Ráno

Bylo chladné listopadové ráno. Slunce za obzorem čekalo, až bude jeho čas, aby osvětlilo to, co osvětlit má.

Tu zkratku k autobusovému nádraží znali lidi z horního sídliště snad od nepaměti. Protáhnout se houštím, přeskočit patery koleje místního nádraží, sejít krkolomnou mez a přejít křižovatku. Nikdy jsem neslyšel, že by se při přecházení kolejí někomu něco stalo.

A tak jsem se onoho rána taktéž vydal tou cestou, jednak z lenosti, jednak bych nestlihl autobus. První koleje, druhé. Šlapu na třetí a cítím jakési chvění. Pomalu se obracím směrem k nádraží. "Vždyť tady nic nejede..." a obracím se na druhou stranu. Pár metrů proti mě se žene lokálka asi tak padesát kilometrů v hodině. Nemá cenu uhýbat. Nastavuji tedy svoje čelo chladnému kovu a podle slov oné reklamy si vychutnávám to křupnutí.