Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Ráno a noc na druhé polokouli

07. 07. 2011
8
12
1805

Poslední půlrok mě převážně zaměstnává spousta práce a úvahy o nepokračujícím, zaseklém románu, v němž se snažím odseknout a posunout se z té zakleté třiačtyřicáté stránky. Nicméně občas i tak napíšu něco krátkého, například toto.

Štefan je konečně doma po noční směně. Normálně touhle dobou chodí spát, ale ledová klimatizace v autě a za volantem narychlo vypitá káva z McDrivu ho příliš osvěžily. Namísto spánku tak leží nahý na pohovce s puštěným ambientem v pozadí, v pěsti svírá tajícího ptáka a lesklé sperma pomalu stéká po papírovém kapesníku.

Stěny v domě, kde bydlí, jsou jako z papíru a Jana odvedle ráda poslouchá, jak Štefan sténá při orgasmu. Sama je spisovatelka a novinářka na volné noze a ve volném čase si lakuje nehty živými barvami. Baví ji i vaření, ale vždycky, když si vyrábí svou jedinou porci, rozteskní se a je melancholická, takže si už několik měsíců neudělala teplé jídlo. Líbilo by se jí vařit právě Štefanovi, ale ten na její pokusy o seznámení reaguje nevinnými sousedskými rozhovory a nepřítomnými úsměvy. Jana často stojí zamyšleně v předsíni před zrcadlem a odhaduje, jestli by se mu líbila víc, kdyby pět kilo shodila nebo kdyby si obarvila tmavé vlasy na platinovou blond.

Neví, že Štefan hluboce teskní po Natálii, která ho před týdnem opustila. Chodili spolu dva roky a Štefan začal v duchu sbírat odvahu k tomu, aby ji požádal o ruku. Zatímco přemýšlel, jestli by se k tomu hodily spíš rudé nebo růžové růže a jestli ji vezme na slavnostní večeři nebo se prostě zeptá jen tak doma, plánovala Natálie dalekou cestu. Štefana dodnes mrzí, že mu to nedokázala osobně říct. Potřeboval by se jí na tolik věcí zeptat. Proč zničehonic hodila všechno za hlavu, dala výpověď v práci a odjela do Mexika, proč mu nechala jen stručný dopis, že všechno skončilo, a zmizela z Evropy jen s pár kousky šatstva, starým výtiskem Elle a románem Hodiny. Štefan však netuší, kolikrát držela Natálie v ruce telefon a dívala se na jeho číslo na displeji, nemá ponětí, kolik roztřeseně napsaných psaných dopisů skončilo zmačkaných v odpadkovém koši. Natálie se v dálce uprostřed mexických pralesů hluboce stydí, že mu nedokázala napsat víc, než melodramatické „odjíždím, promiň, ale tohle nedokážu.“

Ve chvíli, kdy Štefan leží na pohovce, svírá v pěsti penis a myslí na ni, navazuje Natálie krátký, ale o to hlubší přátelský vztah s Jean, o deset let starší anglickou romanopiskyní, a pláče jí na rameni za hřmění Atlantského oceánu, že by Štefan nic nepochopil. Řekněme si však dopředu, že Jeanino soustrastné utěšování nebude mít dlouhodobého účinku, a není to proto, že přes clonu alkoholu a pro příšerný cockneyský přízvuk Natálie své přítelkyni na život a na smrt a na dva dny vlastně téměř nerozumí. Je to tím, že si nebude až do smrti schopná přiznat, že neodjela proto, že ji Štefan dusil, ani proto, že je opravdu tak nesnesitelné žít s někým, kdo po sobě neuklízí ponožky a třikrát týdně slouží noční. Natálie nikdy nebude mít odvahu uznat, že si vlastně jen přečetla článek o smyslu života v Elle a začala mít pocit, že žít po boku dlouhodobého partnera je tak nějak příliš málo sexy. A že nedokáže zemřít, aniž by strávila čtrnáct dní osamělým šnorchlováním na cancúnských atolech a čtrnáct nocí alkoholovými single slzami, krajně atraktivními pro každého spisovatele počátku jedenadvacátého století.

Jsou ostatně atraktivní i pro Jean, která se v Mexiku snaží najít novou autorskou inspiraci. Dlouhodobě cítí, že jí docházejí nápady a že už možná nedokáže vymyslet a napsat další špatně se prodávající trhák o sympatické a osamělé obyčejné Angličance, která potká prince svých snů. Jean má ze své práce momentálně pocit naprostého zhnusení, a kdyby byla trochu upřímná sama k sobě, přiznala by si, že je to už drahnou dobu, co ji tvůrčí vykrádání Deníku Bridget Jonesové a Sexu ve městě přestalo naplňovat. Slzavé Natáliino zhroucení poslouchá se špatně skrývaným nadšením a když se přítelkyně odpotácí na toaletu, rychle si udělá pár poznámek do kapesního bločku s logem Coffeeheaven. Před očima má zrcadlový obraz své dosavadní tvorby, obyčejnou, avšak sympatickou Angličanku, která je ve svém letitém vztahu se sympatickým, avšak obyčejným Angličanem znuděná a nešťastná. Jean si maluje zápletku, v níž dívka odmítne žádost o ruku, nechá šokovaného milence klečet uprostřed restaurace s diamantovým prstenem v nervózních prstech a ještě než zavržený snoubenec stihne zaplatit v restauraci a doběhnout domů, sbalí kufry a odletí do Nového světa žít vysněný život plný surfování a potápění, krevetových cebiches a tmavovlasých mužů s velkými penisy.

Jean má ostatně v kabelce zajímavou povídku na podobné téma, která vyšla v anglickém intelektuálním plátku specializujícím se na překlady malých, exotických literatur a kterou si během sedmihodinového letu do Cancúnu několikrát přečetla. Pojednává o dívce, jež opustí manžela a děti, protože už nedokáže dál snášet stereotypní život ženy v domácnosti, a udělá velkou kariéru v New Yorku. Jean si rychle naškrábe pod stručné shrnutí Natáliiných životních běd poznámku, že má zjistit něco víc o autorce povídky, zda bude bezpečné její dílo vykrást.

Nemá ponětí, že sama autorka v té chvíli sedí na pohovce ve svém malém, ale útulném obývacím pokoji a poslouchá přes zeď Štefanovo sténání, zatímco inkriminovaná povídka leží pod stolem zavřená mezi stránkami sborníku mladých nadějných českých spisovatelů. Neví ani to, že Jana svým nejúspěšnějším dílem hluboce pohrdá. Je si vědomá, že vykradla román Hodiny, který momentálně shodou okolností vykukuje nedočtený z Natáliina rozházeného a provlhlého kufru, a uvědomuje si, že napsala směšnou lež, které nevěří ani ona sama. Ve chvíli, kdy text psala, se zdálo, že je to vhodná terapie na osamělost a naléhání blížící se třicítky – vždyť přece manžel a dítě představují ten nejnudnější životní styl, který kdy bránil emancipované inteligentní literátce s limetkově zelenými nehty v získání světové slávy. Nicméně už ve chvíli, kdy ji oslovili z anglické literární revue se zájmem o překlad, se Jana hluboce styděla, a když nyní poslouchá, jak Štefan po prudkém orgasmu nahlas oddechuje, má chuť celý časopis vzít, rituálně ho spálit nad čajovou svíčkou a pak se očistit dlouhým máčením v ajurvédských koupelových solích. V téhle chvíli by celý svůj začínající literární úspěch vyměnila za ten nejstereotypnější vztah s mužem za zdí.

Štefan neví, jak moc jsou jeho steny slyšet, vychutnává si osamělé uvolnění a omámeně pozoruje sperma blyštící se na papírovém kapesníku. A myslí na Natálii, která v téhle chvíli stejně omámeně sleduje napěněný povrch zvratků v mexické záchodové míse a myslí na něho.


12 názorů

Díky za kritiku, Parsifale. :)

Parsifal
29. 09. 2011
Dát tip
Je z toho dost cítit určitá radost z psaní, je to rozmáchlé, zeširoka otevřené. Mě se to líbí, je pravda, že děj tam vlastně není a spíš bych to (osobně) řadil do miniatur, ale je v tom kouzlo. // Asi to nebylo psáno jen pro radost z psaní, po druhém přečtení v tom cítím určitý pocit, nějaké zklamání, deziluzi, možná frustraci autorky z koloběhu života, která je právě v tom kruhu mezi postavami alegorizována. Ale to je rovněž jen můj pocit z toho a nic to nemění na tom, že se mi to líbí :)

StvN
31. 07. 2011
Dát tip
Expozice je moc obšírná a dlouhá. Vypadá to, že tě expozice baví víc než samotné story. Na tak krátký text věnuješ první tři odstavce třem různým postavám, to je trochu moc na to, že se zatím vlastně nic nestalo.

Dík, Janino :)

Janina6
09. 07. 2011
Dát tip
Zábavné a chytré. Samozřejmě si uvědomuju umělost téhle konstrukce, to, že jsi jako autorka prostě zapletla copánek čtyř osudů tak, jak se ti zachtělo, ale zároveň vnímám, že v jakési nadčasové, symbolické rovině je to dost přesně ze života... všechny ty naše příběhy a zdi.

Honzyk
08. 07. 2011
Dát tip
...se tesim teda:D

Díky všem za kritiku. Honzyku, jak říkala madam Fischerová, a měla pravdu, člověk nemá psát o věcech, které nezná. Co já vím o Uherském hradišti a o Aši? :) Ale budu se asi stěhovat na Dobříš, tak časem určitě napíšu i něco, co se nebude odehrávat v žádné metropoli ani v žádné exotické destinaci. :)

Honzyk
08. 07. 2011
Dát tip
...- dost dobry...(jen by se mi vic libilo, kdyby odehravalo se /treba/ v Uherskym Hradisti nebo Asi) ...ale tvuj text...

Najprv som ťa chcel skritizovať, že si sem len prepísala osnovu, ktorá sa stále ďalej a ďalej rozvetvuje. Až predposledný odstavec ma od toho odradil... Celkom sa mi to páčilo.

Neposuzuji
07. 07. 2011
Dát tip
Moc se mi to líbí...všichni jsou nějak propojeni ... to údajně řekla slavná BB (Brigita Bardot): Svět je malý, všichni se sejdeme v posteli... Stačí, že je malá Praha a Česko, každý každého nějak či přes někoho zná!

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru