudy nejsou dulezity si myslim asi...jsou veci ktery se proste stanou ...ktery se maj stat...a kdyz uz se staly...neni k nicemu se jima zaobirat...nevim jestli je to dulezity ...ale k nicemu to je...vicitky? dobry...ale...zapomnetlivost nejde moc ovlivnit zvlast ve vyhrocenych situacich...ten kluk co byl v ty povidce se toho asi nezbavi...ale vinen neni...neni...neni...a povidka je vyborna...tip.

clovrdik
13. 12. 2001
Dát tip
ano, je to trochu delší, místy poněkud rozvláčné, ale děj je dobrý, i když od zmínky o trojúhelníku je odhadnutelný ... TIP

Rytíř
13. 12. 2001
Dát tip
Tak teď ti nevím, jestli to je fakt jen příběh o jednom stopování, anebo jestli se ti to vážně stalo?!? Každopádně by mě zajímalo, jak dopadl onen řidič kamiónu... Pak můžu vynést svůj soud. :)))

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru