Život běží jak ten jelen byvši....střelen.

Jednoho dne ve mně uzrálo přesvědčení,že zkrátka ve Městě nemůžu už dál žít.
Zrálo dlouho.
Mnoho let.
Nebylo to ani tak přesvědčení jako spíše celoživotní sen .
Žít ve svém vlastním domku,vychovávat tam děti,chovat psy a taky tu různou domácí havěť.
Mít zahrádku plnou růžových keřů a kousek do lesa.
Možná ta touha pramenila také z toho,že jsem se tzv. v chalupě narodila.


Už se mi ten sen jednou splnil...skoro.
To jsme s manželem koupili chalupu.Teda,já byla přesvědčena,že je naše.Karel měl našetřeny nějaké peníze a matka mu vypomohla se zbytkem.
Už když jsem do ní vkročila poprvé,byla jsem nadšená.Dýchla na mě její poklidná atmosféra a něco mi říkalo,že tady prožijeme nejkrásnější léta života.
Za humny se rozprostírala pole a za nimi les,kde jsme chodili na maliny a ostružiny.Od prvního okamžiku jsme se tam těšívali.
Přišel pátek a my sbalili saky paky,děti a naše dva psy a ve žlutém Tygru si to řítili do šestnáct km vzdálené střediskové obce.
Jezdili jsme tam skoro každý víkend,a představovali si jak v ní budeme v budoucnu žít.Pomalu jsme ji budovali k obrazu svému.Děvčata zde prožila svá nejhezčí holčičí léta.

Vzpomínám si,psal se rok 1990,na Velehrad zavítal papež a my se s Karlem rozhodli,že se na něj pojedeme podívat.
Nevím už proč,ale rozhodli jsme se nechat děti s tchýní na chalupě.Zřejmě jsem tenkrát měla obavy aby se nám někde neztratily v davu nebo je někdo neušlapal,předpokládalo se,že tam bude hodně lidí.
Přijeli jsme do Jarošova a tam auto zaparkovali na vyhrazeném parkovišti.
Dál nás totiž autem nepustili.Protože bylo hezky ,tak nám to ani nevadilo.Prošli jsme celou trasou,všude samý stánek,ale lidi zajímal papež a ne nějaké tretky. Obchodníci tenkrát moc kšeftů neudělali.
I když sem přijeli silně nábožensky založení Poláci.Ti si sebou přivezli svoje doma uklohněné řízečky a nějaké vymočené párky je nezajímaly.
Potkali jsme hodně známých,obdivovali jsme nádherný kostel i okolí,ochutnali pár místních specialit,zavdali si sklenku vína a po náročném odpoledni se vydali na cestu k domovu.
Ovšem papeže jsme ani okem nezahlédli,jen jsme zaslechli jeho hlas při kázání.Přes tu bariéru lidského zástupu jsme neměli šanci.I tak to pro nás byl zážitek slyšet jeho zastřený hlas , dokonce i česky hovořit.
Docela znaveni jsme dorazili k večeru zpátky na parkoviště a těšili se domů.Když jsem chtěla odemknout dveře a sednout za volant,málem mě porazilo.
Na zadním sedadle se zvedla drobná postava.
Krve by se ve mně nedořezal.
Jak se tam ten člověk dostal?
“Ahoj mami”,ozvalo se rozespale
“No tohle,co tady děláš,”vyjekla sem.
“Chtěla jsem vidět papeže,ale už jsem byla unavená a měla jsem strach,že vás nenajdu.
Tak jsem si vlezla do auta a usnula.”odpovědělo to dítě.
Byla to naše,tenkrát, nejmladší dcera.
“ Prosím tě, a jak ses dostala do auta.”zeptal se,můj muž s potutelným úsměvem.
„Bylo odemčeno“.
Nepřestal se usmívat.“Že by zázrak?“

Já jen zírala a přemýšlela jaké,že to tajemství mají předemnou ukryto...
Je to prostě záhada a dodnes mám tuto situaci před očima
Bože odpusť mi,naše dcera šlapala z Březolup,celou cestu pěšky až do Jarošova.
12km.Měla jediný cíl.Vidět papeže Jana Pavla.
Dodnes mne mrzí,že jsem ji sebou nevzala.
Bylo jí tenkrát 11let.
Pravda je, že jsme si oddechli úlevou,že je vpořádku a nic se jí cestou nestalo.
Dodnes mi vrtá hlavou jak mohlo být auto odemčené když jsem ho vlastnoručně zamykala.