Prokletí salámu

Mohla bych tvrdit, že jsem se nebála, ale ve chvíli, kdy jsem stála na kolejích a pocítila chvění, mě hrůza ovinula jako hroznýš zatoulané kůzle. Nebo tak nějak. No, moje druhý já, to, co si schovávám jen pro sebe, bylo prostě a jednoduše po... strachy. Ale dělalo haura. Jako že o nic nejde. Jako že je naprosto normálka, Luďo, stát dopoledne ve všední den na kolejích, který se už ani nechvějou a po kterejch před chvílí odjel vlak, můj vlak s mými věcmi, stát na kolejích v zastávce kde není ani nádraží a která je kilometry daleko od čehokoliv.
Já vím, zní to divně. Já to taky nechápu. Nechápu proč je tu zastávka. Bouda z votlučenýho plechu počmáraná vtipnostma jako: Život je jako žebříček do kurníku, krátký a posraný nebo Hrdá, hrdá ráda … 
Ne! Teď se opravdu nebudu zabývat sběrem lidové slovesnosti, sakra!
Ještě, že mám s sebou svý milovaný Nikotiho tyčky.
Vlastně kvůli ním tady trčím, ale to není podstatný.
Už jsem to nemohla vydržet, no. A když vláček zastavil tady a vypnul motor, vyběhla jsem ven, zapálila a sála jak hladovej kojenec. Stála jsem těsně u dveří. Jak naskočí motor, jsem vevnitř raz dva, žádný problém...
To jsme si alespoň myslela. Jenže jsem se do toho cigára nějak moc položila nebo co, a najednou mi došlo, že to co slyším je opravdovej zvuk motoru a ten pohyb, to je rozjíždějící se motorák a ty dveře mi mizej z dosahu... a to už jsem bežela a zkoušela je otevřít a skočit a všechny ty akční věci z filmů a mý kuřácký plíce byly zásadně proti a navíc dveře byly zablokovaný a .. 
a tak mi vlak ujel a já tu stojím jen s cígama a nikde nikdo a nic a moje věci i s ním jsou jako Kerouac, tedy na cestě a já jsem tady.
Rozhlídla jsem se. Vlnitej plech. Rezavej, špinavej, počmáranej, předstírající, že je přístřešek, vpravo. Koleje vepředu a vzadu. Rezavý a úplně obyčejně kolejnicovatý. Vlevo zaplevelený pole. S řepkou nebo čím, to je fuk. Vpravo vedle plechu náznak pěšiny. 
Pokrčila jsem rameny. Nevím, kdy tu pojede další vlak. Nevím jestli vůbec. Nelíbí se mi tu.
Připadám si tu ztracená. A v průšvihu jsem tak jako tak. Jdu. Vydala jsem se po pěšině.
„Horší už to nebude, horší to už nebude...“ opakovala jsem si do kroku, a snažila se ani koutkem mysli nepomyslet na to, co se teď asi děje ve vlaku, když je on bez dozoru a blíží se čas oběda a on už tak dlouho... 
Radši si ani nepředstavovat, co bych si mohla představovat. Najít lidi. Zachovat klid. Někam zavolat. Zastavit vlak. Zabránit nejhoršímu....

***

Pěšina mě dovedla k silnici, a tak jsem pokračovala po ní. Směr jsem si vybrala náhodně .- šla jsem tam, kam zamířil kouř z mý cigarety. Někdy jsem nenapravitelná romantička a někdy je náhodná volba stejně dobrá a podložená jako každá jiná.
Měla jsem v úmyslu stopovat, ale silnice k tomu nesplňovala základní předpoklad.
Nic po ní nejezdilo. 
Takže mi nezbývalo, než prostě jít. Jít, kouřit a doufat.
Už po pár kilometrech jsem měl pocit, že jdu celé dny. Celé týdny. Celý život nedělám nic jiného, než že jdu po téhle staré opuštěné asfaltové silnici v bleděmodrých pro delší chůzi naprosto nevhodných teniskách značky Více pruhů – víc Adydás, kouřím a snažím se nemyslet na to, že cigarety jednou dojdou, že já dojdu, ale pozdě, a co mi sakra řekne šéf na téma: jak je možné tak šíleně zvorat tak jednoduchý úkol, že by ho zvládlo i retardované díte z pomocné mateřské školy se zavázanýma očima a v kočárku.
A hlavně se snažím nemyslet na hladový...

***
Salám! Jako bych cítil salám, pomyslel si mladý, černovlasý, tak trochu italsky vypadající pasažér, s vlasy volně staženými do šlechtického copu a s trochu příliš velkými ústy.
Ale nahlas pronesl jen: 
„Reb, hele, kozy!“ 
Popravdě, venku za oknem žádné kozy nebyly. Jenže oni jeli už tak dlouho, tak nepředstavitelně dlouho, že by to ani nemělo být motorákům dovoleno, a jeho už nenapadalo žádné téma k hovoru a Reb, ta jeho sladká plavovlasá boubelka s rozkošnou hrudí, příliš konverzačně zdatná nebyla.
Navíc měl hlad, a to čím dál větší, takže se mu do myšlenek pletly představy různých jídel.
Teď se mu dokonce zdálo, jako by cítil vůni salámu. A tak se pokusil nahodit nové téma...
Reb se otočila zpátky od okna k němu: „Já je nevidím. Kde byly, Ivane?“ pronesla svým lehce ochraptělým altem.
Naklonil se k ní, jako by ji je chtěl ukázat a při tom ji položil ruku kolem ramen. 
Nebránila se a tak chtěl pokračovat, od objetí přes polibek až... no to se uvidí.
Koneckonců, byli tu sami, sami ve vagónu, nejspíš i sami v motoráku. V samoobslužném motoráku, jak psali na plakátě vedle dveří. Možná, možná že tu není ani strojvůdce. Možná se vlak řídí sám a oni ho mají jen pro sebe... přitáhl Reb k sobě ještě blíž, tak blízko, až cítil vůni jejich vlasů smíšenou s lehkou vůní levandule. Políbil ji na ucho, na tvář, blížil se k plným rtům... a v tom znovu ucítil vůni salámu, mnohem intenzivnější než předtím, tak silnou, že překryla všechno ostatní, a vzápětí ucítil dotek na pravém kotníku. Někdo ho tahal za ponožku, jako by mu ji chtěl stáhnout.
Podíval se zmateně na Reb. Oběma rukama ho objímala, se zavřenýma očima a uvolněnou tváří, rty lehce našpulené v očekávání doteku těch jeho.
Ale někdo ho tahal za ponožku! 
Vlastně, teď to vypadalo spíše, jako by ji někdo žmoulal...
Velice jemně a opatrně se od Reb odtáhl, stočil pohled k své pravé noze... a v příštím okamžiku byl zmítán hysterickou potřebou udělat několik protichůdných věcí věcí zároveň:
utéct, zůstat, vyskočit na lavici, vysadit Reb na poličku na zavazadla, najít záchranou brzdu, křičet, nekřičet, zvednout nad hlavu kufr a pořádně s ním třísknout... teď hned a okamžitě, protože, protože, sakra, co má vlastně člověk dělat, když mu z ničeho nic začne pravou ponožku okusovat živá půlmetrová šiška uherského salámu?
Nevěděl.
Naštěstí Reb, překvapená náhlým přerušením sbližování, otevřela oči a rozhlédla se, aby zjistila příčinu a uviděla... „To je ale rozkošnej malej salámek!“ zavrkala. „Jak se jmenuje? A má hlad, bloučínečet! Ale čo to papá, to je ošklivý, e-e, to my mu dáme něco lepšího, no nech tu bekanou fusekli, a pojď sem, na-na-na....“ pokračovala.
Zbláznila se, pomyslil si v šoku Ivan. Vidí živý krvelačný salám a cukruje na něj! A moje ponožky nejsou špinavé! He?
Salám přestal okusovat ponožku a vypadal trochu zamyšleně, skoro až přemítavě. Pak se váhavě otočil, zatímco Reb otevřela svojí kabelku, zalovila v ní, vytáhla sendvič s brie a fíky (Cože? Ona má jídlo? pomyslel si Ivan pro změnu ukřivděně) a rozbalila ho.
„Tak pojď, malej“ ukázala na lavici vedle sebe a položila tam první ulomený kousek sendviče.

****

Nakonec mi zastavil hov... vozidlo na fekálie. Dobrovolně bych si ho nikdy nevybrala, ale zrovna jsem nebyla v situaci, že bych si mohla vybírat... Byl to první vůz, který jsme na té silnici potkala, a to už jsem po ní šla hezky dlouho.
Řidič neměl ani vytahaný tepláky ani vytahaný pruhovaný nátělník, a jestli smrděl, se za daných podmínek nedalo zjistit. Za to měl namířeno kupodivu rovnou do města, shodou okolnosti příští stanice mého vlaku. a ujišťoval mě, že jsme tam cobydup. Taky měl startky a ochotně se rozdělil.
Vyjeli jsme tempem víc než rozvážným, zato velmi hlasitě.
Rychleji by to nešlo? dralo se mi na jazyk, ale pak mi došlo, že pěšky už neujdu ani jeden krok, a tak jsem radši mlčela. Ostatně zvuk motoru nepřál žádnému hovoru.
Jeli jsme vskutku jako s hnojem a já to nemohla nijak ovlivnit, a tak jsem kouřila, klepala popel z okna a měla plno času zaobírat se chmurnými představami.
Než jsme dojeli do města, byla jsem třikrát degradovaná, čtyřikrát odsouzená k nuceným pracím a pětkrát jsem musela obsluhovat šéfa chodíc po kolenou a v uniformě růžového zajíčka...
Obzvlášť to poslední bylo tak děsivé, až jsem přestala vnímat, kudy jedem a jak plyne cesta, takže mě opravdu překvapilo náhlé ticho a klid. Stáli jsme. A stáli jsme před nádražím, kam mě dovezl ten laskavý muž, který z mého zmateného vysvětlování, když mě nabíral, nějak zachytil slovo vlak.
Dojatě jsem mu poděkovala a on mi přidal pár cigaret a drobné na lístek, že mu je vrátím, až tudy pojedu příště.
Poděkovala jsem znovu, ale hned pak se rozběhla do nádraží.
Musím zjistit, co přesně se stalo. Jaké jsou škody, a co bude třeba. A taky zavolat šéfa.
Musím řešit!
Ale... to.... zůstala jsem stát v půli kroku. Z nádražní restaurace vycházel pár milenců. On – vévoda Cavalcanti, ona – Venuše od Botticelliho. Byli tak krásní. Tak bezstarostní, nic netušíc o nebezpečí, které... a ona.... ona chovala v náručí jeho! Jeho! El Salamino! Náš speciálně vyšlechtěný krvelačný bojový salám, který jsem měla dovézt do výzkumného centra, aby zjistili, proč nechce žrát, proč nežere dokonce ani pravou svíčkovou, tatarský biftek a steaky z argentinských býčků...
Jak to, že ji ještě neukousl ruku, kterou ho hladí po slupce?
Jak to, že oba žijí?
Blížili se. Kráčeli pokojně, on ji nesl kabelku, ona chovala salám, hladila ho, a právě když mě míjeli jsem si všimla, že El Salamino okusuje nějakou trávu nebo co.
A hned pak ona řekla:
„Vidíš? Říkala jsem ti, že se není čeho bát. Je to býložravec!“

Nádraží, nenádraží, zapálila jsem si startku.
Teda, šéfe, tohle mi fakt neuvěříte!