Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Veterán

22. 06. 2011
5
5
1370

 

Prolog


 

Bývalý generál Sovětského svazu Sorokin držel v třesoucích se rukou pruh papíru se vzkazem: Až tvůj syn dosáhne stejného věku, v kterém zemřel ten můj, zabiju ho. A pak taky poznáš, jaký to je pocit syna ztratit.

Důstojník FSB – nástupkyně KGB v tenkých gumových rukavicích si ten kousek papíru od generála vzal a uložil ho do igelitového sáčku na důkazy. „Pro všechny případy. Ale myslím, že stejně na něm žádné otisky nenajdeme. Jako v těch minulých zásilkách. Ale samozřejmě to dám do laborky.“

Generál Sorokin tupě přikývl.

Seděli v generálově pracovně jeho luxusního moskevského sídla s výhledem na Kreml. Před sebou měl na mohutném dubovém psacím stole dovezeném z ostrova Sumatra otevřenou obálku a vedle ní ležela fotografie jeho bývalého podřízeného plukovníka Magomedova s ještě s dalším kouskem fotografie - trojúhelníkovou částí momentky nějakého neznámého vojáka. To přišlo společně se vzkazem. Kousek fotografie tentokrát odhaloval vojákovo rameno s výložkou. Byl to už několikátý odstřižený kousek z jedné a té samé fotografie. A s každým dílkem vždy přišel snímek nějakého jeho blízkého spolupracovníka a přítele, který patřil, jak on říkal, do jeho – Sorokinovy rodiny. Vojenské rodiny. Byznysové rodiny. Staral se o ně a oni se starali o něho.

Vezmu si i tu fotku,“ řekl důstojník FSB

Generál Sorokin mechanicky přikývl.

Důstojník FSB uchopil fotografii Magomedova.

Zase někdo od vás, generále, předpokládám.“

Generál Sorokin stočil pohled na fotografii a zatvářil se bolestně. „Ano. Plukovník Magomedov.“

Tady na té fotografii... tady musel ještě žít.“

Ano,“ hlesl generál Sorokin.

Vrah Magomedova vyfotil těsně poté, co ho zasáhl několika kulkami v autě v garáži jeho domu, v státě Conectitact, kam se uchýlil, aby se skryl. Bylo to marné.

Důstojník FSB si povzdychl. „Ale jenom chvíli. Ty střelné rány... nemohlo to trvat dlouho.“

Ne. To nemohlo.“ Generálova tvář náhle zbrunátněla a vztekle vykřikl: „Ta bezcitná bestie! Proč? Sakra proč? Kdo?“

Důstojník FSB trochu lhostejně pokrčil rameny. Důstojník neměl tyhle zbohatlíky rád, o generálovi se všeobecně vědělo, jak ke svému jmění přišel. A neměl v lásce ani příkazy nadřízených, kteří mu sdělili, že musí udělat pro generála Sorokina vše, co si bude přát. Proto řekl poněkud chladně a prozaicky: „Kdo? Někdo, komu jste zkřížili cestu. A komu jste s největší pravděpodobností zabili syna,“ pokrčil rameny. „Ale vraťme se k tomuhle,“ důstojník zatřásl fotografií v sáčku na důkazy. „Odkud ho znáte?“

Plukovníka Magomedova? Poznali jsme se v stopadesátém čtvrtém zvláštním oddílu. Ten náležel do patnácté brigády speciálního určení Turkestánského vojenského okruhu. Tenkrát, když nás na začátku intervence v Afghánistánu přemístili do Kábulu, tak mi totiž při jedné akci Alex zachránil život. A od té doby jsme přátelé. Teda... byli.“

Generál Sorokin se na chvíli odmlčel a vzpomínal. Přivřel při tom oči. „Je to tak dávno,“ zašeptal.

Myslel na své přátele, na chvíle prožité v boji. Později, když se hroutil komunistický systém Sovětského svazu, tak společně vydělali spoustu peněz na obchodě se zbraněmi ukradenými sovětské armádě. Zbohatli. Sice všechny z jejich skupiny tehdy na nějaký čas zavřeli, ale obvinění byla díky jejich kontaktům a penězům brzy stažena. Zvládli tenkrát všechno. Tenkrát.

Ale potom se to zvrtlo. Jako první přišla před dvěma roky fotografie Pankratova, který v Afghánistanu pracoval jako občanský zaměstnanec vojenské správy. Měl na starosti zásobování a udělal si řadu známostí, které se v budoucnu hodily při jejich obchodech. Pankartovo tělo našli kdesi na záchodkách v londýnské podzemce. Potom přišla ta příšerná fotografie Borise ve vaně. S ním se seznámil, když velel 108 motostřelecké divizi v Kábulu. A přicházely další fotografie a další.

Ten, kdo to generálovi posílal, s ním hrál kruté puzzle. Bylo to pořád stejné. Vždy přišla obálka a v ní fotografie někoho z jejich skupiny a odstřižek fotky. Nechal je hned zpočátku prozkoumat u svých přátel ve FSB, ale žádné stopy nenašli. Žádný otisky na fotografiích, žádné sliny pod známkou, ani na lepící části, prostě nic.

Tohle dělají profesionálové,“ sdělili mu tehdy. Ale to on už věděl, to mu neřekli nic nového. Jeho bývalí kolegové byli většinou vycvičení vojáci speciálních sil. Nenechali by se jen tak zaskočit. Jednu chvíli dokonce i on přemýšlel, že by změnil totožnost, nechal si udělat nějakou plastickou operaci a zmizel by někde ve světě i se svou manželkou a synem. Ale Magomedov toto absolvoval a stejně ho našli. Ano, byli to profesionálové.

Sorokin přestal vzpomínat, otevřel šuplík a vyndal další odstřižky a začal je skládat dohromady. Důstojník FSB ho mlčky a trpělivě pozoroval. Chyběla ta část fotografie, kde měl voják obličej. Nejmenší část. Ale nejdůležitější. Fotografie byla tak rozstřižená, že u neznámého bylo vidět jenom část hlavy, ucho a pár světlých vlasů. Ale to bylo vše. Ten voják držel kytaru. Generál Sorokin marně pátral v paměti, koho by znal a kdo byl hrál na kytaru. Nebylo těžké se dovtípit, že onen neznámý je důvodem msty. Že to je něčí syn, který zemřel. Jehož smrt jim dává odesílatel za vinu.

Během své kariéry generálova skupina si samozřejmě při byznysu žádné servítky nebrala. Krutě prosazovala své zájmy. Museli zničit hodně lidí, aby dosáhli svého. V obchodě se zbraněmi je tvrdá konkurence a každý si hájil své zájmy všemi prostředky. Ale kdo je může natolik nenávidět? Postupně mu přišly fotografie všech členů jejich skupiny. On – generál Sorokin zbyl jako poslední. Ale trest má být jiný. Vzkaz hovořil jasně.

Kéž by zabil raději mě,“ hlesl generál Sorokin.

Důstojník se zlehka pousmál. „Tohle je daleko rafinovanější. Budete žít s pocitem, že příčinou smrti vašeho syna jsou vaše činy. Když by vás zabil, byl byste mrtvý. Konec, šlus. Bylo by po trestu. Ale takhle? Takhle vás to bude trápit každý den.“

Generál nervózně zabubnoval prsty na desce stolu. „Máte pravdu. Už jenom to čekání. Kdo to je, kolik bylo tomu vojákovi, když zemřel? Kolik tedy zbývá mému synovi? To je k zešílení.“

A o to mu právě jde.“

Dal bych cokoliv... cokoliv, aby můj syn... cokoliv. I svůj život.“

Jenže ten nechce.“

Co s tím?“

Nová totožnost a uklidit se někam stranou. Mimo Moskvu. Mimo Rusko.“

Generál otráveně mávl rukou. „To není řešení. Magomedov to udělal. Najal si ty nejlepší specialisty, kteří v Americe pracují pro program ochrany svědků. A jak to dopadlo. Ne, tomuhle nevěřím. Tohle stačit nebude.“

V ten moment vjel do místnosti jeho syn v modelu formule s elektrickým motorem, který mu koupil v Japonsku. Syn, kterého si pořídil v pozdním věku a byl na něho velmi upnutý. Syn, kterého někdo odsoudil na smrt. Zabrzdil, podíval se na svého otce a nadšeně se usmál. Nechápal, proč se jeho otec tváří tak ustaraně.

Bože jen to ne.,“ hlesl generál.

Syn opsal v prostorné pracovně půlkruh a zase odjel.

Budu to muset zařídit jinak,“ řekl zamyšleně generál Sorokin.

Jak?“ zeptal se důstojník.

Když nejste schopní vy zjistit, kdo to dělá, oni budou,“ odpověděl generál s pohledem upřeným na poskládanou fotografii.

Koho tím myslíte?“ zeptal se důstojník s povytaženým obočím.

Generál se mu úporně zadíval do očí, po prvé se pousmál a najednou se mu tvář rozjasnila. Uvolněně se usmál. Věřil totiž, že našel řešení. Ale nechal si ho pro sebe a neodpověděl...


5 názorů

Ahoj přesně tak, je to dodatečně zveřejněný prolog, já ho tam původně nechtěl vůbec dávat, protože souvislost bude až na konci knížky a asi ji sem celou dávat nebudu.

Lakrov
29. 06. 2011
Dát tip
Ta hra na schovávanou je celkem hezky popsaná. Zpočátku text siuce působí trochu zdlouhavě, ale to je způsobeno spíš zvykem na zdejší zkrakovitost; začíst se do toho textu dá a podařilo se ti navodit napětí. Souvislos s první částí (www.pismak.cz/index.php?data=read&id=384055) měla-li to být první část, mi uniká. Mám chápat, že jde o dodatečně zveřejněný prolog?

Sebastiana
26. 06. 2011
Dát tip
Jsem zvědavá na pokračování.*

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru